Smutné je, když je snazší investovat do krypta než do evropských akcií

Rozhovor s Vojtěchem Bellingem, ředitelem sekce regulace a mezinárodní spolupráce ČNB a místopředsedou ESMA
Martina Sobková
(Bankovnictví 13. 11. 2026)

Evropa chce dostat více úspor k firmám, které potřebují peníze na růst. Jenže investorovi někdy usnadní cestu ke kryptoměnám víc než k evropským akciím. Vojtěch Belling, ředitel sekce regulace a mezinárodní spolupráce ČNB a místopředseda ESMA, v tom vidí důvod k vážné debatě o pravidlech. Mluví otevřeně o deregulaci, limitech společného dohledu i o tom, proč menší banka nemusí být méně riziková.

Evropská finanční regulace se v posledních letech výrazně rozšířila a stále větší část pravidel vzniká na evropské úrovni. Jak se tím změnila role České národní banky jako národního regulátora a dohledového orgánu? Má dnes ČNB dostatečný prostor zohledňovat specifika českého finančního trhu?

Je pravda, že naprostá většina regulace finančního trhu dnes vzniká na úrovni EU. Národní dohledové orgány v EU nejsou „regulátoři“ v užším slova smyslu, na rozdíl např. od orgánů dohledu v USA, neboť regulaci zpravidla netvoří, nýbrž provádějí, resp. dohlížejí nad jejím dodržováním. Do její tvorby vstupují jen zprostředkovaně – ovlivňováním národního legislativního procesu a také v rámci evropských orgánů dohledu. Prostor pro diskreci a zohledňování národních specifik je tedy poměrně omezený. Kromě možnosti ovlivnit podobu národních zákonů v diskusi s ministerstvem financí existuje zejména při konkretizaci existujících povinností cestou podzákonných předpisů, zejména vyhlášek, typicky třeba při reportingu. Nezapomínejme ale, že smyslem jednotné regulace je právě to, aby pravidla byla všude po Evropě stejná.

ČNB z tohoto důvodu nepodporuje ani tzv. goldplating, tedy doplňování evropských předpisů národními požadavky, s výjimkou případů, kdy je to skutečně nezbytné.

Vedle národních dohledových orgánů působí na evropské úrovni EBA, ESMA a EIOPA. Je podle vás současné rozdělení jejich kompetencí funkční, nebo v některých oblastech dochází k překrývání požadavků a odpovědností?

V současnosti je rozdělení rolí funkční (dám-li stranou bankovní unii a SSM, které se ČNB zatím netýkají). Rozsah přímého dohledu evropských orgánů je zatím poměrně omezený. Jejich hlavní smysl, pomineme-li nově vzniklý orgán AMLA, spočívá v tzv. dohledové konvergenci. nově vzniklý orgán AMLA, spočívá v tzv. dohledové konvergenci, tedy vzájemném přibližování přístupů jednotlivých národních dohledových orgánů. Otazníky však vyvolává chystané rozšíření přímého dohledu ESMA v rámci tzv. legislativního balíčku k integraci kapitálových trhů. Zatím stále nevíme, jaká bude jeho finální podoba, ale dosavadní vývoj legislativní debaty vzbuzuje obavy, že by mohlo docházet právě k překryvům rolí a nejasnému určení, kdo je za co odpovědný. Kompromis přijatý prozatím Radou je bohužel velmi nepodařený.

Pravděpodobně budou existovat sektory s paralelním dohledem ESMA i národních orgánů a nejasným způsobem řízení. ESMA bude moci dávat národním orgánům závazné instrukce, aniž by však bylo jasné, zda za rozhodnutí vydané na základě takové instrukce ponese i právní odpovědnost a zda jej budou národní orgány muset respektovat i tehdy, pokud by tím porušily národní předpisy. Podobných otazníků zůstává celá řada, zejména kolem klíčového článku 8a nařízení o ESMA o vzájemném postavení ESMA a národních orgánů dohledu, o jehož výklad se již nyní vedou diskuse.

