Pan úředník Rudolf Schmaus (k 50. výročí úmrtí)

Na úvod tohoto příspěvku si vypůjčme několik myšlenek z práce Jaroslava Šůly Prostějovský rodák Ing. Karel Hazura, spolutvůrce prvních československých papírových platidel: „Kdo je tvůrcem platidel? Akademický malíř, jenž namaluje návrh, který se pak musí přenést na desku? Umělec, jenž vytvoří odsouhlasený sádrový návrh mince, který se musí v dalším procesu upravit k ražbě? Takové bychom si mohli klást otázky i ohledně tvorby platidel ve 20. a 21. století. Pokrok však prorazil i do našeho smýšlení i do tvorby platidel, uplatňují se počítače, a my se musíme zamyslet nad tím, zda je dosavadní chápání tvorby platidel správné. Dospějeme k nutnosti přijmout stanovisko, že existují tvůrci platidel v užším i širším slova smyslu ... za spolutvůrce československých platidel je nutno považovat i ty, kteří spoluzakládali československou (českou) mincovnu a tiskárnu platidel či se po léta starali o její bezporuchový provoz a permanentní rozvoj, ačkoliv stáli po léta v ústraní a na jejich zásluhy se již zapomíná. Takový názor předpokládá vytvoření delšího seznamu pracovníků a zůstává úkolem budoucnosti vypracovat jej a po zásluze jednotlivé pracovníky zhodnotit“.

Skutečností je, že na podobě platidel se kromě výtvarných umělců (zpravidla malířů a sochařů) a umělecko-řemeslných pracovníků tiskáren a mincoven (rytců, litografů, gilošérů a dalších) podílí také úřednický aparát, převážně z řad pracovníků emitentů a výrobců platidel a někdy i jiných institucí. Nejde přitom zdaleka jen o nekompetentní, i když často určující zásahy politických schvalovacích orgánů, které jsou tak vděčným tématem ústní tradice. Úředníci se podílejí na vzniku ideové a výtvarné podoby platidel i určováním a spoluurčováním obecných námětů, technických parametrů včetně ochranných prvků, konkrétních motivů a technických řešení. Po vytvoření a předložení výtvarných návrhů doporučují změny a úpravy a právě jejich zásahy často určují konečnou podobu platidel více, než se může domnívat nezasvěcený pozorovatel.

Jedním z těch, kteří se významnou měrou podíleli na vzniku prvních československých papírových platidel, byl také Rudolf Schmaus, úředník pražské filiálky Rakousko-uherské banky, později Bankovního úřadu ministerstva financí a nakonec Národní banky Československé.

Rudolf Schmaus jako úředník Národní banky Československé (pravděpodobně konec 20. let)

Rudolf Schmaus, pokřtěný jako Rudolf Josef Karel, se narodil 14. prosince 1876 v Radnicích v okrese Rokycany. Otec Josef Schmaus, syn Karla Schmause, rolníka z Vojenic, a Kateřiny, rozené Holubové ze Svinné, byl respicientem c. k. finanční stráže v Domažlicích. Matka Josefa, rozená Burešová, dcera Jana Bureše, měšťana z Radnic, a Josefy, rozené Hostelkové z Prahy, byla zřejmě v domácnosti.

Rodný dům Rudolfa Schmause v Radnicích, dnes náměstí Kašpara Šternberka 70 (stav v roce 2016)

V roce 1892 absolvoval Rudolf nižší (pětitřídní) reálné gymnasium a v roce 1896 Českoslovanskou akademii obchodní v Praze. Školy opouštěl se znalostí češtiny, němčiny, francouzštiny, angličtiny a maďarštiny a ovládal také český a německý těsnopis. Od 15. září 1892 do 15. září 1893 pracoval jako praktikant v Berním úřadu v Dolních Kralovicích a od 1. září 1896 do 15. ledna 1897 v První občanské záložně v Holešovicích-Bubnech. V té době bydlel v pronajatém bytě v domě na Smíchově č. p. 337 (dnes Lidická 30, Praha 5). Od 16. ledna 1897 do 6. července 1900 byl zaměstnancem Zemské banky království Českého.

