Rozhovor s T. Nidetzkým, viceguvernérem ČNB
Radoslav Tomek (Deník N 20. 9. 2021)
Dokážu si představit, že by základní úrokové sazby mohly do konce roku vzrůst o jeden procentní bod, řekl Deníku N v rozhovoru viceguvernér České národní banky Tomáš Nidetzký. Mluví také o tom, proč je v Česku inflace vyšší než ve zbytku Evropské unie, z jakého důvodu se podivuje současným úvaham o mezigeneračních hypotékách a jestli s ním prezident Miloš Zeman mluvil o jeho možném posunu na pozici guvernéra centrální banky.
V pátek vyšla nová data o inflaci, která jsou o procentní bod vyšší, než předpokládala Česká národní banka v aktuální prognóze. Jak ta čísla vnímáte? Znamená to nějakou možnou změnu v trajektorii měnové politiky?
Poslední čísla ukazují, že inflace je vyšší, než jsme očekávali v naší prognóze, a s velkou pravděpodobností bude vyšší i v nadcházejících měsících. Nemyslím si, že se jedná o nějaké specifikum České republiky. Inflace je vyšší v celé Evropě, ale i v dalších zemích, jako jsou Spojené státy americké. Do značné míry za tím stojí celosvětově pozorované nákladové tlaky související s otevíráním ekonomik.
Pokud bych měl pro současnou situaci najít vhodný termín, v angličtině existuje „perfect storm“. Jde o kumulaci a současné působení celé řady faktorů, které bouři umocňují a zdokonalují. Na cenové hladině se dnes u nás i v zahraničí odehrává perfektní inflační bouře, kdy se kumulují a působí všechny možné proinflační faktory.
V České republice to začalo již před covidem tím, že ekonomika byla velmi blízko svému potenciálu, který se propisoval zejména do napjatého trhu práce. Česká národní banka reagovala zvyšováním úrokových sazeb. Pak přišel covid. S prudkým propadem ekonomiky se přirozeně očekávaly obrovské protiinflační tlaky. Ty však nepřišly. Učebnicová reakce ze strany měnové a fiskální politiky tak zpětným pohledem podpořila spotřební apetit domácností. Stejně jako podpůrnou reakci měnové politiky umožnila předcovidová úroveň úrokových sazeb, i u fiskální politiky nebylo omezení díky nízké úrovni veřejného dluhu.
K uvolněné měnové politice a expanzivní fiskální politice se již nějakou dobu přidávají globální nákladové tlaky, které se projevují v logistice a zásobování. Křehkost dopravy mimochodem dokazuje, co způsobí jedna vzpříčená loď v Suezu. Toto je doprovázeno nedostatkem surovin a komponentů, po kterých stoupá po měsících uzavírek poptávka, včetně té zadržené. V České republice se k tomu přidává dlouhodobě napjatá situace na trhu práce, kdy nedostatek zaměstnanců tlačí na další růst mezd. Do nákladů na energie se nám také začíná propisovat cenovka za rychlou zelenou transformaci. Když se podívám na současnou inflaci, do které se promítá řada proinflačních tlaků, přirozeně dochází k efektu, který lze nazvat perfektní inflační bouří.
Neznepokojuje vás to, že inflace byla jeden procentní bod nad tolerančním pásmem? Nemůže to nastartovat inflační očekávání?
Kromě výše zmíněných inflačních tlaků bych se rád zmínil o určitých specifikách inflace v České republice. První je, jak inflaci měří Český statistický úřad, který zahrnuje do spotřebitelského koše i ceny nemovitostí. Trochu odlišně, a to bez započtení cen nemovitostí, měří inflaci Eurostat. Ten měří inflaci pro všechny evropské země prostřednictvím harmonizovaného indexu spotřebitelských cen, který je pak vhodným ukazatelem pro mezinárodní srovnání.
Mezi ekonomy se vede nekonečná debata, jestli by ceny nemovistostí a s jakou váhou měly být součástí spotřebního koše, či ne. Otázkou je, jestli jde o spotřebu, nebo o investici. Myslím, že je správně, že se v České republice ceny nemovitostí s nějakou vahou do spotřebního koše započítávají. Mimochodem v něm mají váhu jedenácti procent. Plus jsou tam další čtyři procenta v podobě nájemného. Pak jsou v inflaci zastoupeny jako dalších patnáct procent všechny služby související s bydlením, jako je vybavení domácnosti, energie a podobně. Takže váha bydlení je ve spotřebním koši téměř jedna třetina.