Vedle své práce zastáváte také funkci místopředsedy. Jak tuto zkušenost vnímáte z hlediska možnosti České republiky ovlivňovat podobu evropské finanční regulace? Daří se podle vás v evropské debatě dostatečně prosazovat potřeby menších kapitálových trhů, jako je ten český?

Ve výkonu své role v ESMA jsem dle platných předpisů povinen jednat nezávisle a nejsem zde formálně ani zástupcem ČR ani ČNB. Samozřejmě ale platí, že díky své roli mohu vnášet do ESMA větší pochopení pro problémy menších kapitálových trhů a obecně i pro celý region střední a východní Evropy, o což se i snažím. Díky tomu, že jsem byl dříve i státním tajemníkem pro evropské záležitosti, mohu dobře porovnat situaci v Radě EU a v ESMA. A musím říci, že, pro mne celkem překvapivě, se mi jednání v ESMA zdá daleko férovější. Zaznamenal jsem tu daleko větší respekt pro názory kolegů z menších států ze všech oblastí Evropy, zohledňování situací, kdy je nějaké téma pro jednu zemi skutečně kritické, i důraz na konsensuální rozhodování a vysvětlování pozic.

V Radě EU často velké státy poměrně drsně válcují ty menší, na středo- a východoevropské státy se kolegové ze Západu občas stále koukají trochu skrz prsty a státy jsou běžně přehlasovávány i v případech jejich zcela zásadního zájmu. V ESMA k tomu nedochází a daleko více se usiluje o kompromis a vzájemné pochopení zájmů a postojů. ČNB zde, stejně jako v EIOPA a EBA, má velmi respektovanou pozici.

Evropská regulace má zajistit jednotná pravidla, jejich uplatňování se však může mezi jednotlivými členskými státy lišit. Jak významný problém dnes představují rozdíly v dohledové praxi?

Ano, rozdíly v praxi jednotlivých dohledových orgánů jsou často opravdu značné. Stejné normy jsou často vykládány různě, zejména v šedých zónách, kde jsou pravidla neurčitá. To, co jeden orgán pokládá za ještě povolené, vidí jiný jako zakázané. Také přístup k dohledu je odlišný. Dobrým příkladem je každoroční zpráva ESMA o sankcích. Někde se dává hodně pokut, ale v nízké výši, jinde málo, ale zato velmi vysokých. Identifikace rizik, na které se dohled zaměřuje, je velmi různá, a to i tehdy, kdy nejsou velké rozdíly mezi jednotlivými kapitálovými trhy. V některých státech jako by vůbec neexistovalo nařízení o zneužívání trhu, jinde je naopak tvrdě vymáháno.

Tato fragmentace představuje určitě problém. Řešení ovšem spočívá především v posilování dohledové konvergence, nikoli nutně v centralizaci dohledu. Například v ČNB vždy, když vykládáme nějaké nejasné pravidlo zakotvené v evropském právu, posíláme nejprve dotaz do ESMA, EIOPA nebo EBA a snažíme se o získání společného pohledu. Teprve pokud nezískáme v rozumné době odpověď, provedeme výklad sami.

V evropské debatě stále výrazněji zaznívá požadavek na zjednodušení finanční regulace. Znamená to podle vás, že se evropský regulatorní rámec stal příliš složitým? Které části současných pravidel skutečně potřebují změnu?

Finanční regulace je skutečně čím dál složitější a agendu zjednodušení ČNB podporuje. Na rozdíl od jiných se nebojíme ani slova „deregulace“. Důležité je ostatně, aby případné změny skutečně představovaly úlevu od nadbytečných požadavků. Formálně jednoduchá řešení mohou paradoxně znamenat i více regulace. Vezměme si příklad pobídek na kapitálovém trhu. Regulace toho, co je přípustné a co již ne, je dnes celkem složitá. Úplný zákaz, jako je třeba v Nizozemsku, by byl jistě velmi jednoduchý. Škrtly by se desítky stran různých předpisů a pokynů. Pomohlo by to ale? Důležité je zaměřovat se nikoli na nějaké formální zjednodušování, ale na podstatu – na skutečné úlevy od zbytečných povinností a omezení.