Úvodní odstavec Schmausovy žádosti o přijetí do služeb Zemské banky království Českého

Čtyři roky po ukončení školního vzdělání, 7. července 1900, vyvrcholila Schmausova kariéra ve finančních institucích nástupem do pražské filiálky Rakousko-uherské banky, emisní banky rakousko-uherského mocnářství. Odtud po státoprávních změnách – zániku Rakouska-Uherska a vyhlášení Československa – přešel v roce 1919 do služeb Bankovního úřadu ministerstva financí a od 1. dubna 1926 v důsledku institucionální změny do služeb Národní banky Československé.

Tři emisní instituce, jimž věnoval Rudolf Schmaus 32 let profesního života. První si zvolil, do dalších přešel následkem státoprávních a institucionálních změn.

V Rakousko-uherské bance byl Schmaus zprvu v pozici revidenta a od roku 1915 kontrolora se základním ročním služným 5 000 K. Brzy se vypracoval na významného odborníka na tisk cenin a rozpoznávání jejich padělků. Díky jeho posudkům bylo usvědčeno několik padělatelů, za což byl vídeňským ústředím několikrát oceněn i finančně odměněn a dostal též nabídku přestupu do Zkušebny bankovek Tiskárny cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni, což však s díky odmítl.

Protipadělatelská činnost pražské filiálky Rakousko-uherské banky, jak ji na základě dostupných písemností a ústní tradice zhodnotil v roce 1950 Julius Sém

V rámci celého rakousko-uherského soustátí byla významná práce pražské filiálky na odhalování padělků bankovek 100 K vzoru 1902 a zejména vzoru 1910. Kvůli těmto padělkům, které se vyskytovaly hlavně v Praze, byla bankovka předčasně stažena a nahrazena vzorem 1912. Ale ani ten neušel zájmu největšího českého padělatele té doby, Bedřicha Černého z Podlázek u Mladé Boleslavi.

Padělek bankovky 100 K vzoru 1912 z dílny Bedřicha Černého

Zánik Rakouska-Uherska, vznik Československa, převzetí filiálek Rakousko-uherské banky na československém území Bankovním úřadem ministerstva financí a vytvoření samostatné československé měny znamenaly pro Rudolfa Schmause nové úkoly. Nejprve to bylo vybudování Zkušebny kolků na posuzování padělků okolkovaných rakousko-uherských bankovek (po zahájení vydávání československých státovek byla přejmenována na Zkušebnu státovek, po vzniku Národní banky Československé a zahájení vydávání jejích bankovek na Zkušebnu bankovek a po převzetí i mincovních kompetencí na Zkušebnu platidel). Zejména však byl Schmaus jako uznávaný odborník na ceninový tisk pověřen spoluprací na technické přípravě tehdy vznikajících prvních československých papírových platidel. Následně byl i jedním z úředníků pověřeným dozorem při jejich tisku, když Bankovní úřad vyslal svůj dozor do všech osmi (šesti tuzemských a dvou zahraničních) tiskáren, které se podílely na výrobě prvních československých platidel – tzv. státovek I. emise. Schmaus byl pověřen dozorem v tiskárně American Bank Note Company (ABNCo) v New Yorku, která tiskla první československé tisícikoruny.

Schmausova fotografie z cestovního pasu, vystaveného k. k. Polizei-Direktion v Praze 31. ledna 1916, Schmausův podpis na písemnosti pražské filiálky Rakousko-uherské banky z roku 1915 a písemnost přikázaná mu v roce 1921 do Zkušebny kolků Bankovního úřadu ministerstva financí

Okolnosti a rychlost přípravy tisícikoruny neumožňovaly vytvoření tzv. speciálních rytin s československými národními motivy. Státovka byla proto sestavena, jak bylo ostatně v ABNCo běžné, ze starších námětově univerzálních a široce použitelných rytin vytvořených na konkrétní zakázky nebo jen do komerční zásoby a z prefabrikovaných tiskových prvků.