Přehřátý residenční trh nemovitostí se do vývoje inflace významně propisuje. Kolik to zhruba je, velice dobře ukazuje srovnání s evropským harmonizovaným indexem spotřebitelských cen, kde inflace pro Českou republiku dosahuje 3,1 procenta, tedy o jeden procentní bod níže. A když si potom ještě uděláme takovou inflační ligovou tabulku, zjistíme, že Česká republika je s inflací až na čtrnáctém místě v Evropské unii. Ale neříkám, že inflace není vyšší, než bychom si přáli. Je významně nad tolerančním pásmem a nepřispívá k důležité ukotvenosti inflačních očekávání.
Druhým specifikem inflace v České republice je opravdu specifický trh práce. Dlouhodobě máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. To se samozřejmě projevuje velkým tlakem na růst mezd a platů, který se přirozeně propisuje do inflace. To byl mimo jiné jeden z důvodů, proč i před pandemií byla v České republice inflace o něco vyšší než v okolních zemích.
Na inflaci bychom se měli dívat v dlouhodobějším horizontu. Řada centrálních bank prošla určitou revizí měnové politiky. Například ve Spojených státech přijali princip průměrného inflačního cílování. Průměrná inflace v České republice za posledních deset let byla 1,9 procenta. Za poslední tři roky je inflace 2,9 procenta. Samozřejmě se nám v ekonomice střídají období, kdy je inflace vyšší a kdy je nižší. Proto je třeba se na tu situaci podívat také v delším období. Dnešní čísla musíme brát v kontextu obrovského ekonomického šoku, který významně rozkolísal řadu makroekonomických veličin, včetně inflace.
Šéf měnové sekce ČNB Petr Král řekl, že zvyšování úrokových sazeb by mělo být razantnější, než jak to zatím ČNB předpokládala. Co říkáte na ten názor?
Celou expertní měnovou sekci bych chtěl pochválit. Už na podzim loňského roku upozorňovali na nutnost normalizace měnové politiky po odeznění protipandemických opatření. V komunitě analytiků to tehdy vzbudilo určité pozdvižení.
My jsme si dopadů nákladových a poptávkových tlaků po otevření ekonomiky byli vědomi a jako jedna z prvních centrálních bank jsme začali úrokové sazby zvyšovat už v červnu. V tom nás jenom o pár hodin předběhli kolegové z Maďarska. Debata na posledních zasedáních bankovní rady se vedla o tom, jestli úrokové sazby zvyšovat, v jaké kadenci a v jaké výši.
Sekce měnová doporučovala, abychom zvýšili ne o standardních dvacet pět bazických bodů (zvýšení sazby o 0,25 procentního bodu, pozn. red.), ale o padesát. To je sazba, kterou nám doporučuje i náš predikční model.
Vždycky ale říkám, že měnovou politiku nelze přepnout na modelového autopilota, protože model nemůže zvažovat i nejistoty a rizika spojená například s dalším vývojem pandemie a jejími dopady na ekonomiku. Proto se většina členů bankovní rady rozhodla jít rozvážnými standardními kroky dvacet pět bazických bodů.
A většina z nás jasně vyjádřila odhodlání, že jsme připraveni na dalších zasedáních podle situace úrokovou sazbu zvyšovat. Na dalších měnových jednáních bankovní rady se podle mého debata povede spíše o tom, jak rychle a o kolik budou sazby růst.
Platí stále výrok Jiřího Rusnoka, že zvýšení sazeb je možné čekat na každém zasedání v tomto roce? Vnímáte to stejně jako pan guvernér?
Sazby opravdu můžeme zvyšovat na každém měnovém jednání bankovní rady. Dokonce bychom si mohli uspořádat i mimořádné. Nicméně nepředpokládám, že by to situace vyžadovala. Tržní očekávání je růst o jeden procentní bod do konce tohoto roku. Což je víceméně v souladu i s naší prognózou. Dokážu si představit, že bychom se mohli dostat na trhem očekávanou úroveň úrokových sazeb do konce roku.
Ekonomika v dobré kondici
Do jaké míry se ekonomice podařilo vypořádat se s pandemií covidu? Nějaká nejistota tady zůstává, vy zvyšujete úrokové sazby. Zvládne to ekonomika vzhledem k této nejistotě?