Je potřeba průběžně provádět přezkumy, zda v minulosti přijatá omezení a povinnosti jsou stále nutné, zda zbytečně neomezují trh a konkurenceschopnost. Příkladem jsou pravidla pro kotované firmy. Pokud jsou příliš přísná, mohou odrazovat emitenty od vstupu na burzu a v konečném důsledku zdražovat financování ekonomiky. Podobně příliš reglementovaná ochrana retailového investora při investování do akcií již dnes vede k tomu, že mnoho lidí raději investuje do krypta, kde jsou pravidla mnohem volnější. To ve finále znamená opět méně peněz pro kapitálový trh a reálnou ekonomiku. Oblastí, kde naopak deregulace může představovat riziko, je obezřetnostní regulace bankovního sektoru. Mám na mysli zejména snahy o stanovování kapitálových a likviditních požadavků jen na skupinové úrovni a nikoli na úrovni jednotlivých bank, které mohou být z hlediska ochrany finanční stability hostitelských států devastující.

Jiným příkladem jsou pokusy o snižování kapitálového krytí některých aktiv čistě z důvodů politického zájmu – třeba u tzv. zelených produktů. Regulatorně nastavené rizikové váhy by měly odpovídat reálným rizikům, nikoli politické podpoře toho či onoho segmentu.

Jak velký prostor podle vás existuje pro snížení administrativní zátěže bank bez omezení kvality informací dostupných dohledu?

Věřím, že se najde vhodný kompromis mezi potřebami orgánů dohledu a možnostmi institucí a že ve výsledku úspory budou vyšší než náklady na implementaci. Z pohledu dohledu je určitě vhodnější dělat úlevy v granularitě dat než ve frekvenci jejich předkládání. Avšak za důležité také považuji, aby se instituce, resp. jejich asociace, aktivně zapojovaly do veřejných konzultací k návrhům regulací, a to nejen v případě změn výkaznictví. Bez konstruktivní zpětné vazby od institucí je obtížné dělat efektivní změny regulace.

Daří se podle vás skutečně zohledňovat rozdílnou velikost, rizikovost a obchodní modely finančních institucí? Nepředstavuje komplexita regulace relativně větší překážku pro menší banky?

Záleží vždy na tom, co kdo má v konkrétním případě na mysli proporcionalitou. Je to podobné jako u principu subsidiarity. Na papíře to vypadá vždycky dobře, ale v konkrétní situaci je často problém, že co někdo ještě pokládá za proporcionální, jiný vidí jinak. Právě v bankovnictví rozhodně automaticky neplatí, že malé je méně rizikové. Při ochraně spotřebitele a pravidlech odborné péče je logické, že pro všechny platí stejná pravidla – nedávalo by smysl, aby byl klient menší instituce chráněn méně než klient velké instituce. U obezřetnostních pravidel je to složitější. Už nyní se princip proporcionality promítá do metod výpočtu rizikově vážených expozic a ukazatele čistého stabilního financování (NSFR), reportingu, do požadavků na odměňování a pravidel pro řešení krizí.

Nové návrhy Komise jdou dál, zejména směrem k administrativním úlevám. V principu tento směr podporujeme i v ČNB, avšak podmínkou musí být, že nedojde k ohrožení finanční stability a k ohrožení rovných podmínek pro všechny na společném trhu. Případné větší úlevy by měly jít ruku v ruce s omezením možnosti dotyčných institucí využívat výhody přeshraničního působení.

