Otázky a odpovědi k tématu zlata jako součásti devizových rezerv ČNB
- Co jsou devizové rezervy a k čemu slouží?
- Jaké vlastnosti by měly mít devizové rezervy?
- Jaké je měnové složení devizových rezerv?
- Proč je součástí devizových rezerv i zlato? Odkdy je jejich součástí?
- Odkud pochází zlato jako součást devizových rezerv?
- Proč ČNB v letech 1997 a 1998 prodala část zlata z devizových rezerv?
- Jak velké množství zlata z devizových rezerv ČNB v letech 1997 a 1998 prodala?
- Nebylo by z dnešního pohledu ekonomicky výhodnější zlato v letech 1997 a 1998 neprodávat?
- K čemu ČNB použila peníze z prodeje zlata?
- Prodávaly v minulosti zlato i jiné centrální banky nebo byla ČNB výjimkou?
Co jsou devizové rezervy a k čemu slouží?
Devizové rezervy představují zahraniční aktiva České národní banky ve směnitelných měnách, případně ve zlatě, jsou součástí majetku ČNB a právo nakládat s nimi náleží pouze ČNB. ČNB drží devizové rezervy na podporu provádění vlastní nezávislé měnové politiky. Slouží jako zdroj devizové likvidity pro klienty ČNB, kterým centrální banka prodává devizové prostředky za koruny. Devizové rezervy lze rovněž použít k devizovým intervencím nebo případně k podpoře finanční stability českého bankovního systému. Pokud by centrální banka neměla k dispozici devizové rezervy, nebylo by v případě potřeby možné tlumit nadměrnou kolísavost vývoje kurzu koruny.
Centrální banka má za úkol udržovat cenovou stabilitu, čehož dosahuje prováděním své měnové politiky v režimu cílování inflace. S tímto režimem je konzistentní (volně) plovoucí kurz koruny, ČNB se však nikdy nevzdala možnosti intervenovat ve prospěch či v neprospěch české koruny, bude-li to plnění jejího mandátu vyžadovat. Přesně to se stalo v listopadu 2013, kdy ČNB po dosažení nulové dolní meze svých úrokových sazeb využila měnový kurz jako svůj další měnověpolitický nástroj. Tento nástroj byl použit v reakci na hrozící deflaci a předchozí dlouhé období hospodářského útlumu, který se nepříznivě odrazil v nárůstu nezaměstnanosti, v poklesu příjmů, spotřeby domácností, zisků a investic firem.
Jaké vlastnosti by měly mít devizové rezervy?
Na finanční aktiva, do kterých jsou devizové rezervy investovány, jsou kladeny specifické požadavky, těmi hlavními jsou likvidita, bezpečnost a výnos.
Likvidita znamená, že aktiva jsou volně obchodovatelná a snadno (rychle a s nízkými finančními náklady) zaměnitelná za volné finanční prostředky. Příkladem mohou být trhy s vládními dluhopisy vyspělých zemí, jako jsou Německo nebo USA.
Bezpečnost aktiv znamená ve finanční terminologii především schopnost obdržet investované prostředky zpět. Například u dluhopisů se bezpečností rozumí schopnost emitenta dluhopisu dostát svým závazkům a dluhopis při splatnosti splatit v plné výši. Za bezpečné se například považuji vládní dluhopisy Německa. V případě akcií je bezpečnost chápána jako schopnost firmy pokračovat v činnosti.
Výnos aktiv je reprezentován dvěma složkami. Jednak samotnou cenou aktiv a jednak úrokem (nebo tzv. kupónem) v případě dluhopisů a dividendou v případě akcií. Pokud se aktivum stává méně likvidním nebo méně bezpečným, jeho cena klesá a naopak. Cenu aktiv určuje trh, na kterém se aktiva obchodují. Výnos dlouhodobých investic se hodnotí jak z hlediska aktuální výše, tak z hlediska stability v čase. Výnos dluhopisů je stabilnější než výnos z akcií nebo z komodit.
