Žije se v Praze draze? A co důchodcům?

Na každou českou domácnost dopadá inflace jinak, a proto je mnohdy publikované číslo z Českého statistického úřadu z mnoha stran diskutováno, někdy i zpochybňováno. Nový čnBlog Luboše Komárka a Petra Poláka ze sekce měnové se zaměřuje na indexy spotřebitelských cen (životních nákladů), které ČSÚ počítá za domácnosti důchodců a domácnosti žijící v hlavním městě Praze. Vývoj jejich cenových indexů ilustruje, jak (ne)rovnoměrné bylo zdražování v posledních dvou letech. Jak vyplývá z dat, v Praze se tentokrát tak nezdražovalo.

Inflační tsunami, která postihla nejen české území, ale prohnala se vlastně celým světem, způsobily dva nevídaně silné a bezprostředně po sobě jdoucí šoky, jež navíc působily jak na straně nabídky, tak i poptávky. Příčinu vysoké inflace hledejme na počátku roku 2020, kdy se světem začal šířit COVID-19. Dva roky poté, jen co jsme se s tímto virem naučili žít (leč za cenu nepřehlédnutelných lidských i materiálních obětí), přišla další rána v podobě energetické krize eskalované dále invazí Ruska na Ukrajinu. Inflace se náhle stala dvoucifernou, v některých zemích EU její hodnoty dokonce začínaly dvojkou. I díky přístupu centrálních bank je nyní inflace viditelně na sestupu a mnohem níže, než tomu bylo v létě minulého roku. Dobrou zprávou je, že inflační cíle (inflační cíl České národní banky, jako mnoha jiných centrálních bank vyspělých ekonomik, činí 2 %) jsou již na dohled. Při pohlédnutí do pomyslného zpětného zrcátka si s pomocí dat můžeme ukázat, jak rozdílně na některé z nás inflace v posledních létech působila.

Spotřebitelskou inflaci, které čelí průměrný Čech, měří Český statistický úřad (ČSÚ) pomocí meziročního růstu indexu spotřebitelských cen. Toto číslo je každý měsíc zhusta komentováno v médiích. Kdo se však skrývá pod kategorií „průměrný Čech“? Tím v tomto případě nemyslíme nutně tu „imaginární osobu“, která má podle demografických statistik ČSÚ mírnou nadváhu^[1], lehce po třicítce uzavírá manželství a má téměř dvě děti (přesněji 1,7)^[2]. Průměrným Čechem v našem případě myslíme „osobu“, která má spotřební koš odpovídající struktuře spotřeby typické (tedy průměrné) české domácnosti. Zde se nám vlastně míchá spotřebitelské chování (nákupní košík) dítěte, teenagera, mladého dospělého, Husákova dítěte na vrcholu pracovních sil i důchodce, a z geografického pohledu Ostraváka, Plzeňáka, Brňáka… či Pražáka. Průměrná domácnost pro potřeby statistického měření cenového vývoje položek ve spotřebním koši^[3] nemá přitom jen evidentní a každodenní náklady na bydlení (26,7 %), nebo potraviny a nealkoholické nápoje (17,8 %), ale také např. na alkohol, cigarety, rybářský prut, laserovou operaci oka nebo služby veterináře.

Jak už nám asi intuice napovídá, ve skutečnosti každá česká domácnost čelí jiné (svému spotřebitelskému koši odpovídající) inflaci.^[4] Při pečlivé evidenci osobních výdajů by si vlastně každý z nás mohl takovou „vlastní“ inflaci spočítat. Do toho se ale asi všichni hned nepustí. My v každém případě chceme v tomto článku upozornit, že vedle indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem počítá ČSÚ oficiálně i indexy spotřebitelských cen (životních nákladů) za domácnosti důchodců a domácnosti žijící v hlavním městě Praze.

Graf 1 – Váhová schémata pro výpočet indexů spotřebitelských cen za jednotlivé skupiny domácností
(% výdajů)

Zdroj: ČSÚ
Pozn.: Struktura vah domácností důchodců neobsahuje imputované nájemné, proto není zcela srovnatelná s indexem spotřebitelských cen jako celkem. Imputované nájemné je největší položkou ve skupině „bydlení, voda, energie, paliva“ a pro domácnosti činí 12,2 % celkového spotřebního koše, u domácností v Praze pak 15,9 %.

Pro úplnost dodáváme, že inflace se také měří jednotně, resp. harmonizovaně pro jednotlivé evropské země i celou Evropu (pomocí tzv. harmonizovaného indexu spotřebitelských cen, HICP), kde imaginárního průměrného Čecha nahrazuje ještě více imaginární průměrný Evropan, jehož výdaje odpovídají jednotnému spotřebitelskému koši napříč Evropou.^[5] Je to proto, aby rozdílnost položek ve spotřebitelském koši mezi zeměmi nezastínila srovnání cenových pohybů jednotlivých položek. V každé zemi má pak každá položka evropského harmonizovaného koše jinou váhu, která odpovídá podílu na spotřebě v dané zemi.