Evropská unie dlouhodobě usiluje o vytvoření skutečně integrovaného kapitálového trhu, přesto zůstává financování evropských podniků výrazně závislé na bankách. Co podle vás nejvíce brání hlubší integraci kapitálových trhů?

Myslím si, že na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Je to tak trochu ode všeho něco. Nizozemský i švédský příklad ukazují, že lze mít v Evropě rozvinuté kapitálové trhy. Každý přitom funguje na jiných principech. Ve Švédsku se snaží, např. daňově, maximálně motivovat retail k přímému investování. V Nizozemsku je naopak snaha přímou účast retailu spíše omezit, např. zákazem pobídek, a podporovat hlavně investování přes penzijní fondy. Pravidla jsou různá, výsledek v podobě funkčního, likvidního kapitálového trhu podobný. Samozřejmě to ale není jednotný trh. Jedna věc je, jak vůbec podpořit investování na kapitálovém trhu, druhá věc je, jak podpořit integraci, a tím i tento trh prohloubit.

V tom prvním nám moc nepomůže finanční regulace. Lze si sice představit další dílčí změny a úlevy, např. méně odrazující pravidla ochrany investora nebo méně přísná pravidla pro kotované podniky, ale klíčová je spíše oblast penzí a daní, jak ukazuje právě Švédsko či Nizozemsko. V tom druhém může částečně pomoci více právní harmonizace. Nemám ale na mysli regulaci kapitálového trhu. Ta je již harmonizována a dílčí rozdíly v implementaci a v přístupech dohledových orgánů podle mne nepředstavují nějaký systémový problém. Ale například úprava práva cenných papírů je dnes stále věcí členských států. V EU nemáme dokonce ani jednotnou definici toho, co cenný papír vlastně je.

Insolvenční právo je stále rozdílné. Koncept tzv. 28. režimu jde správným směrem, ale jde stále o drobný krůček. Jiným krokem je větší otevření a integrace evropské tržní infrastruktury, což přinese více konkurence mezi jednotlivými aktéry, od burz přes centrální protistrany po centrální depozitáře. Přesto si ale myslím, že podstatné důvody fragmentace trhu leží hlouběji a nemají snadné řešení přes regulaci. Roli hrají zaběhnuté zvyklosti a odlišná kultura. Když někdo chce v Evropě rozjet podnikání a hledá financování, jde zpravidla do banky a ne na kapitálový trh. Zrovna tak si lze sotva představit retailového investora v ČR, jak investuje do malého španělského start-upu nebo naopak.

V tomto směru bude Evropa Spojené státy ještě dlouho dohánět a je zde potřeba zásadní změna „mindsetu“, který v této oblasti v EU obecně panuje.

V souvislosti s hlubší integrací evropských kapitálových trhů se diskutuje také o posílení pravomocí ESMA a přesunu některých dohledových kompetencí z národní na evropskou úroveň. Považujete větší centralizaci dohledu za nezbytnou podmínku skutečně jednotného kapitálového trhu, nebo by měla být zachována silnější role národních regulátorů?

Centralizace dohledu podle mne není podmínkou funkčního trhu. Americká Komise pro cenné papíry rozhodně nezapříčinila vznik amerického kapitálového trhu, vznikla spíše jako reakce na jeho existenci a problémy. Příčiny fragmentace unijního kapitálového trhu nespočívají primárně v absenci centrálního dohledového orgánu, resp. v odlišných přístupech dohledových orgánů. Zároveň ale platí, že v některých oblastech, například kde existuje jen velmi málo subjektů působících často přeshraničně, dává centralizace smysl. Mám na mysli například centrální protistrany. Tam by centralizací ČNB získala prostřednictvím ESMA dokonce možnost podílet se na rozhodování, kterou nyní nemá. Podobně ale i centralizace dohledu nad poskytovateli služeb spojených s kryptoaktivy dává smysl.