Ještě bych se vrátil k těm protipandemickým opatřením, které se výrazně propsaly do ekonomiky. Na začátku musím pochválit včasnou a harmonizovanou reakci fiskální i měnové politiky. Jak reakce centrální banky, tak i reakce vlády byly velice rychlé. A to nejen v Česku, ale v celé řadě dalších zemí, což je klíčové pro otevřenou ekonomiku našeho typu. S vývojem času bylo zřejmé, že měnová a fiskální politika se postupně rozpojí a přestanou fungovat tak harmonizovaně. Bylo jasné, že měnová politika se od podpory pandemií zasažené ekonomiky musí vrátit ke svému hlavnímu úkoly: péči o cenovou stabilitu.
Základní motorkářské pravidlo zní, že není umění motorku rozjet, ale včas zastavit. A to platí i pro fiskální politiku. Je to samozřejmě náročnější, když se do toho ještě zaplete volební rok. Uvědomuji si, že politici dělají politická rozhodnutí a jsou ovlivněni přízní voličů.
My v našem rozhodování o měnové politice máme mnohem větší komfort nezávislosti centrální banky.
Ekonomika je s ohledem na šok, kterým si prošla, v dobré kondici. My nemáme problémy s tím, že by nebyla poptávka, že by nebyly zakázky. Čím firmy nejvíce trpí, je nedostatek pracovníků. Ten vede mimo jiné k tlakům na růst mezd. Ekonomiku dnes také dále brzdí nedostatek surovin a komponentů. Bohužel toto vše je sice v kruhu zájmu centrální banky, nikoli však v okruhu jejího vlivu.
Vede se velká debata o dočasnosti nákladových tlaků. Já si myslím, že jsou dočasné, ale ta dočasnost bude delší, než možná řada lidí předpokládá. V každém případě si myslím, že už někdy na přelomu roku uvidíme určité korekce. Jednak korekce v návaznosti na kroky, které děláme v měnové politice. Jednak důležitou roli také sehraje postupné uklidnění stávající situace v oblasti logistiky, dopravy, nedostatku komponentů a surovin.
V neposlední řadě si myslím, že určitým korektivem rozbouřené cenové hladiny bude reakce samotných spotřebitelů. Myslím si, že i spotřebitelé svým chováním budou reagovat na růst cen. Tyto faktory od začátku příštího roku povedou k postupnému návratu inflace k našemu dvouprocentnímu cíli.
Vy sám jste ale říkal, že ta dočasnost bude trvat déle, než jsme si mysleli před půlrokem. Neprojeví se to v očekávání zaměstnanců při vyjednávání o mzdách?
My inflaci ovlivníme v horizontu dvanácti až osmnácti měsíců. S inflací v nadcházejících měsících už opravdu neuděláme nic. Relativně rychle funguje kurzový kanál. Díky našim krokům a komunikaci dochází k posilování koruny.
V současné situaci je ale nejdůležitější právě kanál očekávání. To je jeden z hlavních důvodů, proč očekávám živou debatu bankovní rady nad tím, v jaké kadenci a s jakou výší přistoupíme ke zpřísňování měnové politiky. Právě abychom ukotvili tyto inflační očekávání u veřejnosti i firem. Inflace je sice přirozeným argumentem pro růst mezd a platů, ale pro nás je důležité, aby se z dočasných inflačních tlaků nestaly tlaky trvalé.
Máte nějaké signály, jak firmy reagují na zvýšení úrokových sazeb? Viděl jste už nějaké zpomalení úvěrování? Promítlo se to vaše zvýšení do komerčních sazeb?
Naše kroky se promítají postupně do sazeb úvěrů i do sazeb vkladů. V bankovním sektoru jsem strávil roky, takže každé zvýšení úrokových sazeb se nejdřív promítne do úvěrů a až následně pod tlakem konkurence do sazeb vkladů.
U podnikových úvěrů, které jsou většinou vázány na PRIBOR (pražská mezibankovní úroková sazba, pozn. red.), se zvýšení sazeb okamžitě propisuje přímo do úvěrů.
Řada firem v České republice má příjmy v eurech a není pro ně problém sehnat v eurech financování, samozřejmě za jiných podmínek. To je potřeba si také říci, protože na jejich cenu pak vliv nemáme.
Objem firemních úvěrů je víceméně stejný. Firmy ještě stále pracují s obrovskou mírou nejistoty, což dopadá i na jejich investiční politiku.