Ale vraťme se zpět k cenovým dopadům na české důchodce dle národního cenového indexu spotřebitelských cen (CPI). Poslední vlna zvyšování cen, tedy inflace, dopadla na domácnosti seniorů jinak než na ostatní. Proč tomu tak bylo? Odpověď hledejme ve vychýlenosti výdajů ve prospěch či neprospěch jistých položek spotřebitelského koše průměrného obyvatele České republiky. Důchodci z pochopitelných důvodů vynaloží větší podíl svých celkových vydání za léky, kde je evidentní přímá souvislost mezi zvyšujícím se věkem a horšícím se zdravím. Na druhou stranu se již méně vzdělávají, ne tak často kupují ošacení a obuv, a taky v průměru méně cestují či utrácejí za dopravu, protože nejenže nejsou vystaveni nutnosti každodenního dojíždění do zaměstnání, ale ve veřejné dopravě mají také většinou zvýhodněné jízdné. Naproti tomu na důchodce dopadá významněji vývoj cen energií proto, že nezřídka bydlí sami v obydlích s horšími tepelnými vlastnostmi a nemají na investice do úsporných opatření. Právě z těchto důvodů je v posledním období inflace dopadající na seniory vyšší než průměrná inflace, která se běžně uvádí v médiích. Její vývoj, který oficiálně publikuje ČSÚ i za účelem valorizace důchodů, lze vidět v grafu 2.

Graf 2 – Inflace domácnosti důchodců
(meziroční změny v %)

Zdroj: ČSÚ

Na první pohled je evidentní, že v dobách charakterizovaných všeobecně velmi pomalým narůstáním cenové hladiny se obě inflace, tedy ta celková i důchodcovská, nelišily. Na počátku strmého nárůstu inflace na tom byli důchodci lépe, neboť rychle rostly ceny dopravy a služeb (zejména stravování), ale také stavebních materiálů, kteréžto položky tvoří u důchodců menší část výdajů než u celkové populace. Od druhé poloviny roku 2022 je však inflace působící na naše seniory viditelně vyšší než pro celou ČR, přičemž na počátku letošního roku dokonce překonala dvacítku^[6]. Za to mohly zejména zmíněné raketově rostoucí ceny energií a také ceny potravin, na které domácnosti důchodců vydávají největší část svých příjmů. Zkrátka za potraviny a energie platíme všichni podobnou částku, ale pro ty chudší (a mezi ty patří i důchodci) to tvoří větší část výdajů^[7]. Dobrou zprávou je, že i důchodcovská inflace od počátku letošního roku velmi rychle klesá a již není moc vzdálená od inflace celkové.

Druhou specifickou skupinou, pro kterou ČSÚ zvlášť počítá inflaci, jsou domácnosti v Praze. Důvod je podobný, jako u seniorů, cenový vývoj působí na Pražáky trochu jinak než na domácnosti ve zbytku republiky. Cenový vývoj zachycený grafem 3 je v hlavním městě při určitém zjednodušení opačný tomu, který jsme popsali u důchodců.

Graf 3 – Inflace v Praze
(meziroční změny v %)

Zdroj: ČSÚ

Jedno vysvětlení odlišnosti začneme příkladem. Představte si například velký panelákový dům, ve kterém je značná část bytů, které mají za stěnou jiného souseda, a všichni tito sousedé v zimě své byty vytápějí. Ano, takoví šťastlivci nemusí ve výsledku tolik topit a mají, jak říkají ekonomové, z chování svého souseda pozitivní externalitu, zkrátka prospěch. Oproti tomu na vesnici, v řadě případů navíc v nedobře zateplených domcích, žije dost lidí, kteří musí vytápět velkou část domu a sousedé jim v tomto nepomůžou, pokud nejde alespoň o tzv. řadovky. Výdaje na energie tvoří u obyvatel Prahy relativně menší část jejich celkových nákladů a jejich zdražení tak mělo na Pražáky menší dopad. Tedy nejenom na Pražáky – obecně platí, že domácnosti v menších obcích vydávají za energie větší část příjmů než ve větších sídlech. Dalším důvodem odlišnosti pražské inflace od té celkové je, že průměrný Pražák vydá za potraviny menší část svých příjmů, ale více třeba za kulturu, kde se všeobecné zdražování zatím tolik nepropsalo do konečných cen, jako u zmiňovaných potravin. Protože toto platí obecně pro obyvatele měst, trochu zjednodušeně řečeno tak lze „pražskou“ inflaci měřenou ČSÚ interpretovat jako inflaci „městskou“. Graf 3 ukazuje, že „pražská“ inflace byla od roku 2022 lehce a pak již viditelněji níže, než celková inflace v ČR.

A co důchodci žijící v Praze? Pro ty ČSÚ speciální index nepočítá, ale jejich inflace zřejmě bude velmi blízká té celkové, protože efekt toho, že bydlí v Praze, se zhruba vykompenzoval tím, že jsou již v důchodovém věku, patří mezi nízkopříjmové a vydávají ze svých rozpočtů větší část výdajů za léky a potraviny.

Děkujeme za podnětné komentáře Martinu Kábrtovi, Petru Královi a Jakubovi Matějů.

^[1] https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/csu-nadvaha-zdravi-obezita_2302021551_elev

^[2] https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-rocenka-ceske-republiky-2022

^[3] https://www.czso.cz/csu/czso/spotrebni_kos_archiv

^[4] Například v čnBlogu Individuální inflace českých domácností: Růst cen dopadl hlavně na ty chudší náš kolega s pomocí detailních dat spočítal, že individuální inflace se skutečně pro jednotlivé domácnosti liší.

^[5] Rozdíly pro ČR popisují kolegové v článku https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/zpravy-o-menove-politice/boxy-a-clanky/Odlisnosti-v-mereni-rustu-spotrebitelskych-cen-z-pohledu-narodniho-konceptu-CPI-oproti-harmonizovanemu-indexu-EU-HICP/

^[6] Je vhodné ale uvést, že na rozdíl od průměrné domácnosti, které reálné příjmy výrazně poklesly, je důchodcům inflace kompenzována pomocí valorizace důchodů.

^[7] Blíže viz čnBlog Individuální inflace českých domácností: Růst cen dopadl hlavně na ty chudší