Jde o nově dohlížený sektor, kde zatím orgány dohledu nemají vybudovanou vlastní dlouhodobou expertízu a kde jsou služby poskytovány on-line, z povahy věci bez ohledu na hranice států. Problém ale vzniká, pokud je nějaký sektor dohlížen duálně, tedy zároveň z unijní i národní úrovně. To podle mne není optimální, vznikají třecí plochy, výkladové rozdíly či nejistoty ve vzájemném vztahu mezi ESMA a národním orgánem. Pokud má ESMA někde vykonávat dohled, měla by si vzít celý sektor a nést plnou odpovědnost za veškeré rozhodování a za výklad předpisů. Buď ať je dohled daného sektoru plně národní, nebo ať je plně centrální.

Může Evropa zvýšit svou konkurenceschopnost pouze harmonizací regulace, nebo musí změnit také způsob financování podniků a investiční chování domácností?

Jak jsem již řekl, důvody méně rozvinutých kapitálových trhů leží mnohem hlouběji, než jen ve finanční regulaci a regulaci jako takové. Nespočívají nutně ani ve fragmentaci obchodní infrastruktury. I v USA mají různé režimy korporátního práva. I v USA mají mnoho burz, které si zdravě konkurují. I v USA mají ostatně mnoho dohledových orgánů, federálních i státních. Ani daňová motivace pro investory není v USA nutně vyšší než v zemích EU a regulace není – oproti častým mýtům – vždy volnější. Totéž platí i pro Spojené království, kde jsou mimochodem prakticky zakázány třeba pobídky a ochrana investorů je velmi robustní.

To by nás ale nemělo demotivovat od snah učinit kapitálový trh atraktivnější. Jen to nejde udělat jednoduše rozhodnutím shora. Důležité je hlavně vytvářet podmínky, aby si trh sám našel cestu a efektivně fungoval. Spíše se zaměřovat na to, kde můžeme nějaké bariéry odstranit. Smutné je, když je snazší investovat do krypta než do evropských akcií. Smutné je, když soutěžní právo znemožní tržně motivovanou integraci burz. A smutné je též, když regulatorní požadavky kladené na firmy, které se financují přes kapitálový trh, třeba v oblasti ESG, jsou vyšší než na ty, které se financují přes banky (i při vědomí, že banky řadu povinností na financované firmy přenesou).

Novinkou v EU je MiCA, která představuje první ucelený evropský regulatorní rámec pro kryptoaktiva. Jak hodnotíte jeho dosavadní fungování z pohledu českého finančního trhu?

Implementace MiCA je stále ještě tak trochu v plenkách, ale prozatím nevidím větší problémy. Politický problém vidím, jak již jsem zmínil, obecně v tom, že regulací krypta vznikl tak trochu dojem, že je investování do něj bezpečné, dohlížené, a tudíž prakticky rovnocenné s investováním do akcií a obecně nástrojů kapitálového trhu. Pak se nelze divit, že v některých evropských zemích investují mladí lidé již více do krypta než do akcií. Neříkám tím ale, že se má zvýšit ochrana investorů v kryptu. Spíše lze vést diskusi, zda ochrana na kapitálovém trhu není zbytečně robustní. Mimochodem problémem je i nejasná hranice mezi tím, co je ještě kryptoaktivum a co je již finanční nástroj.

Různé státy k tomu přistupují různě. Nástroj, který v ČR spadne pod regulaci MiCA, bude v Německu klidně spadat pod regulaci MiFID/ MiFIR jen proto, že každý stát má jinou definici cenného papíru. ČNB proto dlouhodobě usiluje o to, aby tento problém byl vyřešen na úrovni evropské legislativy.

Rozvoj stablecoinů a tokenizovaných bankovních vkladů postupně stírá některé hranice mezi tradičními bankovními službami a digitálními aktivy. Mohou tyto technologie v budoucnu zásadně změnit fungování platebního styku a finanční infrastruktury?

