23. dubna 1925
Novela zákona o cedulové bance
Vilém Pospíšil začal spolu s Augustinem Novákem řešit požadavek na okamžité zřízení národní banky hned po návratu z Londýna v květnu 1924. I přesto trvalo ještě rok, než byla vydána novela cedulového zákona, která by umožnila zahájit práce na jejím zřízení.
Nejprve totiž bylo třeba přesvědčit politickou reprezentaci o ustavení cedulové banky i přes neexistenci stabilní měny. Politici se obávali, že by úvahy o cedulové bance mohly vyvolat u veřejnosti obavy, že s jejím vznikem budou souviset také měnová opatření, která by mohla ohrozit jejich úspory. Pospíšil a celý bankovní výbor tak museli vyčkat na vhodný okamžik. Ten se objevil až v únoru 1925, kdy se vláda rozhodla vydat prohlášení proti drahotě. To bylo po intervenci bankovního výboru doplněno o text zmiňující potřebu rychle stabilizovat měnu.
Již od prosince 1924 připravoval Vilém Pospíšil konkrétní návrh novely, jíž se měl změnit původní zákon o cedulové bance, aby bylo možné co nejrychleji ustavit národní banku. Na počátku roku 1925 ji předal k připomínkám bankovnímu výboru, který v ní udělal několik drobných úprav. Následně ji ministerstvo financí předložilo k projednání Národnímu shromáždění. To novelu schválilo 23. dubna 1925.
Nový zákon obsahoval 28 článků přetvářejících dřívější znění zákona. Zásadním byl hned druhý z nich, který změnil dosud nedefinovanou měnovou jednotku budoucích bankovek na „korunu československou“ (Kč). Její hodnotu stanovil třetí článek na úrovni dosavadního poměru koruny vůči zahraničním měnám krytým zlatem (tedy americkému dolaru) posledních dvou let (2,90–3,03 USD za 100 Kč). Stanovení cíle v podobě udržování hodnoty koruny k americkému dolaru v definovaném fluktuačním pásmu bylo chápáno jako jeden z prvních kroků na cestě k dosažení zlatého standardu. Tímto ustanovením se totiž koruna dostala do nepřímé parity ke zlatu.
Pravděpodobně nejdůležitější změny se dotkly ustanovení ohledně akciového kapitálu a organizace cedulové banky. Původní akciový kapitál ve výši 75 milionů v blíže neurčených měnových jednotkách (asi budoucích zlatých československých francích) byl nakonec přepočten na 12 milionů USD, které byly rozděleny na 120 000 akcií po 100 dolarech. Třetina akcií měla připadnout státu a zbytek měl být prodán soukromým zájemcům.
Změn doznalo také složení bankovní rady. Zatímco dle dřívějšího znění ji měl tvořit guvernér a dalších devět členů bankovní rady, nově bylo možné kooptovat ještě desátého člena. Vilém Pospíšil tím reagoval na možný požadavek zahraničních finančních kruhů na zastoupení ve správě banky v případě povolení mezinárodní půjčky. Z tohoto důvodu také pro tuto osobu na rozdíl od ostatních členů bankovní rady neplatila klauzule o povinnosti československého občanství. Kvůli obavám, že by zahraniční finanční kruhy mohly nabýt dojmu o omezené autonomii cedulového ústavu, bylo také zrušeno právo vlády dodatečně schvalovat všechny valnou hromadou zvolené členy bankovní rady a revidujícího výboru.