Státovka 1 000 Kč I. emise, jejíž výrobu dozoroval Schmaus v New Yorku

Ještě před Schmausovým odjezdem do New Yorku se však již začaly připravovat některé hodnoty státovek II. emise. Schmausovo svědectví o vzniku podoby stokoruny nám zanechal doyen českých numismatiků Eduard Polívka, který se seznámil se Schmausem v závěru jeho života. Schmaus vyprávěl, jak si při jedné z pochůzek Prahou v ulici Nekázance ve výloze malého krámku místního fotografa povšiml hezké fotografie Hradčan. „A tu mne napadlo, že tento vždy krásný pohled na Hradčany, vlastně symbol české státnosti, by byl jistě vhodný pro naši novou stokorunu. Fotografii jsem za pět korun koupil a předložil ji s návrhem tehdejšímu vrchnímu řediteli Bankovního úřadu ministerstva financí Augustinu Novákovi“. Podobně Schmaus vybral i motiv slovanské kněžky, vytvořený Alfonsem Muchou na plakát Vzájemně pojišťovací banky Slavie a podílel se i na výběru portrétů krojovaných dívek pro stokorunu a pětitisícikorunu II. emise. Ale o tom zas někdy jindy. Schmaus pak údajně v ABNCo i schválil rytiny a určil barvy této stokoruny zvané lidově „Hradčany“ nebo „Zelená“, takže to byl asi právě on, kdo vytvořil tradici zelených stokorun, kterou udržujeme jen s několika výjimkami dodnes.

Když byla 12. června 1919 uzavřena smlouva Bankovního úřadu s ABNCo o tisku některých československých státovek vyšších hodnot v New Yorku, nabraly přípravy rychlý spád. Již 16. června vystavilo ministerstvo zahraničí Schmausovi diplomatický pas. O čtyři dny později odjel přes Rakousko, Švýcarsko a Paříž do přístavu Le Havre, odkud 29. června odplul lodí do New Yorku, kam přijel 12. července. Schmaus měl kromě dozoru nad samotným tiskem také oprávnění jednat s tiskárnou o konečné úpravě státovek nebo také provádět menší úpravy a jazykové korektury textů. Během amerického pobytu tak řešil například tiskovou chybu v označení hodnoty v ruském jazyce na tisícikoruně I. emise a podobu stokoruny a pětitisícikoruny II. emise. Ze vzorníku tiskárny na místě vybral několik ocelorytin a dalších tiskových prvků a tak se, v přesně nezjištěném rozsahu, podílel na podobě i dalších státovek – 5000 a 500 Kč II. emise, které byly v ABNCo tištěny až po jeho návratu domů.

Státovky II. emise (100 Kč vzor 1920, 5000 Kč vzor 1920 a 500 Kč vzor 1923) tištěné v ABNCo, na jejichž přípravě a konečné podobě se Schmaus různou měrou podílel

V průběhu října až prosince 1919 probíhal vlastní tisk tisícikorun, které v listopadu a pak v lednu 1920 dopravily lodě La Touraine, La France a La Savoie z New Yorku do Le Havre. Druhou část státovek, která na lodi La France vyplula z New Yorku 20. listopadu a doplula do Le Havre 3. prosince, Schmaus osobně doprovázel. Dostal se přitom také do situace, kdy se s několika bednami tisícikorun bez jakékoliv ostrahy ocitl sám na přístavním břehu a čekal na další transport. Výsledkem Schmausova téměř půlročního pobytu v New Yorku byla úspěšná výroba a dodávka prvních československých tisícikorun, které byly dány do oběhu 12. prosince 1919, a také technická příprava dalších hodnot tištěných v ABNCo v různých inovacích až do konce 30. let.

Rudolf Schmaus také vzpomínal, že dostal k dispozici akreditiv na 10 000 dolarů, který vystavila 20. června 1919 Pražská súčtovací banka na National City Bank of New York. Prý byl „ponaučen“ vrchním ředitelem Novákem, aby nešetřil, neboť „jede do Ameriky jako representant československého státu“. Schmaus se však ubytoval v pronájmu a z akreditivu vyčerpal jen čtvrtinu. Zbývajících 7 500 dolarů vrátil s tím, že podle slov prvního československého ministra financí Aloise Rašína „náš stát musí ve svých začátcích hodně šetřit“.

Po návratu do Československa se Schmaus nadále věnoval zejména posuzování padělků československých papírových platidel, prováděl jejich typizaci, evidenci a posudkovou činnost.