Určitě mohou. Mají potenciál urychlit a zlevnit platby i obchodování na kapitálovém trhu. Nadále bude podle mne ovšem klíčová role centrálních bank, neboť ani stablecoiny nenahradí roli fiat peněz jako základního prvku finanční infrastruktury. Důležité je, aby samy centrální banky držely prst na tepu doby a vývoj jen pasivně nesledovaly, ale kooperovaly. Potenciál vyžití tokenizovaných vkladů, jejichž přeshraniční vypořádání je ukotveno v penězích spolupracujících centrálních bank, je podle mne obrovský.

Vedle MiCA musí finanční instituce reagovat také na DORA, pravidla pro využívání umělé inteligence a připravovanou regulaci sdílení finančních dat. Existuje podle vás riziko, že se jednotlivé regulatorní rámce začnou překrývat a vytvářet nové administrativní povinnosti?

Toto riziko vidím jako zcela reálné a částečně již materializované. Množství předpisů vydávaných v EU v této oblasti je děsivé a někdy se zdá, jako by si některé normy skoro protiřečily. Typicky třeba některé prvky ochrany osobních údajů a předpisů týkajících se AI. Nově je tu i balíček o digitální suverenitě, u kterého mám trochu obavy, aby pod vlajkou omezování závislosti na několika velkých společnostech z USA nevedl k nové závislosti na několika méně velkých společnostech z EU, nadto za cenu nižší kvality služeb. Zejména pokud by se měl na základě delegovaného rozhodnutí Komise týkat případně i bank nebo jiných finančních institucí.

U veřejných institucí je to samozřejmě něco jiného. V principu ale podporuji spíše méně protekcionismu a více zdravé konkurence. Obecným cílem regulace v digitální oblasti by neměla být ani tak ambice „vytvářet“ a „podporovat“ inovace, nýbrž jim především nebránit. Méně je někdy více. Ostatně ani Facebook nebo OpenAI nevznikly díky tomu, že by stát nejprve vytvořil nějakou podpůrnou regulaci nebo program na podporu takových inovací.

Finanční sektor se rychle proměňuje pod vlivem digitalizace, umělé inteligence, geopolitických rizik i rostoucí konkurence nebankovních poskytovatelů. Které změny podle vás budou v následujících pěti letech představovat největší výzvu pro evropské regulátory?

Mohl bych samozřejmě zmínit legislativní iniciativy Komise, které evropský finanční trh výrazně pozmění, jako je balík aktů kolem unie úspor a investic nebo připravovaný balíček ke konkurenceschopnosti bankovního sektoru. Myslím ale, že největší výzvou bude vývoj umělé inteligence. Ten jde tak rychle, že jakákoli regulatorní odpověď je prakticky nemožná. V době, kdy vznikaly první plány na unijní nařízení o AI kolem roku 2018, byly ještě velké jazykové modely v plenkách, resp. v dnešní podobě prakticky neexistovaly. Proces vzniku nařízení pak trval dlouhá léta. V případě extrémně rychlého vývoje stávajících modelů nemůžeme na nějakou rychle reagující regulaci příliš spoléhat. Ne vše je také nutné regulovat.

Třeba matematické a statistické přístupy, které v bankovnictví a pojišťovnictví fungovaly bezproblémově celá desetiletí, není nutné najednou podřazovat pod regulaci AI.

Pokud byste měl určit tři priority, na které by se měla evropská finanční regulace v příštích letech zaměřit, jaké by to byly?

Umělá inteligence, podpora konkurenceschopnosti a řízení geopolitických rizik. Podporou konkurenceschopnosti ovšem nemíním odstraňování konkurence ze zahraničí, nýbrž schopnost jí skutečně konkurovat. Jsem optimista, takže věřím v mírné zlepšení. Jsem rád, že je konečně módní hovořit v EU o zjednodušování, a dokonce i o deregulaci. Toto slovo použila sama předsedkyně Komise. Jen doufám, že toto téma zůstane v módě ještě dlouho.