(Respekt 9.6.2003strana 8, rubrika: Ekonomika)
Vládní reforma veřejných financí je málo radikální, ale společensky udržitelná
Sedm významných českých ekonomů se rozhodlo exkluzivně pro Respekt vyjádřit společný názor na
připravovanou reformu veřejných financí. Většina z nich není jen nezávislými pozorovateli, v roli
externích poradců ministra financí Bohuslava Sobotky se na její přípravě podíleli. Některé jejich
návrhy a názory se v reformě, kterou v polovině července projedná vláda, objevují, jiné v politické
diskusi neprošly.
Fiskální reforma se dostala po čase opět do centra dění. Reforma je příliš měkká, říkají
jedni. Naopak, je příliš tvrdá, odporují druzí, a navíc je zaměřena protirůstově a asociálně,
dodávají. Reforma příliš zvyšuje daně, argumentují jedni. Reforma je příliš soustředěna na úspory
ve výdajích, obávají se jiní. Nejedná se o žádnou reformu, kritizují jedni, jde pouze o soubor
nesystémových opatření. Reforma je nespravedlivá, neboť ji zaplatí pouze zaměstnanci a rodiny s
dětmi, podotýkají další. Je vůbec možné si učinit vlastní názor? Připomeňme si některá fakta, na
která se v zápalu politického boje zapomíná.
Není to malý cíl
Základní otázkou není, zda reformu ano, nebo ne. Skutečnou otázkou je, zda chceme mírně
bolestivou reformu teď, nebo mnohem bolestivější krizi v dohledné budoucnosti. Návrhy na snížení
razantnosti reformy dnes jsou hlasy ve prospěch výrazně radikálnějších opatření zítra. Bolestivost
navrhovaných reformních opatření odpovídá pouhým škrábnutím v porovnání s bolestmi, které by
nastaly v případě budoucí finanční krize a které by se rovnaly amputaci končetin bez narkózy.
Nereformní, spontánní fiskální vývoj bude mít jednak nekontrolovatelné důsledky, jednak povede k
destabilizaci a mnoholeté stagnaci české ekonomiky. Hlavním principem reformy, v debatách o škrtech
a daních často přehlíženým, je princip fiskálního cílení. Jde o zásadní změnu v dosavadním přístupu
k fiskální politice a samotný princip je důležitější než konkrétní hodnota cíle na rok 2006, kdy by
se deficit měl snížit na 4 % HDP. Pro ilustraci - letos se očekává deficit více než 6 % HDP - a bez
reforem by dosáhl v roce 2006 asi 8 % HDP. Cíl schodku ve výši 4 % HDP není tak ambiciózní, jak by
si řada z nás představovala, nicméně je otázkou, jaká strategie je lepší: stanovit si takzvaně
"radikální" cíl a riskovat v praxi jeho nenaplnění a ztrátu kredibility, nebo jít cestou spíše
menších, ovšem pravděpodobnějších kroků? Myslíme si, že snížení schodku o 4 procentní body během
tří let není málo.
Dluhy z konzumu
A co fiskální politika a ekonomický růst? Největším rizikem pro udržení ekonomického růstu je
pokračování dosavadní fiskální politiky, ne její reforma. I kdyby se na tom jednohlasně neshodovaly
všechny mezinárodní instituce, zbývá ještě selský rozum. Česká ekonomika již pátým rokem roste, a
současně se zvyšují fiskální deficity, tažené zejména růstem mandatorních výdajů. Schodky jsou
způsobeny pouze zvyšováním spotřeby, nikoli investicemi či reformami důchodového či zdravotního
systému. Úroveň veřejných výdajů bude v letošním roce atakovat rekordních 46 % HDP a zanedlouho by
přesáhla magických 50 % HDP. Na daních český stát vybere letos téměř 40 % HDP, což je nejvíce ze
všech kandidátských ekonomik. Není možné dále zvyšovat míru zdanění a nepodkopat prostor pro
ekonomický růst. Těžištěm fiskální konsolidace je opětovné získání kontroly nad rozpočtovými
výdaji. Za prvé, právě tam jsou soustředěny okamžité i budoucí fiskální potíže. Za druhé, jedině
tak lze perspektivně vytvořit prostor pro snížení daňového zatížení, což je nejúčinnější pomoc,
kterou může fiskální soustava poskytnout ekonomice. Vyšší růst zvýší rozpočtové příjmy a sníží
fiskální schodky. Navíc dojde k přirozenému poklesu sociálních výdajů. Z hlediska růstu je
předložená reforma málo radikální: téměř 30 % poklesu rozpočtového schodku by mělo být dosaženo
zvýšením příjmů a jen 70 % snížením výdajů. Míra zdanění nejprve vzroste a až v roce 2006 klesne
zpět alespoň na úroveň roku 2003.