Desky, jedna dvojstrana a detail rukopisné evidence padělků z roku 1919, která zahrnovala stejně jako dnes sérii a číslo padělků, datum a místo jejich zadržení, jméno zadržitele a předložitele, techniku padělání, typ a číslo v typu. Rudolf Schmaus vytvořil za dobu svého působení ve Zkušebně platidel na 120 000 takových záznamů.

V letech 1919 a 1922 napsal Schmaus dvě drobné publikace. První, s názvem Neudržitelnost a nedozírné následky kolkování peněz s podtitulem Bezpečný a jedině spravedlivý způsob nápravy měny a s latinským mottem Pozor, aby nedošlo k žádným prodlevám!, vydal v únoru 1919 vlastním nákladem. Jednalo se pravděpodobně o bezprostřední reakci na přijetí zákona z 25. února 1919, kterým byl ministr financí zmocněn k okolkování bankovek a soupisu jmění za účelem uložení majetkové dávky.

Titulní stránky Schmausových publikací z let 1919 a 1922

Schmaus protestuje proti kolkování bankovek a uvádí výčet komplikací, které kolkování způsobí. Stavěl se tak proti plánu ministra financí a svého budoucího nadřízeného v Bankovním úřadu ministerstva financí Aloise Rašína. Odmítal také jeho další vizi v podobě zavedení československé frankové měny, neboť pochyboval, že by zůstala „nedotčena vlivem okolností“. Nabádal ke klidné rozvaze a uspořádání vlastních financí, než se republika začne připojovat k jiným projektům, „až budeme moci domáhati se lepších podmínek“. Nutno uznat, že skutečně došlo k většině jím předpokládaných komplikací, které ve výsledku snižovaly úspěšnost kolkovací akce, ať už se jednalo o místní nedostatek okolkovaných peněz či spekulativní machinaci s nízkými nominály, které kolkování nepodléhaly. Díky celkem dobré organizaci oddělení československé měny od měny rakousko-uherské však naštěstí nedošlo k jím předpokládané „chaotické anarchii“.

Namísto kolkování rakousko-uherských bankovek či přijímání cizích vzorů v podobě frankové měny navrhoval Schmaus zavedení vlastní měny, kde by „nová jednotka práci opravdu správně hodnotila, tedy nepřipustí-li se, aby se bezohledně neznehodnocovala práce libovolnou nadvýrobou peněz“, neboť „snadno i kovový poklad sám, vzdor své soustředěné hmotnosti, na konec přece octnouti se může zas jen na papíře“. A proto „se může obyvatelstvo spořádaného státu zajisté směle spokojiti i tím, bude-li podkladem oběžných prostředků vzájemná pracovní mohoucnost spoluobčanů,“ psal Schmaus.

Namísto kolkování doporučoval zavedení nové měny v poměru 2:1, tedy opačný poměr, než který byl uplatněný v roce 1892 při přechodu ze zlatého rakouské měny na korunu nové měny. Nová československá peněžní jednotka by se tak rovnala někdejšímu zlatému a dílčí jednotka někdejšímu krejcaru, které byly v obyvatelstvu natolik zakořeněny, že se v nich počítalo nejen po celou dobu existence Rakouska-Uherska, ale jak víme z písemných pramenů i československých filmů, tak v případě starší generace i celou první republiku. Podle Schmause tak „méně chápaví mohli by v takovém novém penízi spatřovati znovuobživlý nebožtík zlatník“.

Novou československou jednotku chtěl Schmaus nazvat celý, takže za dvě rakousko-uherské koruny by se počítal jeden československý celý. Celý měl mít, v evropských měnách značně neobvyklé, dvě dílčí jednotky s čistě slovanským pojmenováním – desetina a setina. Desetina měla být pouze jednotkou početní, setina a její násobky měly existovat i v podobě mincí. Součástí publikace byl i návrh nového měnového zákona.

Druhá publikace s názvem Ve službách peněz a číslic s dlouhým podtitulem Důležité praktické pokyny ku spolehlivému rozpoznávání jakýchkoliv padělků, krom toho pak ku zpříjemnění úmorného počítání dnů a úroků, převádění £, hledání chyb atd., vyšla v roce 1922 u Springera. V první části Jak dívati se na peníze, nemáme-li přehlednouti padělků se autor věnuje velice podrobnému popisu padělatelských a pozměňovatelských technik u bankovek i mincí. Detailní popis je cenný technickými poznatky, které z dnešních padělků již nelze získat. Schmaus vyslovil také některé myšlenky vztahující se k ochraně platidel, z nichž některé jsou stále platné.