Jaké je měnové složení devizových rezerv?
Devizové rezervy byly ke konci roku 2015 investovány v měnách euro, americký dolar, kanadský dolar, australský dolar, švédská koruna, japonský jen a britská libra.
Součást devizových rezerv dále představují pohledávky vůči Mezinárodnímu měnovému fondu v měně SDR a zlato. Na konci roku 2015 dosahovaly devizové rezervy v korunovém vyjádření 1 601 mld., což odpovídá hodnotě 59,2 mld. EUR, resp. 64,5 mld. USD. Konkrétní měnovou kompozici aktivně spravované části devizových rezerv ke konci kalendářního roku ČNB zveřejňuje ve svých zprávách o hospodaření.
Proč je součástí devizových rezerv i zlato? Odkdy je jejich součástí?
Státní zlaté rezervy začaly být tvořeny krátce po skončení první světové války, kdy se tehdejší vláda v souvislosti s okolkováním bankovek Rakousko-uherské banky a vznikem nové československé měny rozhodla o vytvoření tzv. zlaté rezervy. Účelem této zlaté rezervy bylo krytí domácího oběživa a později též zavedení zlaté měny coby třetí a závěrečné fáze Rašínovy měnové reformy.
Odkud pochází zlato jako součást devizových rezerv?
Zlatou rezervu v období 1. republiky tvořilo 12,1 tun zlata převedených z Rakousko-uherské banky, dále dobrovolné dary, čtyřletá 4 % půjčka ve zlatě, stříbře a valutách, nezpracované zlato, stříbro, zlaté a stříbrné mince a zahraniční papírové peníze, dále prostředky, které připlynuly v důsledku zavedení nabídkové povinnosti valut a deviz apod.
Nejvýznamnější část zlatých rezerv vznikla nákupem zlata na volném trhu, tzn. na základě prodeje dolarů, liber, atd. (krytých zlatem), jež pocházely z dříve uzavřených mezinárodních půjček. K enormnímu nárůstu podílu zlata v devizových rezervách oproti hodnotným devizám došlo ve 30. letech minulého století. Tehdy se konverze hodnotných deviz za zlato stala způsobem ochrany hodnoty devizových rezerv, neboť panovaly oprávněné obavy z kompetitivních devalvací světových měn, které prováděly jednotlivé státy v reakci na problémy vyvolané Velkou hospodářskou krizi.
Ke konci ledna 1922 činily zásoby zlata 19,9 tun, v roce 1925 pak 40,8 tun, v roce 1929 již 56,2 tun a k 15. září 1938 cca 96,6 tun.
O téměř 45,5 tuny zlata centrální banka přišla v důsledku německé okupace. Po skončení II. světové války Československo získalo nárok na vrácení 24,5 tuny zlata.
Více informací o historii československého zlata je k dispozici webu České národní banky Historie ČNB.
Proč ČNB v letech 1997 a 1998 prodala část zlata z devizových rezerv?
ČNB v letech 1997 a 1998 odprodala část zlata z devizových rezerv z toho důvodu, že při hodnocení výše uvedených atributů – likvidity, bezpečnosti a výnosu, zlato přestalo vyhovovat potřebám ČNB. Česká koruna procházela v roce 1997 krizovým obdobím a použití devizových rezerv k devizovým intervencím se stalo realitou. Přičemž devizové rezervy nebyly v roce 1997 zdaleka tak vysoké jako dnes. Prodejem zlata ČNB získala v předmětné době vyšší likviditu a vyšší stabilitu výnosů, což jsou prioritní požadavky na devizové rezervy.
V kontextu zákonných povinností ČNB jsou právě likvidita a stabilita výnosů rozhodující faktory, které nelze pominout při ekonomickém hodnocení prodeje zlata z dnešního pohledu. Zlato rozhodně nepatřilo mezi likvidní aktivum, které by bylo možné použít k okamžitým intervencím. K intervencím centrální banka využívá zásobu intervenční měny, kterou v té době byla německá marka a americký dolar.
