Konec března 1926
Poměr sil v první bankovní radě
Bankovní radu Národní banky Československé podle zákona tvořili guvernér a dalších devět či deset členů bankovní rady. Šest z nich volila valná hromada (z nich byl jeden zástupce jmenován prezidentem na post jeho náměstka/viceguvernéra), tři byli jmenováni prezidentem na návrh vlády jako reprezentanti státu a jeden mohl být bankovní radou dodatečně kooptován.
Bankovní rada byla chápána jako orgán reprezentující zájmy klíčových ekonomických skupin Československa. Ačkoliv bylo jednání ustavující valné hromady vnímáno jako mimořádný úspěch pro Československou republiku, některé skupiny akcionářů nebyly se složením bankovní rady plně spokojeny.
Z tzv. hlavní skupiny akcionářů (Ústřední jednota hospodářských družstev, Spolek československých spořitelen, Jednota záložen a Ústřední svaz československých průmyslníků) byli na jednu stranu velmi spokojeni zástupci průmyslu, kteří získali tři zástupce (z nich jeden reprezentoval německé etnikum), na druhou stranu se však zklamaně a možná až dotčeně cítili zástupci spořitelen. Původně se totiž uvažovalo o tom, že lidové peněžnictví (spořitelny a záložny všech typů) obdrží dvě pozice a zemědělství jednu. Při volbách se však výrazně prosadili představitelé zemědělství (včetně záložen Raiffeisenova typu, tzv. kampeliček), kteří získali dva posty. V případě místa, které připadlo na peněžnictví, se pak rozhodovalo mezi občanskými záložnami Schulze-Delitzschova typu a spořitelnami. Prvních z nich však bylo podstatně více než druhých, a proto spořitelny o kýženého člena bankovní rady přišly. Zisk jednoho místa v revidujícím výboru (pětičlenném kontrolním orgánu banky) představoval jen chabou náplast na toto zklamání. Ve výsledku tak na valné hromadě byli do bankovní rady zvoleni tři zástupci průmyslu (jeden za německé akcionáře), dva zemědělství a jeden občanských záložen.
Poslední možností, jak ještě mohly spořitelny získat svého zástupce v bankovní radě, bylo oslovit vládu, aby mezi svými třemi kandidáty navrhla prezidentovi ke jmenování i jednoho zástupce spořitelen. Intenzivní lobbing se jim nakonec vyplatil a jejich představitel ke stolu bankovní rady zasedl. Spolu se spořitelnami získaly po jednom jmenovaném členu bankovní rady také veřejné banky pro poskytování dlouhodobého úvěru (jako byla např. Zemská banka či Hypoteční banka) a dělnické družstevní organizace napojené na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, které se soustřeďovaly kolem Velkonákupní společnosti konzumních družstev, resp. Svazu československých družstev.
Posledním, tedy desátým, resp. včetně guvernéra jedenáctým členem bankovní rady se stal zástupce Slovenska, který do ní byl kooptován na druhém zasedání bankovní rady 24. dubna 1926.