U nových hypotečních úvěrů se sazba postupně odklonila od rekordně nízkých úrovní, kdy se dostala pod dvě procenta.
Dnes jsme zhruba na úrovni 2,3 procenta. To samozřejmě bude tlumit i poptávku po hypotečních úvěrech.
Koruna logicky posiluje, když se zvyšují úrokové sazby, a může pomoci ochladit ekonomiku. Kde byste chtěli mít do budoucna kurz?
ČNB cíluje inflaci, nikoliv kurz. Pro nás je kurz tržní veličina, na kterou musíme nějakým způsobem reagovat. My do tržní hodnoty kurzu koruny nevstupujeme, ale musíme s ní v našich úvahách počítat.
Ve srovnání s eurozónou jsme měli vyšší inflaci, která se před pandemií pohybovala v horní polovině tolerančního pásma a tomu odpovídalo nastavení úrokových sazeb. Inflace pak byla o něco vyšší než cíl i kvůli tomu, že koruna neposilovala tak, jak jsme původně očekávali. Důležité je, že koruna je stabilní. Nedochází k nějakým razantním kurzovým výkyvům. Na druhé straně koruna umí správně reagovat na vývoj ekonomické situace. Do budoucna nepochybuji o tom, že koruna bude postupně posilovat tak, jak konverguje celá česká ekonomika k vyspělému světu.
Už jsme mluvili o rostoucích cenách nemovitostí, jaké to může mít dopady? Lidé si berou obrovské hypotéky. Nemůže to být nějaká komplikace pro finanční sektor a neměla by na to ČNB reagovat?
Začal bych rovinou sociální. Samozřejmě je problém, že skupina některých lidí může mít problém s tím, aby sehnala a financovala vlastnické bydlení. Na druhé straně Česko i další země východního bloku mají vyšší sklon k vlastnickému bydlení. V Česku představuje vlastnické bydlení 80 procent. A to říkám z toho důvodu, že ceny nemovitostí rostou i těm, kteří již nemovitost vlastní.
Na trhu rezidenčního bydlení existuje také ekonomický problém. Je vysoká poptávka a nedostatečná nabídka. Nabídka bydlení přirozeně není úplně flexibilní a my si to v Česku komplikujeme ještě navíc složitým stavebním řízením. Do budoucna na růst cen nemovitostí budou mít dopad také různé úvahy ohledně udržitelného rozvoje a zeleného bydlení. Přestože to všechno jsou správné úvahy, mohou bydlení zdražovat.
Hlavním úkolem centrální banky v této oblasti je však finanční stabilita. Ta není s ohledem na výborný stav bankovního sektoru problémem. V Česku hypoteční úvěry představují největší balík v bilancích bank. Představují čtyři pětiny všech spotřebitelských úvěrů, které svým objemem překračují dva biliony korun. V porovnání s úvěry v podnikatelském sektoru, které se pohybují někde na úrovni 1,2 bilionu korun, představují významnou část úvěrového portfolia, kterému se dlouhodobě dohledově věnujeme.
Objem hypotečních úvěrů překonal všechny ostatní půjčky již v roce 2014. A na to už v roce 2015 zareagovala ČNB, aby zamezila přijímání příliš velkých rizik do bilancí bank. Zavedli jsme ukazatel LTV, pak jsme postupně zavedli ukazatele DTI a DSTI (jde o poměr mezi výší úvěru a hodnotou nemovitosti, poměr dluhu k příjmu a výdajů na úvěr k příjmu, pozn. red.).
Já osobně mám nejraději z makroobezřetnostních nástrojů stresové testování, kdy se testuje například zhoršený ekonomický vývoj z pohledu dopadů do bilancí a výsledovek bank. Výsledky se potom odráží v požadavcích na kapitál jednotlivých bank.
To je jeden z důvodů, proč osobně nevnímám nějaká výraznější rizika v bilancích bank. Když začala pandemická krize, dali jsme doporučení nevyplácet dividendy, aby banky byly schopny absorbovat případné ztráty z úvěrů a zároveň poskytovat nové úvěry. Ale také jsme vypnuli ukazatele, které se týkaly hypotečních úvěrů v oblasti DTI a DSTI, protože banky byly schopny rizika na pozadí pandemie lépe vnímat. Vláda také přišla po dohodě s námi a bankovním sektorem s úvěrovým moratoriem. Přestože banky tvořily zvýšené opravné položky na některé úvěry, po skončení moratoria se velká část klientů vrátila do standardního módu splácení úvěrů.
