Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno! – část 1

Možnost výměny neplatných padesátihaléřových mincí a dvacetikorunových bankovek v České národní bance končí uplynutím dne 31. srpna 2014. Pomineme-li značně nepravděpodobnou možnost, že se tyto nízké nominální hodnoty vrátí do naší soustavy platidel v důsledku nějaké případné budoucí denominace české měny, zřejmě se tak s papírovou dvacetikorunou a prostřednictvím padesátihaléře s haléři vůbec loučíme definitivně.

I když naše území nemělo v důsledku státoprávních a měnových změn až do konce 19. století tak stabilní název peněžní jednotky a dílčí jednotky jako některé jiné státy, doba našeho žití s těmito dvěma platidly nebyla vůbec krátká. S kovovým padesátihaléřem se naši předkové začali setkávat krátce po vzniku Československé republiky a s papírovou dvacetikorunou na samotném konci 19. století, tedy ještě za existence rakousko-uherského mocnářství. Se samotnou korunou jako peněžní jednotkou a haléřem jako dílčí jednotkou se pak setkávali již od roku 1892, kdy byla v Rakousko-Uhersku zavedena korunová měna. Mimochodem, název koruny (německy Krone, na mincích však označovaná latinsky corona, maďarsky korona) pochází od koruny jako odznaku panovnické moci. Název haléře (německy Heller, maďarsky fillér) je pak odvozen od švábského Hallu, kde byly tyto mince raženy poprvé ve 13. století. Naší peněžní jednotkou byla zprvu koruna rakousko-uherská (1892–1919, ve zkratce K), posléze československá (1919–1939, Kč), českomoravská či protektorátní (1939–1945, ve zkratce opět jen K), znovu československá (1945–1993, ve zkratce však nově Kčs) a nakonec česká (od roku 1993, Kč).

Padesátihaléř však součástí soustavy rakousko-uherských platidel nebyl. Po niklovém (a od roku 1916 také železném) dvacetihaléři následovala hned stříbrná (a od roku 1916 také papírová) koruna. Praktické zkušenosti s hotovostním peněžním oběhem ukazují, že pětinásobek hodnoty mezi dvěma sousedícími nominály je rozdíl značně velký. Nepřekvapuje proto, že o zavedení padesátihaléře se uvažovalo nejméně třikrát. Bohužel se nedozvídáme podrobnější důvody, proč se tak nakonec nikdy nestalo.

Podle letopočtu soudě, již v roce 1895 vznikly kresebné návrhy padesátihaléře tzv. rakouské i uherské ražby (měna byla vedle armády, zahraniční politiky a panovníka jednou ze čtyř společných záležitostí dualizované monarchie, každá její část však vyráběla ve své mincovně – ve Vídni a v Kremnici – mince své ražby s odlišnými motivy i texty, platné ovšem na celém rakousko-uherském území). Výtvarně vycházejí návrhy padesátihaléřů z tehdy již obíhajících desetihaléřů a dvacetihaléřů (na rakouské ražbě malý rakouský státní znak a kartuše s císařskou korunou, na uherské ražbě svatoštěpánská koruna a obilný věnec se stuhou). Pro evropské mincovnictví poněkud neobvyklý byl však tvar – čtverec s obrazcem orientovaným na hrot. O plánovaných parametrech prameny mlčí, snad mohlo jít o kvalitní čistý nikl, tak jako u dvou nižších hodnot.

Návrh padesátihaléře rakouské ražby.	Návrh padesátihaléře uherské ražby.

Přinejmenším podruhé byla mince v hodnotě poloviny peněžní jednotky zvažována v roce 1915, kdy dokonce vznikly zkoušky rakouské i uherské ražby. Název platidla však tentokrát nebyl padesátihaléř, ale půlkoruna. Zřejmě proto, že měla být stříbrná a hmotností odpovídat polovině koruny, tedy 2,5 g stříbra o ryzosti 835/1000.

Zkouška půlkoruny rakouské ražby.	Zkouška půlkoruny uherské ražby.

Potřetí se návrhy na zavedení padesátihaléře objevují v samotném závěru existence Rakousko-Uherska, v roce 1918. Jde přinejmenším o železný padesátihaléř uherské ražby a snad i poněkud nejasný rakouský. Ani tentokrát však vydán nebyl.

Zkouška padesátihaléře uherské ražby.

Teprve po zavedení československé měny v roce 1919 padesátihaléř konečně neměl chybět. Také proto, že stále neexistovalo platidlo mezi ještě platnými rakousko-uherskými dvacetihaléři a československou korunovou státovkou (naopak stále platné rakousko-uherské stříbrné koruny byly už dávno obyvatelstvem tezaurovány a neobíhaly). Stal se druhou připravovanou československou mincí hned po dvacetihaléři a do oběhu byly vydány společně 18. února 1922. S přestávkou v letech 1953–1963 nás pak padesátihaléř provázel až do 31. srpna 2008, kdy byla ukončena platnost posledního vzoru. Za dobu existence Československa, včetně protektorátu Čechy a Morava, byl padesátihaléř vydán v celkem sedmi vzorech, vlastně sedmi technických typech, ale jen třech typech výtvarných. Čtyři vzory totiž představují jen větší či menší variace předchozích vzorů s formálními úpravami. Osmým vzorem je pak český padesátihaléř z roku 1993.