Nic přehnaně radikálního
Reforma navrhuje výrazné úspory ve výdajích, například pomalejší indexací důchodů. Dosavadní
praxe, kdy se důchody zvyšují podle mezd, je neudržitelná a je nutné přejít na indexaci podle růstu
cen. Další návrh omezuje zaměstnanost ve státní a veřejné sféře. Jenom ústřední orgány státní
správy zvýšily za poslední čtyři roky počet svých zaměstnanců o téměř 40 %, a to při probíhající
reformě veřejné správy, která měla naopak snížit počet úředníků. Zkombinujeme-li tento vývoj s
obrovskými mzdovými nároky vyplývajícími ze zavedení 16třídního platového systému a tzv. služebních
zákonů, nelze získat fiskálně stabilní řešení. Omezovat se budou taktéž možnosti pro zneužívání
nemocenského pojištění a sociálních dávek. Nabízená reforma není přehnaně radikální, ale mohla by
být společensky udržitelná. Za prvé, není systémem plošných škrtů. Současné fiskální potíže jsou
hlubší, než aby byly řešitelné obdobou "rozpočtových balíčků" známých z druhé poloviny 90. let. Za
druhé, navzdory fiskální konsolidaci se ani v jednom roce nepředpokládá meziroční pokles reálných
výdajů centrální vlády. Česká fiskální konsolidace je podstatně "měkčí" než řada zahraničních
reforem. Horší je to s kritikou ohledně systémovosti předložené reformy. Některým oblastem
veřejných financí, například financování zdravotnictví, se reforma prakticky vyhnula. Oslovena
zatím není ani nutná optimalizace sítě regionálního školství, ani reforma financování vyššího
vzdělání (půjčky, školné, splátky). Je nutné dokončit transformaci Českých drah, a to bez kumulace
fiskálních rizik a ztrát v různých odštěpných společnostech. Stejně tak změny důchodového systému
jsou zatím spíše v rovině úvah a účetních opatření než solidně kalkulačně podložených strategií.
Drsné procitnutí
Nedoceněn bývá přínos fiskálního cílení. Fiskální cíl a z něho odvozený výdajový rámec bude
hnacím motorem dalšího pokračování reforem i po roce 2006 a navíc také testem pro vládu, zda myslí
reformu veřejných financí alespoň tak vážně, jak to dnes deklaruje. Těšíme se na argumentaci těch,
kteří odmítají již samotnou první fázi fiskální reformy. Budou nás přesvědčovat, že je možné
projídat stále větší a větší schodky? Doporučí vyřešit výdajové potíže vyššími daněmi? Nebo navrhne
snad někdo snížení daní doprovázené drastickým poklesem sociálních výdajů? Závěr je jasný, jestliže
se neprobudíme z fiskálního opojení sami a včas, někdo jiný nás zcela jistě probudí. Probuzení do
kocoviny ovšem nebývají veselá. Nebude čas na přemýšlení o rozsahu, struktuře ani sociálnosti
opatření.
V. Bezděk, A. Bulíř a K. Šmídková pracují v České národní bance, A. Krejdl na ministerstvu
financí, M. Mora na univerzitě v Lipsku, D. Münich v CERGE-EI a O. Schneider na FSV UK.