Rizika cizoměnových úvěrů nelze podceňovat
Současné ekonomické prostředí spojené s vyššími úrokovými sazbami z korunových úvěrů může stávající či budoucí dlužníky - ať už nefinanční podniky či domácnosti - vést k úvahám, zda by pro ně nebylo výhodnější čerpat úvěr v cizí měně vzhledem k jeho nižší úrokové sazbě. Tento blog se snaží ukázat, že úvaha o cizoměnovém úvěru musí být mnohem komplexnější, než si jen vypočítat rozdíl mezi úrokovými sazbami.
Při těchto úvahách je proto třeba pečlivě posuzovat všechna rizika, která jsou s cizoměnovými úvěry spojená, zejména riziko znehodnocení domácí měny, případně riziko zvýšení zahraniční úrokové míry. Tato rizika mohou mít významný dopad na výši splátek úvěru, a tedy ve výsledku i na posouzení celkové rizikovosti cizoměnového úvěru jak pro žadatele, tak pro úvěrové instituce.
Pro základní představu významnosti rizik spojených s cizoměnovými úvěry je dobré si rozdělit dlužníky na dvě základní skupiny, a to z pohledu měnového rizika na zajištěné a nezajištěné. Nejvyšší míra rizika je spojená zejména s nezajištěnými dlužníky, kteří nemají ani přirozené a ani finanční zajištění[1]. Půjčují si tedy prostředky v jiné měně, než jsou jejich příjmy, a nevyužívají ani žádnou formu zajištění sjednaného prostřednictvím finanční instituce. Může se tak snadno stát, že při znehodnocení domácí měny či zvýšení zahraničních úrokových sazeb dojde k významnému navýšení objemu jejich splátek a budou potřebovat mnohem více korunových zdrojů na splacení úvěru, než původně předpokládali. To by mohlo v krajním případě vést až k jejich neschopnosti úvěr splatit. Taková situace klade značné nároky na posouzení udržitelnosti a dostatečnosti předpokládaných zdrojů splácení, které by měly pokrývat i dopady relevantních negativních ekonomických šoků.
Rizika spojená s cizoměnovými úvěry se nicméně nevyhýbají ani zajištěným dlužníkům. U dlužníků s přirozeným zajištěním je nezbytné obezřetně zvažovat a posuzovat udržitelnost příjmů v cizí měně a jejich dostatečnost po celou dobu splácení cizoměnového úvěru. Pokud by příjmy v cizí měně nebyly dostatečné či nepokrývaly dobu splatnosti úvěru, měl by daný dlužník disponovat dostatečným alternativním zdrojem financování, který by případně mohl na splacení úvěru použít. V opačném případě by mohl čelit problémům se splacením daného úvěru. V případě dlužníků s finančním zajištěním je nutné vyhodnocovat podmínky využívaného finančního zajištění a posoudit, zda jsou rizika spojená s cizoměnovým úvěrem dostatečně pokryta.
Cizoměnové úvěry nejsou ale vystaveny jen rizikům uvedeným výše. Je zřejmé, že každý obchodní případ bude mít svá specifika a bude tedy vykazovat další rizika, která by měla být předmětem řádného vyhodnocení ze strany finančních institucí. Ty by je měly průběžně sledovat s cílem poskytovat úvěry v cizích měnách pouze dlužníkům, kteří jsou úvěruschopní a kteří jsou schopni adekvátně čelit podstupovaným rizikům.
Vzhledem k vyšší míře rizika je oblast poskytování cizoměnových úvěrů předmětem regulace. Regulatorní pravidla platná pro úvěrové instituce zejména požadují, aby klienti byli informování o rizicích spojených s úvěry v cizí měně v takovém rozsahu, aby byli schopni učinit obezřetné a informované rozhodnutí. Dále požaduje, aby úvěrové instituce byly schopné nabídnout klientovi srovnatelný úvěr v domácí měně a také vhodný způsob zajištění[2]. Na spotřebitelské úrovni je poskytování cizoměnových úvěrů regulováno prostřednictvím zákona o spotřebitelském úvěru[3], který klade na poskytovatele úvěru řadu povinností s cílem omezit měnové riziko podstupované spotřebitelem. Tyto požadavky vycházejí z evropských pravidel[4], z doporučení ESRB[5] a v neposlední řadě i z obecných pokynů EBA k poskytování a sledování úvěrů[6]. Tyto obecné pokyny mimo jiné požadují, aby posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zahrnovalo potenciální negativní scénáře vývoje měnového kurzu mezi měnou příjmu dlužníka a měnou úvěru a také posouzení zajišťovací strategie a již existujícího zajištění, včetně přirozených zajištění. To vše by mělo vést ke zmírnění rizik měnových kurzů.
Jedním z důvodů existence regulace této oblasti je také vývoj v nedávných letech, kdy se rizika spojená s cizoměnovými úvěry významně materializovala v oblasti úvěrů na bydlení v řadě evropských zemí. Pro pochopení všech souvislostí je nutné se vrátit po časové ose do 15. ledna 2015, kdy v návaznosti na rozhodnutí Švýcarské národní banky o zrušení minimálního směnného kurzu došlo k výraznému posílení švýcarského franku proti euru, které ze dne na den činilo více než 20 %, přičemž v jednu chvíli dosahovalo až 39 %. Následně sice došlo ke korekci tohoto mimořádného výkyvu, nicméně i ve zbytku roku 2015 byl kurz franku proti euru silnější o více než 10 %. Obdobně pak švýcarský frank posílil i vůči dalším měnám.