Schmaus v technickém popisu obvyklých chyb padělatelů zmínil i um největšího českého padělatele (co do počtu napadených emisí) Bedřicha Černého, s jehož padělky se setkával od roku 1908, ale který byl vypátrán a zatčen až v roce 1921.

Umělecké nadání se ostatně u Černých dědilo. Černého starší syn Bedřich byl poměrně významný malíř a malířstvím a sochařstvím se zabýval i mladší syn Gustav, i když známějším se stal jako divadelní a filmový herec malých a středních, přitom ale výrazných rolí pod pseudonymem Gustav Hilmar.

V roce 1939 si Gustav Hilmar zahrál ve filmu Martina Friče Eva tropí hlouposti s Natašou Gollovou, která byla dcerou člena bankovní rady Národní banky Československé Františka Xavera Hodáče. Jestlipak o svých otcích navzájem věděli?

Schmaus se také kriticky vyjádřil k právě proběhlému porotnímu soudu s Bedřichem Černým, který se sice k padělání bankovek v letech 1908–1919 přiznal, ale svou obhajobu u Zemského trestního soudu v Praze postavil na údajné snaze o vynalezení nepadělatelných bankovek. Porota byla tímto tvrzením svedena a soud musel 9. února 1922 vynést osvobozující rozsudek. Schmaus doporučil spoléhat jen na sebe a ne na justici a iluzorní trestní pohrůžku, vyjádřenou na papírových platidlech větou PADĚLÁNÍ STÁTOVEK TRESTÁ SE PODLE ZÁKONA.

V druhé části Kterak práci proměníme sobě v zábavu se Schmaus věnuje počítání dnů, úroků, převádění nedecimálních peněžních jednotek tehdejší britské měny a početním chybám.

Úryvek z popisu snadného počítání úroků – čtenář nechť posoudí sám jeho použitelnost i v současnosti

Kromě amerického pobytu měl Rudolf Schmaus v našich emisních bankách jen dvě působiště. Od příchodu do Rakousko-uherské banky v roce 1900 do zprovoznění Tiskárny bankovek Národní banky Československé v roce 1928 to byl Schebkův palác v Praze–Novém Městě č. p 936 (Bredovská 5, dnes Politických vězňů 7, Praha 1), sídlo pražské filiálky Rakousko-uherské banky, později ústředí Bankovního úřadu ministerstva financí a Národní banky Československé. Od vybudování vlastní tiskárny v roce 1928 do odchodu na odpočinek působil Schmaus v budově Tiskárny bankovek Národní banky Československé v Praze–Novém Městě č. p. 943 (stále Růžová 6, dnes Praha 1).

Průčelí budov Schebkova paláce v Bredovské ulici a Tiskárny bankovek Národní banky Československé v Růžové ulici, kde působil Rudolf Schmaus v letech 1900–1932

Bývalou banku dodnes připomíná v Schebkově paláci trezorová skříň na betonovém základu (vlevo), zatímco prostory někdejší Zkušebny bankovek ve 3. poschodí (vpravo) byly už dávno přestavěny (stav v roce 2009).

Jediná známá Schmausova pracovní fotografie – ve Zkušebně státovek s padělky československých státovek I. emise (pravděpodobně polovina 20. let)

Bankovním úřadem byl Rudolf Schmaus převzat v roce 1919 jako kontrolor. Od roku 1920 byl v pozici vrchního kontrolora, od roku 1924 inspektora a od roku 1930 inspektora I. třídy se základním ročním služným 39 000 Kč.

Schmausův služební postup v našich emisních institucích

Rudolf Schmaus byl svobodný a o jeho staromládeneckém životě zachovala ústní tradice příběh, jak si přímo ve své kanceláři sám štrikoval ponožky. V roce 1929 si vzal do schovanství, jak se tehdy říkalo pěstounství, Annu Růžičkovou, které poskytl domov a spoléhal, že o něj bude pečovat ve stáří. Jak sám uvedl v nedatované žádosti o výživné, nechtěl poutat „k sobě někoho zaopatřovacím sňatkem“. Díky své dlouhověkosti ji však nakonec přežil.

