Ekonomickou svobodu nejde oddělovat od svobody politické, vyzdvihl Kubíček při ocenění Wałęsy

Jan Kubíček, člen bankovní rady ČNB
Úvodní slovo
Výroční cena Liberálního institutu
Praha, 15. října 2026

Vážený pane prezidente Wałęso, vážené dámy a pánové, vážení hosté,

pro Českou národní banku je velkou ctí, že můžeme v našem konferenčním sále hostit slavnostní předávání Výroční ceny Liberálního institutu.

Může se zdát, že centrální banka je institucí, která se zabývá pouze měnou, úrokovými sazbami, inflací či bankovním sektorem. Že se tedy soustředíme především na ekonomickou sféru, navíc svázanou sítí často velmi složitých pravidel.

To je jistě náš každodenní chléb. Já i mí kolegové jsme však přesvědčeni, že ekonomickou svobodu nelze oddělovat od svobody politické. Bez ekonomické svobody není politická svoboda úplná. Také ekonomická svoboda je totiž součástí práva člověka rozhodovat o vlastním osudu. A naopak – politická svoboda a vláda práva vytvářejí nezbytné předpoklady pro elementární svobodu ekonomickou.

Z toho podle mého názoru plyne jeden důležitý závěr. Nemá smysl hledat jakési třetí cesty – zásadně odlišné alternativy mezi centrálně řízenou ekonomikou, a tedy do značné míry i centrálně řízenou společností, a ekonomikou tržní.

Pan prezident Wałęsa sehrál zásadní úlohu při vytváření podmínek pro přechod Polska k demokracii a tržnímu hospodářství. Tento přechod přitom nebyl jednoduchý. V Polsku stejně jako u nás jej provázely značné ekonomické a sociální náklady. Přes všechny obtíže se však Polsko vydalo cestou zásadní hospodářské transformace. V přesvědčení, že tržní ekonomika doplněná o příslušné sociální nástroje nakonec nemá alternativu, se polská zkušenost setkávala také s přístupem české transformace, spojené zejména se jménem Václava Klause.

Myslím, že má smysl si to dnes připomínat. Pod novými nálepkami se totiž znovu objevují, zejména mezi mladšími lidmi, snahy o hledání nejrůznějších třetích cest. Znovu se tak otevírají otázky, o kterých jsme si mnozí mysleli, že je historie již zodpověděla.

Není přitom náhodou, že se tyto myšlenky často objevují v zemích, které nezažily takzvaný reálný socialismus. Výrazně se s nimi dnes setkáváme i na druhé straně Atlantiku.

Naše dvě země mají v tomto ohledu jednu důležitou zkušenost navíc, protože tzv. reálným socialismem si prošly. Mohli bychom proto očekávat, že naši voliči budou ostražitější vůči zpěvu sirén demokratického socialismu a podobným příslibům.

Ani naše historická zkušenost nám však nezaručuje imunitu. S generační obměnou se přímá zkušenost s komunistickým režimem postupně vytrácí. Nahrazuje ji zprostředkovaná historie, která navíc podléhá měnícím se interpretacím.

Také proto vnímám cenu Liberálního institutu a dnešní slavnostní večer jako důležitý příspěvek k uchování historické paměti. A jako připomínku toho, že souboj idejí neskončil a nadále pokračuje. A to navzdory tomu, že nás mnozí politici přesvědčují, že rozlišování mezi pravicí a levicí je již překonané.

Dámy a pánové,

život pana prezidenta Wałęsy je v mnoha ohledech inspirací. Především svou mimořádnou osobní odvahou. Právě jeho odvaha zásadně přispěla k proměně Polska v osmdesátých letech. A tím, že pomohl změnit Polsko, pomohl změnit také naše vlastní dějiny.

Rád bych však dnes zdůraznil ještě jiný druh odvahy. Odvahy, která je mimořádně potřebná i v podmínkách současných demokracií.

Je to odvaha trvat na svém přesvědčení, i když to nepřináší politické body. I když to znamená ztrátu popularity. Je to odvaha nést politické náklady nezbytných reforem. Odvaha stát se, obrazně řečeno, deštníkem, který tyto reformy ochrání v době, kdy jsou již zřejmé jejich náklady, ale jejich přínosy ještě nejsou vidět.

Dovolte mi v této souvislosti připomenout známý výrok bývalého předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera:

„Všichni víme, co máme dělat. Jen nevíme, jak po tom, co to uděláme, znovu vyhrát volby.“

Myslím, že tento výrok velmi přesně vystihuje jeden ze zásadních problémů současných demokracií.

Vlády mnoha vyspělých zemí dnes čelí vysokému a rostoucímu veřejnému zadlužení. Přesto se jim často nedaří nalézt politicky průchodná řešení. Ta by totiž od politiků vyžadovala právě takový druh odvahy, jaký pan prezident Wałęsa ve svém životě opakovaně prokázal.

Odvahu přijímat nepopulární rozhodnutí. Odvahu nést za ně odpovědnost. Odvahu nést odpovědnost dokonce za cizí nepopulární opatření. A především odvahu upřednostnit dlouhodobý prospěch společnosti před krátkodobou politickou popularitou.

I v tomto ohledu je životní příběh Lecha Wałęsy inspirací pro všechny, kteří dnes rozhodují o budoucím směřování našich společností.

Vážený pane prezidente, děkujeme Vám za Vaši odvahu, za Váš celoživotní zápas za svobodu a za vše, čím jste přispěl k proměně Polska i celé Střední Evropy.

Děkuji Vám.