Je před námi jednání bankovní rady o finanční stabilitě v závěru letošního roku a budeme určitě diskutovat případné přehodnocení makroobezřetnostních ukazatelů právě pro hypoteční úvěry. Osobně bych si chtěl před rozhodnutím počkat na aktuální data, která budeme mít z bankovního sektoru, protože ta předchozí nám ukázala, že k žádnému systémovému překračovaní dříve doporučených úrovní ukazatelů v bankách nedocházelo.
Bankovní sektor má tedy podle vás pandemii za sebou?
Samozřejmě ještě nevíme, co nám covid a jeho různé mutace připraví do budoucna. V každém případě se ukázalo, že bankovní sektor je schopen absorbovat případné ztráty a díky dostatku kapitálu poskytovat nové úvěry.
Minulý týden jsme zrušili zákaz výplaty dividend, respektive banky mohou nyní vyplatit část zadržovaných zisků za roky 2019 a 2020. V dalším období se už vrátíme do standardního módu, protože to opravdu bylo mimořádné opatření v mimořádně nepřehledné době.
Lapálie ekonomické krize
Neznepokojují vás současné úvahy o mezigeneračních hypotékách?
V Česku máme letos rekordní rok z hlediska objemu poskytnutých hypoték. Je to až k neuvěření, že v té těžké situaci, kterou si ekonomika prošla, takto narostla poptávka po vlastnickém bydlení.
A mně připadá opravdu zvláštní, když bankéři v tomto rekordním roce už hledají nápady, jak prodat ještě více. A jsou schopní zadlužit celé generace. Připomíná mi to chamtivost bankéřů, která kulminovala ve Spojených státech v roce 2008. Lapálie té finanční a následně ekonomické krize byla způsobena právě tím, že banky poskytovaly úvěry lidem, kterým vůbec úvěry poskytovat neměly.
Druhý pohled je makroekonomický. Problém rezidenčního trhu bydlení je na straně nabídky, v nedostatku bytů. Pokud banky budou chtít poskytovat mnohem více úvěrů tak, že by zavázaly celé generace k placení hypoték, povede to samozřejmě jenom ke zvýšení poptávky. A další zvýšená poptávka při nevyřešené nabídkové straně povede jenom k dalšímu růstu cen nemovitostí.
Za chvíli jsou tu volby. Nakolik vám to ztížilo boj s inflací? Co byste chtěl, aby vláda, ať už jakákoliv, po volbách řešila? Co by měla řešit z pohledu hospodářské politiky?
My si nenecháváme mluvit do měnové politiky a recipročně nemluvíme do fiskální politiky, to je skutečně výsadní role a pozice vlády. V každém případě samozřejmě před novou vládou bude stát otázka konsolidace veřejných financí. Což samozřejmě bude také znamenat určitou restrikci ekonomiky.
My měříme přínos různých vládních opatření a rozpočtových opatření takzvaným fiskálním impulzem. Ten může v některých případech znamenat, že v některé fázi při jeho zavedení ekonomice pomůže, ale následně, když se vypne, působí na ekonomiku restriktivně.
V každém případě by měnová i fiskální politika měly fungovat proticyklicky. Ale žijeme v realitě a uvědomujeme si, že z pohledu politické reprezentace je to mnohem složitější úloha než u nezávislé centrální banky, která si skutečně může dovolit komfort dělat opatření, která jsou pro Českou republiku správná. Nikoliv jenom populární.
Jaké vidíte dlouhodobější výzvy pro českou ekonomiku? Například v souvislosti se zelenými politikami, s dopady na automobilový průmysl. Kam se česká ekonomika může dostat za pět nebo deset let? Co by byla ideální trajektorie?
V České republice se často hovoří o tom, že jsme montovna. To já úplně nesdílím. Občas navštěvuji firmy, které by se za montovny mohly považovat. Musím ale říct, že už je to skutečně vysoký technologický standard.
Pro Českou republiku i pro Evropskou unii bude velká výzva související s tzv. udržitelným vývojem. Jak zohlednit všechny ty velmi dobře míněné úvahy např. ohledně ochrany životního prostředí. Tady osobně vnímám obrovské riziko v rychlosti toho přechodu. Zasluhovalo by si to mnohem větší diskusi ve veřejné i odborné sféře. Abychom se skutečně nedostali do nějaké ekonomické pastičky v podobě energetické krize.