Po padesátce se Rudolfu Schmausovi zhoršoval zrak, tak potřebný pro jeho práci. Nejprve mu byla 25. srpna 1931 povolena dovolená na neurčito za účelem léčení a následně rozhodnutím bankovní rady Národní banky Československé z 25. ledna 1932 byl dnem 1. února 1932 přeložen na trvalý odpočinek s ročním výslužným 59 600 Kč.

Po svém odchodu do výslužby nenacházel Schmaus v Národní bance adekvátního nástupce. Ohrožení celého oboru ochrany platidel a boje proti penězokazectví v podstatě zabránilo vybudování vlastní ceninové tiskárny – Tiskárny bankovek Národní banky Československé – jako organizační složky banky, do níž byla v roce 1928 zařazena i Zkušebna bankovek. Všechny Schmausovy důležité analytické práce a psaní složitějších posudků na padělky převzal vedoucí fotografického atelieru Mirko Valina, který si tuto práci přenesl i do funkce ředitele Tiskárny bankovek, již vykonával od roku 1936. K návratu této činnosti z tiskárny do peněžního úseku emisní banky došlo až v letech 1950–1953 vznikem Státní banky československé, přijetím nového odborníka na penězokazectví Julia Séma a přetvořením Tiskárny bankovek na samostatný podnik v gesci ministerstva financí.

Druhá polovina Schmausova života je nerozlučně spjata s jeho domem, bývalým vodním mlýnem v obci Kabáty č. p. 4 u Jílového (dnes součást Jílového u Prahy), který i s přilehlými pozemky vlastnil od roku 1922. Tzv. Podměstský mlýn, který je v kronikách poprvé zmíněn v roce 1620, sloužil k mletí obilí a zejména sladu pro místní pivovar. Jeho mlýnské kolo bylo poháněno vodou z malého rybníka, ležícího přímo nad mlýnem a napájeného Jílovským potokem. Mlýn několikrát změnil majitele, ale po druhém požáru v roce 1905 již nebyl obnoven a majitel ho přestavěl na dům s nájemními byty. Od té doby byl již zcela bez mlýnské technologie.

Obálka předvolání Rudolfa Schmause na 23. října 1926 ke Krajskému soudu v Olomouci v případu padělání státovek 10 Kč vzoru 1919 typ 8 (Jan Nevrlý a František Heidenreich z Loštic), adresovaného do Kabátů

Při svém skromném způsobu života nemohl Schmaus svoje služné a později výslužné normálně utratit. Tak si například najímal auto s řidičem, které ho vozilo z Kabátů do centra Jílového na nákup nebo jen tak na popovídání se spoluobčany. Byl tak považován za místní honoraci a do jeho domu několikrát vnikli zloději, očekávajíce, že tento prvorepublikový bankéř jistě musí mít doma spoustu peněz a zlata.

Rudolf Schmaus s návštěvou v loďce na svém mlýnském rybníku (pravděpodobně 40. léta) a stejný pohled dnes.

V závěru života žil Rudolf Schmaus v Kabátech až neuvěřitelně skromným způsobem. Přebýval nejprve v prvním patře a později v přízemí svého domu, kde neměl postel a spal jen na slámě. Prakticky jedinou jeho stravou byl chleba, salámy a vuřty. Na domácí hlodavce, kteří ubírali z jeho zásob, vyzrál tak, že potraviny dával do košíku, který zavěšoval na provaz přehozený přes trám pod stropem a spouštěl si ho jen na jídlo ráno, v poledne a večer.

Rudolf Schmaus v závěru života (pravděpodobně polovina 60. let)

Rudolf Schmaus zemřel 24. prosince 1966 ve věku 90 let. Po jeho smrti dům dlouho chátral a byl nabízen k prodeji. Teprve zcela nedávno byl zakoupen a zrekonstruován a v současnosti slouží jako školicí středisko.

Podměstský mlýn v Kabátech, Schmausovo bydliště v letech 1922–1966 (stav v roce 2007 a v roce 2016).