Pro země střední a východní Evropy by toto rozhodnutí Švýcarské národní banky nemělo až tak zásadní význam, nebýt toho, že v některých z nich, zejména pak v Maďarsku či Polsku, se velká část klientů místních bank rozhodla v minulosti pro tzv. švýcarskou hypotéku, tj. namísto čerpání hypotéky v polských zlotých nebo maďarských forintech zvolili hypotéku ve švýcarských francích. V měně, kterou většina těchto klientů nikdy nedisponovala, a nikomu z ní ani neplynuly pravidelné příjmy. Důvod byl prostý – výrazně nižší úroková sazba požadovaná bankami u hypotéky ve francích, která byla v některých obdobích i méně než poloviční oproti hypotéce ve zlotých nebo forintech. Riziko oslabení domácích měn, které by naopak znamenalo zdražení hypotéky, se zdálo být v té době omezené.
Jejich objem tak postupně rychle narůstal. Např. v Polsku v dubnu 2015 tyto hypotéky představovaly 46 % veškerých úvěrů domácnostem a téměř 10 % polského HDP. Přibližně 82 % těchto cizoměnových hypoték tvořily hypotéky ve švýcarských francích. V případě Maďarska byl podíl cizoměnových hypoték ještě vyšší a dosahoval až 14 % HDP.
Skokové posílení švýcarského franku způsobilo zdražení hypoték v této měně o 10 – 20 % a současné zvýšení jejich LTV parametrů (poměr výše úvěru k hodnotě zastavené nemovitosti), a to mnohdy i nad úroveň 100 %, kdy výše závazku z hypotéky převyšovala hodnotu pořízené nemovitosti.
Je nutno říci, že uvedené skokové posílení švýcarského franku nebylo jediným momentem, kdy se projevila rizika spojená s cizoměnovými hypotékami, neboť k oslabování domácích měn docházelo i v dalších letech, což výsledně způsobilo, že velká část dlužníků nebyla schopna během svého života své hypoteční úvěry vůbec splatit. Většina postižených zemí proto byla následně nucena přistoupit k různým typům nestandardního řešení, kdy byly např. hypotéky zpětně konvertovány do domácích měn a související ztráty z velké části přeneseny na banky, které tyto hypotéky poskytovaly. V Polsku dodnes banky čelí desítkám tisíc žalob jejich dlužníků. Vzhledem k tomu, že řada (byť prvoinstančních a tudíž nepravomocných) soudních rozhodnutí dopadla ve prospěch jejich dlužníků, jsou místní banky nyní nuceny tvořit rezervy na související právní spory v řádu desítek miliard zlotých. Současně musejí dotvářet k těmto úvěrům další opravné položky s ohledem pokračující posilování švýcarského franku. Ke konci loňského roku totiž stále představovala čistá hodnota švýcarských hypoték (tj. po zohlednění již vytvořených opravných položek k těmto úvěrům) zhruba 3,3 % aktiv polských bank a přibližně 37 % jejich kapitálu.
Na výše uvedených případech je zřejmé, že úvěry poskytované v cizí měně jsou spojeny s významnými riziky, a to bez ohledu na to, jaká je aktuální situace a očekávaný ekonomický vývoj v nejbližších letech. V případě českých bank byl podíl cizoměnových úvěrů nižší (v případě domácností pak téměř nulový), což souviselo s prostředím dlouhodobě nízkých korunových úrokových sazeb, které nevytvářelo důvody pro větší poptávku po financování v cizích měnách. V návaznosti na ekonomický vývoj v posledních letech nicméně úvěry v cizích měnách nefinančním podnikům tvoří již přibližně 45 % bankovních úvěrů v tomto segmentu.
Dohled ČNB v nedávné době s ohledem na ekonomické prostředí spojené s vyššími úrokovými sazbami připomněl bankám svá očekávání spojená s řízením rizik spjatých s poskytováním úvěrů v cizích měnách. Zdůraznil důležitost zahrnutí negativního scénáře vývoje měnového kurzu a zhodnocení dopadu na schopnost dlužníka splácet úvěr v cizí měně do posouzení úvěruschopnosti, nutnost řádného informování klientů o souvisejících rizicích, a také další povinnosti související s monitoringem a řízení dalších souvisejících rizik, včetně dostatečného kapitálového krytí. Dohled ČNB současně průběžně sleduje vývoj objemu těchto úvěrů a přístupy bank k jejich poskytování, přičemž dle dosavadních poznatků nedochází k uvolňování pravidel bank. V případě domácností nejsou tyto úvěry ani nadále prakticky poskytovány, což dohled hodnotí pozitivně. Dohled ČNB bude však vývoj v této oblasti i nadále pozorně sledovat a je připraven v případě potřeby činit adekvátní dohledové kroky.
[1] Přirozené zajištění především zahrnuje případy, kdy dlužníci mají příjmy v cizí měně, z nichž mohou splácet své úvěrové závazky. Finanční zajištění předpokládá existenci smlouvy s finanční institucí (viz Doporučení Evropské rady pro systémová rizika z 21. 9. 2011, oddíl 2).
[2] §25 Vyhlášky 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry ve znění pozdějších předpisů.
[3] Zákon 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů klade požadavky na informování spotřebitelů čerpající úvěr v cizí měně (např. §§ 91, 92, 103), informace ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (§106) a dále v §116 jsou uvedeny povinnosti pro poskytovatele úvěru k omezení rizik vyplývajících ze sjednání spotřebitelského úvěru v cizí měně.
[4] Zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení.
[5] Doporučení ESRB ze dne 21. září 2011 o poskytování úvěrů v cizích měnách (externí odkaz), (ESRB/2011/1).
[6] Obecné pokyny k poskytování a sledování úvěrů (EBA/GL/2020/06) z 29. 5. 2020.