Jinak i pandemie nasměrovala firmy k mnohem větší digitalizaci. Je také pravda, že byly sektory, které byly pandemií knockoutovány. Ale naopak byly sektory, kterým pomohla rozšířit či změnit jejich obchodní model.
Ve finančním sektoru budou dvě velmi důležité oblasti, které se vzájemně prolínají. První oblastí bude další rozvoj digitalizace v podobě dynamického rozvoje informačních a komunikačních technologií. A s tím samozřejmě souvisí druhá klíčová oblast, bezpečnost fungování takových byznysmodelů. Včetně dopadu na oblasti, jako je problematika boje proti praní špinavých peněz a boje proti financování terorismu.
Máte obavu, že by fintechové inovace mohly vytlačit banky z finančního trhu. Jaký je váš názor na digitální měny centrálních bank? Umíte si něco takového představit v Česku? Evropská centrální banka má pilotní projekt a za pár let by to teoreticky mohlo začít fungovat.
Finetch je obchodní model. Nemyslím si, že by vytlačil tradiční banky, protože samy realizují řadu fintechových projektů a mění své fungování. Digitalizace ve finančních službách postupuje velmi rychlým tempem.
A bude jednou digitální koruna?
My jsme v oblasti tzv. CBDC (anglická zkratka digitálních měn centrálních bank, pozn. red.) velmi umírnění. Vidím několik důvodů, proč by se digitální měny mohly zavádět. Například ve Švédsku už se moc nepoužívá hotovost. Pokud bezhotovostní platební styk zajišťují privátní instituce, je rolí centrální banky zajistit fungovaní platebního styku i v případě, že privátní řešení nebudou fungovat. Další projekt digitální měny se realizuje v zemích, kde nevěří vlastní měně a kde nefunguje dobře bankovní sektor. Dalším důvodem může být větší kontrola plateb. To je jeden z důvodů, proč může být atraktivní zavádět digitální měny pro země s potřebou větší kontroly plateb. Ani jedno nejsou zájmy nebo potřeby České republiky.
A poslední důvod je efektivně realizovat některé nekonvenční nástroje měnové politiky.
Lze tak například zavést negativní úrokové sazby. I u nás se vedla velká debata o používání nekonvenčních nástrojů měnové politiky, ale z důvodu používání nekonvenčních nástrojů měnové politiky to určitě ani pro nás nemá význam. Oblast digitálních měn velice pečlivě monitorujeme a hledáme nějaký užitečný příběh pro Českou republiku. Ale vhodné uplatnění zatím nenalézáme.
K bitcoinu a k podobným kryptoměnám máme také velice rezervovaný postoj. Ve světě kryptoměn funguje jenom nabídka a poptávka, ale není za nimi žádný fundament. Má generace si zažila céčka. Nevím, jestli je znáte?
No samozřejmě.
Céčka také neměla žádný fundament. Ale měla nějakou „jako hodnotu“ a s ní se dalo obchodovat. Moderní generace má bitcoin. Je to dražší legrace, ale to je můj osobní názor.
Jsem zvědavý, jak bude v Salvadoru bitcoin jako měna se svou rozkolísaností fungovat. Půjdete do obchodu a vůbec nebudete vědět, za kolik si co koupíte.
Mluví se o vás jako o potenciálním kandidátovi na příštího guvernéra. Je to něco, o co byste se pokusil?
O členech bankovní rady rozhoduje pan prezident. Já můžu jen odvádět svoji práci. Kandidátů je určitě spousta. Ať už zevnitř banky, z bankovní rady, nebo zvenku. Je správně, že systém jmenování členů bankovní rady je takto nastaven, protože je v tom skutečně vysoká míra nezávislosti a přitom je jasné, kdo je za složení bankovní rady zodpovědný. V jiných zemích se do jmenování členů bankovní rady zapojují dalších orgány, což situaci spíše komplikuje. Pak to často vede k tomu, že bankovní rada není obsazena.
Vás ještě neoslovili lidé od pana prezidenta? Neměli jste k tomu žádnou schůzku?
Pana prezidenta musím pochválit. Bankovní radu najmenoval, ale do našeho rozhodování nějakým způsobem nezasahuje. Takže nevolal.