85 let cedulové banky
„Pane guvernére, odevzdávám do rukou Národní banky Československé nejvzácnější náš klenot, korunu československou, která je attributem naší svobody a samostatnosti. …Odevzdáváme ji do správy autonomní cedulové banky s vroucím přáním, aby ji spravovala jako děcko, s péčí a láskou tak, aby nebyla starostí žádného občana, aby každý bezpečně věděl, kdo korunu naši přijímá, že hodnotu, kterou má, bude míti dnes, zítra a za desítiletí.“ Dr. Karel Engliš, ministr financí ČSR, projev na ustavující valné hromadě Národní banky Československé, 21. března 1926.
Valnou hromadou, konanou v březnu 1926, byla oficiálně ustavena Národní banka Československá. Vznik nezávislé centrální banky završil několikaleté snahy Čechů a Slováků o vybudování vlastní stabilní měny, která měla být důkazem hospodářské samostatnosti nového státu.
Do 1. dubna 1926, kdy Národní banka Československá převzala péči o korunu, plnil její funkci Bankovní úřad ministerstva financí. Odborníci ale už v dobách Bankovního úřadu upozorňovali na potřebu zřídit emisní instituci, která bude plně nezávislá na státu, neboť jen tak bude moci odolat politicky motivovaným pokusům ovlivňovat její rozhodování. Tímto ústavem se měla stát právě Národní banka Československá.
Bankovní úřad předal nově vzniklé cedulové bance měnu stojící na pevných základech, a proto bylo možné v roce 1929 dovršit proces její stabilizace přistoupením ke zlatému standardu. Události nadcházejících desetiletí však měly nejednou otřást jak pozicí československé měny, tak nezávislostí centrální banky.
Třicátá léta, která se nesla ve znamení celosvětové hospodářské krize, se na domácí půdě projevila i státními intervencemi do oblasti správy měny. Nezávislost cedulové banky však prošla nejtěžší zkouškou v době okupace českých zemí nacistickým Německem. Dokonce i v této nelehké době se ústav snažil vzdorovat tlaku okupačních orgánů, jehož důsledkem by bylo ještě rozsáhlejší poškození národní měny. K obnově skutečně nezávislého postavení Národní banky Československé došlo po osvobození ČSR. Tentokrát však na pouhé tři roky. Další období turbulentních změn totiž nastalo po únorovém převratu v roce 1948.
V roce 1950 se namísto Národní banky Československé stala na příštích 40 let strážkyní československé měny Státní banka československá. Podle vzoru ze Sovětského svazu se stala jednotnou bankou emisního i provozního charakteru, jejímž cílem bylo budovat, usměrňovat a rozvíjet socialistickou ekonomiku. Soustava komerčních bank byla v padesátých letech prakticky zlikvidována a Státní banka československá, která postupně převzala závazky nejenom Národní banky Československé, ale i Živnostenské banky, Slovenské Tatrabanky, Poštovní spořitelny a v roce 1958 i Investiční banky, zůstala jedinou emisní i obchodní bankou na území tehdejšího Československa.
Teprve až 1. ledna 1990 získala Státní banka československá tolik očekávané postavení svrchované centrální banky státu a běžné bankovní operace začala znovu poskytovat síť komerčních bank. Po dlouhém období centrálního plánování začala československá a následně česká centrální banka hrát úlohu, která jí přísluší. Jejím prvotním cílem bylo vytvoření příznivých podmínek pro zásadní ekonomickou transformaci, aktivní tvorbu měnové politiky Československa a stabilizaci nově vzniklých bankovních ústavů. V roce 1993 se pak ústřední bankou nově vzniklé samostatné České republiky stala ústavou zřízená Česká národní banka, která se − po měnové odluce − mohla začít naplno věnovat péči o měnovou, respektive cenovou stabilitu, správě cizoměnových rezerv českého státu, řízení peněžního oběhu a platebního styku a s postupem času převzala i funkci regulátora a dohlížitele finančního trhu a začala pravidelně sledovat a analyzovat finanční stabilitu.
Nezávislá, kompetentní a maximálně otevřená Česká národní banka pečuje o cenovou stabilitu, a dbá tak na udržení důvěry v hodnotu české měny. Tím se i dnes hlásí ke slovům, kterými před 85 lety tehdejší ministr financí Karel Engliš zahájil činnost její předchůdkyně.