Jak střed z padesátikoruny nevypadával – část 1

„... u ní přece vypadával ten střed.“ Tato nebo podobná věta zazní snad v každém druhém rozhovoru o současných českých padesátikorunových mincích. Představa, že z padesátikorun samovolně vypadávají středy, je pověstí, která se u části obyvatelstva udržuje už přes dvacet let, ačkoliv nebyla nikdy potvrzena.

Proč byla padesátikorunová mince zařazena v roce 1991 do plánované soustavy nových československých mincí, proč byla vydána do oběhu už v roce 1993, proč z něj záhy téměř zcela vymizela a vrátila se až po patnácti letech, a jaké byly další osudy této, po všech stránkách zajímavé, první mince samostatné České republiky, si ponechejme na některý z dalších příspěvků.

Pro dnešní potřebu se spokojme s konstatováním, že byla nejvyšší z devíti nominálních hodnot mincí, zavedených po vzniku samostatné české měny v roce 1993 a po ukončení platnosti haléřových mincí zůstává nejvyšší z šesti současných nominálních hodnot českých mincí. Má průměr 27,5 mm, sílu (tloušťku) přes obrubu (t.j. zvýšený okraj na obou stranách chránící reliéf mince před mechanickým poškozením) 2,55 mm a hmotnost 9,7 g.

Padesátikoruna je tzv. mincí bimetalovou neboli dvojkovovou či bicolorovou neboli dvoubarevnou. Tento název získaly mince tohoto druhu podle dvou samostatných částí, vnějšího mezikruží a vnitřního středu, které ovšem nejsou odlišné jen barevně, ale fyzicky se skládají ze dvou různých kovů. Naše padesátikoruna je však díky své složité konstrukci složena z ještě více mincovních kovů, než by napovídal název, konkrétně tří – oceli, mědi a mosazi. Její složitá konstrukce přináší zvýšené nároky na výrobu i na kontrolu kvality dodávek z výroby. Za dvacet let její existence nebylo vždy jednoduché zajistit stálou technickou kvalitu za přijatelnou cenu, ale složitá konstrukce poskytuje padesátikoruně vysokou ochranu proti padělání zejména při použití padělků v mincovních automatech.

Konstrukce padesátikoruny vznikla na základě potřeby podstatného snížení výrobních cen oběžných mincí před téměř 25 lety, kdy pořizovací náklady mincovních kovů výrazně ovlivnil přechod na světové tržní ceny. Jestliže po deseti letech její existence bylo možné označit materiálovou konstrukci této mince za zastaralou (zejména s ohledem na podstatnou redukci dostupných materiálů ukončením výroby mincí národních měn a přechodem výrobně klíčových států na jednotnou evropskou měnu), po dalších deseti letech ji můžeme označit za minci plnící kritéria vysoké bezpečnosti mincí, která se opět dostává do zájmu emitentů mincí a mincoven v souvislosti s paděláním euromincí a britských liber.

Obě části padesátikoruny jsou vyrobeny z vrstvených materiálů, u nichž jiný mincovní kov tvoří jádro (substrát) a jiný kov povrch (pokov). Mezikruží je vyrobeno technologií plátování a galvanického pokovení, střed pouze plátování. Při plátování jsou na příslušně silný ocelový plech z obou stran naplátovány, vlastně naválcovány, dva tenčí plechy dalšího kovu (v případě mezikruží je to měď, v případě středu mosaz, tedy slitina mědi a zinku). Pevné spojení substrátu a plátů spočívá ve vytvoření difúzního spoje obou kovů, kterého se dociluje zejména vysokým tlakem válců plátovacího stroje, zdrsněním povrchu plechů kartáčováním a následným tepelným zpracováním – žíháním, kterým dochází k rekrystalizaci materiálů. K pevnému spojení obou kovů je nutná značná redukce původní tloušťky plechů až na méně než polovinu při jednom průchodu, přičemž se musí zabránit znečištění styčných ploch plechů oxidy, oleji a dalšími nečistotami.

Princip oboustranného plátování plechu na plátovacím stroji.

Z naplátovaných plechů (tzv. cánů) o šířce několika desítek centimetrů jsou na střižném stroji vysekány polotovary budoucích mincí, tzv. střížky. Zbytkový plech s vysekanými otvory (tzv. cizálie) slouží k dalšímu hutnímu přepracování. Pro mezikruží bimetalových mincí jsou nutné dva výstřihy (vnější obvod a otvor pro střed) a vzniká také dvojí odpad.

Princip výstřihu střížků z cánu válcovými průbojníky.

Na obvodu střížku, který bude po ražbě obvodem mince zvaným hrana, zůstává však po plátování obnažený substrát mezi dvěma pláty. Ocelové jádro může po delším oběhu korodovat a výrazně snížit životnost mince, která se na rozdíl od bankovek počítá na desítky let. Zejména u vysokých nominálních hodnot, které trpí menší ztrátovostí v oběhu a menším vývozem do zahraničí, tedy předpokládá se jejich dlouholetý oběh, je proto vhodné zakrýt ocelové jádro další operací, kterou je galvanické pokovení střížku týmž nebo jiným kovem, který slouží jako protikorozní vrstva. Mezikruží naší padesátikoruny je proto mědí nejen plátované, ale následně i mědí galvanicky pokovené.

Princip galvanického pokovování drobných předmětů v rotujícím bubnu.

Střížek je ve zjednodušeném geometrickém vyjádření rotační válec o malé výšce. Ve skutečnosti je to o něco složitější tvar, neboť střížky většiny konstrukcí vyžadují materiálovou zásobu pro kvalitní vyražení zvýšené obruby, čehož se dociluje tzv. rolírováním (správně česky okrajkováním), vlastně stranovým stlačením střížků, při němž dojde ke zvýšení okraje. V této operaci je také možné vylisovat na hranu střížku různé nápisy, ornamenty či jejich kombinace. Mincovním kovem a hmotností je střížek shodný s budoucí mincí. Průměr střížku je ale menší, aby při ražbě bezproblémově vniknul do kruhového ocelového nástroje zvaného ražební kruh, který vymezuje průměr ražené mince.

Princip ražby mince, střížek mezikruží a středu bimetalové mince mezi horním a dolním razidlem, jejichž údery pod vysokým tlakem probíhá automatická ražba rychlostí až 1 000 kusů mincí za minutu (ražební kruh obepínající razidla a vymezující průměr ražené mince je znázorněn průhledně).

Tím jsme se stručně seznámili se základními parametry a technologií vzniku padesátikorunové mince. V druhé části si řekneme něco o ražbě bimetalové mince a spojování obou částí střížku.