První padesátihaléř vzoru 1921 byl ražen z kvalitního mědiniklu ve Státní mincovně v Kremnici podle návrhu autora většiny prvních československých mincí, akademického sochaře Otakara Španiela. V protektorátu platil až do roku 1941, kdy byl nahrazen novým vzorem, ale v letech 1945–1947 byla jeho platnost ještě obnovena. Druhý padesátihaléř vzoru 1940 byl ražen ze zinku, který je v mincovnictví nouzovým kovem, neboť ve válečném hospodářství se nepodařilo zajistit příděl lepšího materiálu. Po rozpadu Československa a ztrátě kremnické mincovny byla jeho výroba zajištěna u firmy Vichr a spol. (později podnik Kovona) v Lysé nad Labem. Autor Jaroslav Eder vytvořil novou lícní stranu s protektorátním znakem a německo-českým textem podle pokynů okupační správy, ale na rubové straně ponechal po dohodě s Otakarem Španielem motiv předchozího vzoru. Protektorátní padesátihaléř platil až do roku 1948.

Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1921.	Zinkový padesátihaléř vzoru 1940.

Po obnově československé měny po druhé světové válce se mince, jejichž nominální hodnoty měly ještě ekonomické opodstatnění, znovu razily v kremnické mincovně s předválečnými motivy (nově přibyla jen dvoukoruna). Mincovní kov, průměr a hmotnost nových vzorů však byly přizpůsobovány klesající hodnotě československé koruny. Třetí padesátihaléř vzoru 1947 byl oproti vzoru 1921 zmenšen o 2 mm a mědinikl nahradila levnější mosaz (mosaz s vysokým obsahem mědi zvaná též tombak je červenohnědé barvy, a připomíná proto spíše čistou měď než typicky žlutou mosaz s vyšším obsahem zinku). Čtvrtý padesátihaléř vzoru 1951 byl zmenšen o další 2 mm a tombak nahradil ještě levnější hliník. Oba poválečné vzory platily až do peněžní reformy v roce 1953.

Tombakový padesátihaléř vzoru 1947.	Hliníkový padesátihaléř vzoru 1951.

Peněžní reforma, vyhlášená k 1. červnu 1953, nepřinesla jen majetkové ztráty značné části obyvatelstva, ale také významné změny v oběživu. Při jednáních o technické pomoci reformě (ražba mincí a tisk státovek a bankovek v Leningradu a Moskvě z důvodu utajení) byly v Sovětském svazu československým zástupcům, neznalým praktických stránek hotovostního peněžního oběhu, vnuceny pro nás neobvyklé nominální hodnoty 3 a 25. Na ně si naše obyvatelstvo nikdy nepřivyklo a v oběhu se je podařilo nahradit tradičními hodnotami 2 a 20 až po několikaletých snahách na začátku 70. let.

Součástí této soustavy padesátihaléř nebyl, po pětadvacetihaléřové minci následovala až korunová bankovka (a později korunová mince), tedy vlastně státovka, i když ekonomický rozdíl těchto dvou kategorií platidel socialistický ekonomický systém zcela setřel. Následujících deset let se tak soustava platidel obešla bez této hodnoty. Návrat padesátihaléře vyvolalo až zvýšení hovorného z veřejných telefonních automatů a potřeba mince vhodné k příjmu v tehdejších automatech, které neuměly přijímat více kusů mincí v jedné platbě ani vracet na vyšší hodnoty. Pátý padesátihaléř vzoru 1963 byl ražen z tombaku ve Státní mincovně v Kremnici podle návrhu akademického sochaře Andreje Petera, který se zcela přidržel výtvarného řešení obíhajících mincí nižších hodnot, připravených v roce 1953 v Leningradu. Platil až do roku 1979.

Na základě rozhodnutí z roku 1968 probíhala následujících deset let částečná obměna soustavy mincí. I když nebyla nikdy dokončena v plánovaném rozsahu (zejména nebyla vydána nová koruna), v průběhu 70. let byly haléřové hodnoty obměněny za nové vzory (kromě jednohaléře, který stále platil, ale v oběhu se už neuplatňoval). Pro padesátihaléř byl zvažován žlutý kov, dokonce vznikly mosazné zkoušky s ročníkem 1977.

Tombakový padesátihaléř vzoru 1963.	Zkouška nového padesátihaléře z mosazi s ročníkem 1977.

Šestý padesátihaléř vzoru 1978 byl však nakonec ražen z mědiniklu podle návrhu akademického sochaře Františka Davida, který byl autorem i ostatních nových haléřových mincí. V roce 1991 se na mincích promítly společenské změny po roce 1989, změna názvu státu a státního znaku. Všechny starší platné nominály (včetně jednohaléře) dostaly nové jednotné lícní strany, jejichž autorem byl Miroslav Ronai. Na rubových stranách původní autoři jen odstranili komunistické symboly – sedmý a poslední vydaný československý padesátihaléř vzoru 1991 tak ztratil pětihrotou hvězdu nad hodnotovým číslem. I když tato úprava může působit poněkud křečovitě, naplnil se autorův někdejší záměr, neboť na jeho původních návrzích ze začátku 70. let hvězda nebyla. Oba tyto vzory razila Státní mincovna v Kremnici, z hlediska emise a oběhu nebyly navzájem rozlišovány a v České republice platily až do července 1993.

Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1978.	Mědiniklový padesátihaléř vzoru 1991.

Tím končí historie obíhajících československých padesátihaléřů. V druhé části si řekneme, jak vznikl padesátihaléř český.