Přestože výnos z držení zlata nehrál primární roli, ani tento nebyl v daném období atraktivní v porovnání s jinými aktivy. Cena zlata klesala, úrokové sazby zlatých depozit byly mnohem nižší než úrokové sazby ostatních aktiv.
Jak velké množství zlata z devizových rezerv ČNB v letech 1997 a 1998 prodala?
V letech 1997 a 1998 ČNB prodala 56 tun zlata, 14 tun si ponechala. Tyto zásoby zlata ČNB využívá pro výrobu zlatých mincí, které tradičně vydává pro širokou veřejnost.
Nebylo by z dnešního pohledu ekonomicky výhodnější zlato v letech 1997 a 1998 neprodávat?
Při hodnocení prodeje zlata v letech 1997-1998 nelze posuzovat pouze ekonomickou stránku porovnáním historické a současné ceny, ale především je nutné posoudit roli zlata ve vztahu k funkcím devizových rezerv a další okolnosti, které vedly k prodeji. Hodnocení musí vycházet také ze zákonem svěřených funkcí ČNB a základních požadavků kladených na devizové rezervy, kterých bylo zlato součástí. Pro ČNB bylo prvořadým cílem zajistit likviditu, použitelnost a stabilitu hodnoty devizových rezerv. Ostatní role, například spekulace na budoucí růst ceny aktiv, v té době nebyly a ani dnes nejsou posláním centrální banky. ČNB v roce 1997 zvažovala, zda držet v devizových rezervách likvidní cenné papíry, které nesou úrok, anebo zlato, které přinese zisk jen v okamžiku, kdy jeho cena poroste, či jiný investiční nástroj vhodný pro skladbu devizových rezerv.
K čemu ČNB použila peníze z prodeje zlata?
Výnos z tohoto prodeje byl investován do přírůstku držby cenných papírů, jejichž celkové portfolio představuje rozhodující část devizových rezerv.
Prodávaly v minulosti zlato i jiné centrální banky nebo byla ČNB výjimkou?
ČNB nebyla zdaleka jedinou měnovou autoritou, která se rozhodla změnit svůj pohled na zlato a jeho úlohu ve správě devizových rezerv. Centrální banky a vlády většiny vyspělých ekonomik začaly zhruba od poloviny 90. let postupně odprodávat držené zásoby zlata a výnosy z těchto prodejů převádět na investice do cenných papírů, především dluhopisů. Motivací byla snaha „vyměnit“ nelikvidní a z hlediska stability ceny rizikovou investici, která navíc nenese běžný úrok za relativně stabilní a vyšší úrokové výnosy. Očekávání dalších prodejů se promítalo do cenového vývoje a ten zpětně ovlivňoval rozhodování centrálních bank a dalších držitelů rezerv o odprodejích.
V září 1999 byla podepsána dohoda 15 centrálních bank (11 tehdejších členů eurozóny a ECB a dále centrální banky Švédska, Švýcarska a Velké Británie) o koordinovaných prodejích zlata (Central Bank Gold Agreement, CBGA nebo také Washington Agreement on Gold), jejímž záměrem bylo odstranit rozhodující zdroj nejistoty ohledně chování centrálních bank jakožto hlavních držitelů zlatých rezerv. Signatáři dohody v té době drželi zhruba 45 % světových rezerv zlata. Zavázali se k tomu, že v průběhu pěti následujících let jejich souhrnné prodeje nepřekročí objem 2.000 tun zlata a že roční odprodeje budou limitovány objemem 400 tun. Trh zareagoval velmi prudkým krátkodobým nárůstem ceny (325 USD za unci dne 5. 10. 1999) a následným pozvolným poklesem k hladině 260 USD (březen 2001). Prodeje pokračovaly – např. švýcarská centrální banka odprodala za dobu platnosti první a druhé verze dohody (1999–2009) celkem 1.550 tun zlata a svou držbu za toto období snížila o 60 %, významné objemy zlata prodaly rovněž centrální banky Nizozemska (370 tun) či Francie (538 tun).