Mojmír Hampl (Hospodářské noviny 13. 10. 2016 strana 8, rubrika Názory)
Centrální banky ve vyspělém světě mají v posledních letech jedno společné. Jsou pro širokou veřejnost opakovaně terčem kritiky a zdrojem frustrace. Pravda, je to kritika často plytká a nekonstruktivní. Hodně brblání a nadávání na straně politiků, lidu obecného i části mediálních ekonomů, většinou však bez alternativních návrhů, doporučení, či dokonce promyšlených reformních záměrů.
Koneckonců zeptejte se i poučenějších kritických akademiků, jaká by podle nich měla být nyní základní úroková sazba v eurozóně, v USA nebo v naší zemi, a dočkáte se povětšinou trapného mlčení.
Hlubších a sofistikovaných návrhů na reformu peněžního systému, jaké v posledních letech prezentovali například bývalý guvernér Bank of England Mervyn King či ekonomický komentátor Martin Wolf, je málo.
A už vůbec se nedá říci, že by byly veřejně diskutovány tak široce a hluboce, jak by si zasloužily.
Nicméně není pochyb, že z peněžní politiky, která má být ideálně nudná, se pro mnohé stala téměř výkladní skříň zmaru dnešního vyspělého světa. A to je samozřejmě pro centrální bankéře problém, ať už smysluplnosti vlastní práce a správnosti vlastních rozhodnutí věří jakkoliv.
Opakovaně přemýšlím, proč tomu tak je. A nedávno jsem po přečtení prací německého ekonoma Benjamina Brauna zahlédl náznak odpovědi. Sdílím jeho pocit, že nám lidé prostě a jednoduše přestali rozumět. A to především proto, že jsme po roce 2008 začali bez varování vyprávět jiný„měnový příběh“, než na jaký byli v případě peněz a centrálních bank zvyklí. Přitom na dosavadní podobě „příběhu“ byla a je postavena důvěra v peněžní systém a též jeho laické pochopení.
Opírá se zhruba o tyto pilíře: 1) centrální banka jako jediná vytváří peníze, a má tak dokonale pod kontrolou jejich množství, 2) komerční banky peníze netvoří, pouze pasivně přeměňují již existující vklady na úvěry a 3) čím nižší je růst cenové hladiny, tím lépe. Tento – ekonomové by řekli monetaristický – výklad velmi dobře slaďoval preference veřejnosti s rozhodnutími centrálních bank v časech, kdy bankéři bojovali s inflací, tedy vesměs před rokem 2008.
Uvedený zjednodušený příběh bohužel přestal fungovat jako pojivo mezi populací a centrálními bankami v okamžiku, kdy centrální bankéři začali čelit slabé poptávce a riziku systematického poklesu cenové hladiny, tedy deflace. Najednou je obtížné vysvětlit, že ony základní prvky kdysi široce sdíleného chápání role měnové politiky v praxi fungují buď částečně, či dokonce vůbec nefungují. A ani nikdy nefungovaly. Byly jen součástí veřejně sdíleného mýtu, který nikdo nechtěl rozbíjet, aby systém hladce fungoval.
V současném systému elastických peněz, které nejsou kryté žádnou komoditou či kovem, podstatnou část peněz vytvářejí komerční banky, ne banka centrální. Komerční banky tedy jen pasivně nepřeměňují vklady na úvěry, ale fakticky vytvářejí úspory nové. Centrální banka nemá a ani nemůže mít množství peněz plně pod kontrolou; jejich množství se v systému mění, a měnit dokonce musí, aby byla jejich kupní síla v průběhu cyklu zhruba zachována. A navíc vysoká deflace je pro ekonomiku stejnou poptávkovou poruchou jako vysoká inflace, často i s hlubšími dopady. Taková a další konstatování narušují dosavadní široce sdílený příběh „dobrých peněz“ a způsobují neporozumění mezi bankéři a populací. A především rozšiřují strach ze ztráty kupní síly peněz – paradoxně právě v době, kdy je inflace ve vyspělém světě v průměru nejnižší za dlouhá léta!
Jednoduše řečeno, tak dlouho jsme varovali před rizikem povodní, až najednou neumíme vysvětlit, proč sucho může být zrovna tak velký problém. A že v časech sucha je potřeba zahrádku zalévat.
Pokud jsou navíc hadice ucpané, musíme použíti jiné nástroje, abychom dostali vodu až k jednotlivým rostlinám.
Vysvětlit takovýto příběh laické veřejnosti je pak v těžkých ekonomických časech náročné. Zejména ve finančně konzervativních a bohatých populacích, které z řady důvodů dávají stále více přednost budoucí spotřebě před tou současnou.
A zde je zřejmě zakopán pes. Dokud jako centrální bankéři nevysvětlíme, že i přes změnu příběhu pořád jen trpělivě usilujeme o stabilitu kupní síly peněz, nemáme šanci příkopy v porozumění s veřejností v dohledné době zahladit. Naopak hrozí, že dříve přijde někdo, kdo stávající systém rozmetá nejen bez znalosti jeho podstaty, ale navíc i bez skutečného porozumění alternativám, které bude prosazovat.