Vypořádání obchodů s investičními nástroji z hlediska klasifikace investičních služeb

Vypořádání obchodů s investičními nástroji z hlediska klasifikace investičních služeb

Přijetí a předání resp. provedení instrukce k vypořádání obchodu s investičními nástroji v současnosti nepředstavuje samo o sobě poskytování investiční služby, oprávnění k těmto činnostem je však zahrnuto v doplňkové investiční službě úschova a správa investičních nástrojů pro zákazníka, včetně opatrování a souvisejících služeb.

V souvislosti s vypořádáním obchodů s investičními nástroji nejsou ZPKT ani související unijní úprava zcela jednoznačné v tom, zda je instrukce k vypořádání „pokynem týkajícím se investičních nástrojů“ jehož přijetí a předání nebo provedení je investiční službou podle § 4 odst. 2 písm. a) nebo b) ZPKT, anebo jde o odlišný postup.

Zatímco izolovaný jazykový výklad § 4 odst. 2 ZPKT by směřoval k prvnímu uvedenému přístupu, v kontextu další regulace, zejména změn přijatých v posledních letech, převažují argumenty pro druhý uvedený přístup. U řady pravidel je zřejmé, že unijní ani český zákonodárce nepředpokládal, že by se „pokynem“ v kontextu vymezení investiční služby měla rozumět také navazující instrukce k vypořádání obchodu.

Pojem „pokyn“ v textu ZPKT i směrnice MiFID II je pojmem neurčitým, který musí být vykládán jak z hlediska významu v obecném jazyce, tak z hlediska kontextu, ve kterém je použit, a to s přihlédnutím k transpoziční povaze pojmu. Přitom je zcela zřejmé, že pokynem se nerozumí každé sdělení zákazníka související s investičním nástrojem, na které navazuje činnost jiné osoby. Například provedení pokynu „Zjistěte mi prosím datum výplaty dividendy akcie X.“ zcela jistě není činností v rámci investiční služby provádění pokynů zákazníka.

Příkladem pravidel, ze kterých je zřejmé, že instrukci k vypořádání zákonodárce v novějších předpisech nepovažoval za „pokyn“, je např. zjišťování znalostí a zkušeností zákazníků podle § 15i ZPKT, či provádění pokynů za nejlepších podmínek (best execution). Tato pravidla jsou důsledkem vývoje regulace v MiFID II. Mají své opodstatnění při přijímání anebo provádění pokynu, kterým se transakce zahajuje, nikoliv ale ve fázi pozdějšího vypořádání. Také většina ustanovení o střetu zájmů není relevantní pro případ instrukcí k vypořádání. Uvedené požadavky tak nejsou zjevně mířeny na osoby provádějící službu vypořádání obchodů a logickým výkladem lze tudíž dospět k závěru, že investiční služba přijímání a předávání pokynů v intencích § 4 odst. 2 písm. a) ZPKT zahrnuje pouze přijetí a předání pokynů za účelem jejich provedení ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) ZPKT. Toto ustanovení vymezuje provádění pokynů jako „jednání vedoucí k uzavření smlouvy o koupi nebo prodeji investičního nástroje na účet zákazníka, včetně uzavření smlouvy o koupi investičního nástroje vydaného obchodníkem s cennými papíry, bankou, spořitelním nebo úvěrním družstvem nebo obdobnou zahraniční osobou se sídlem v členském státě Evropské unie na účet zákazníka v okamžiku jeho vydání“.

Je také potřebné zohlednit ustanovení týkající se vykazování obchodů s investičními nástroji, kdy např. ani textace čl. 26(4) nařízení MiFIR, který zakotvuje povinnost obchodníka s cennými papíry předávajícího pokyn předkládat hlášení o obchodech, nenaznačuje, že by tomuto požadavku měly podléhat osoby provádějící službu vypořádání obchodů.

Také výklad Soudního dvora EU z posledních let vede k užšímu pojetí investiční služby přijímání a předávání pokynů, kdy se pokynem rozumí pokyn k provedení transakce s investičním nástrojem,^[1] tedy nikoliv pokyn k vypořádání.^[2]

ČNB má tedy za to, že pojem pokyn v ZPKT je třeba v kontextu unijního práva, vývoje unijního a českého práva v návaznosti na přijetí a transpozici MiFID II a také související judikaturu (tedy s použitím logické a teleologické interpretace), vykládat restriktivně, ve smyslu přijetí a předání pokynů za účelem jejich provedení. Investiční služba přijímání a předávání pokynů by tedy nezahrnovala přijetí a předání pokynu ve vztahu k vypořádání transakce.

Činnost vypořádání obchodů by ale spadala pod doplňkovou investiční službu úschova a správa investičních nástrojů pro zákazníka, včetně opatrování a souvisejících služeb (tzv. custody; § 4 odst. 3 písm. a) ZPKT), v rámci níž poskytování služby vedení majetkového účtu zpravidla zahrnuje též vypořádání obchodů a ke které je třeba povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry.

----------

^[1] Případ C-678/15 (Mohammad Zadeh Khorassani v Kathrin Pflanz):  „even if that term [reception and transmission of orders] is not defined per se in Directive 2004/39, it should be noted that the words ‘in relation to one or more financial instruments’ merely serve to specify which type of order is being referred to, that is to say, the orders relating to the purchase or the sale of such financial instruments.  This interpretation of the term ‘order’ is confirmed by the context of which it forms a part. More specifically, it must be interpreted in the light of point 2 of Section A of Annex I to that directive, which refers to investment services consisting in the ‘[e]xecution of orders on behalf of clients’.“. Soud v tom navazoval na stanovisko generálního advokáta: „Although the directive does not use in that part of the annex the wording chosen by the German legislature in Paragraph 1 of the KWG (‘business involving the purchase and sale’), I believe that the concept of ‘orders’ is indissociable from the specific financial instruments in relation to which a purchase, transfer or other similar transaction is ‘ordered’“.

^[2] Tím není dotčeno, že v ČR se za investiční službu přijímání a předávání pokynů považuje širší okruh činností označených jako „zprostředkování“, včetně přípravných a pomocných prací (§ 4 odst. 4 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. y) ZPKT) – toto širší vymezení se však týká jen sjednání obchodu s investičním nástrojem nebo investiční služby, nikoliv vypořádání obchodu.