Aleš Michl (Týden 15. 7. 2019 strana 34, rubrika Ekonomika)
Česká národní banka na svém posledním zasedání rozhodla o ponechání úrokových sazeb beze změny. Prý kvůli zachování stability. Úroky u vkladů v bankách přesto rostou a s nimi i šetřivost Čechů. „Potřebujeme víc spořit, abychom byli dobře připraveni na špatné časy,“ říká ALEŠ MICHL, jeden ze dvou nových členů bankovní rady ČNB. Vzorem nám v tom má být Německo, myslí si.
* Příští prezidentkou Evropské centrální banky (ECB) bude dosavadní šéfka Mezinárodního měnového fondu a bývalá francouzská ministryně financí Christine Lagarde. Jaká je to zpráva pro eurozónu, Evropskou unii, svět?
Zpráva je to neutrální. Hospodářské problémy eurozóny tkví v tom, že se hlavně z jejího jihu vytratil duch kapitalismu a byl nahrazen zahálkou. Evropská ekonomika se může vrátit k rozmachu, až že se do ní vrátí podnikavost. V tom nám žádná změna lídra v Evropské centrální bance nepomůže.
* Dá se očekávat alespoň změna kurzu v momentálně velmi uvolněné měnové politice ECB, nebo půjde spíše o pokračování v tom, co bylo nastoleno za jejího končícího šéfa Maria Draghiho?
Nedá se očekávat změna.
* Jak si vysvětlujete, že absolutně neuspěl šéf německé Bundesbanky Jens Weidmann, který dlouhou dobu platil za hlavního favorita na pozici prezidenta ECB?
Je to politika.
* Pojďme k domácí měnové politice. Česká národní banka na posledním jednání o sazbách ponechala úroky beze změny. Co tím chce vlastně říci?
Chceme nechat ekonomiku v klidu dýchat. Zvláště menší a střední banky začaly konečně zvyšovat úročení spořicích účtů. Představoval jsem si, že bychom tento efekt měli vyvolat předchozím pozvolným zvyšováním sazeb. Termínované vklady se dnes úročí v průměru kolem 1,4 procenta, před rokem byly sazby poloviční. Větší banky by měly přidat a své úročení zvýšit, a to i na běžných účtech. Je nemorální, aby si u ČNB ukládaly třetinu svých peněz za dvě procenta a klientům dávaly nulu na běžných účtech.
* Není to ale ještě pořád důsledek předchozí uvolněné politiky, jež vedla k vytvoření obrovského přebytku peněz v oběhu? Proč by tedy banky měly zvyšovat úroky z vkladů, když mají hotovosti víc než dost?
Ano, souhlasím. Přebytek korun v oběhu je důsledek intervencí. Banky na tom vydělávají, cílí na okamžitý zisk. Součást ekonomie je ale i etika a dlouhodobý pohled. Úspory by měly vydělávat, klient by měl být sazbou motivován ke spoření, ne jenom k tomu vzít si kreditku. Pro Česko jsou teď důležité dvě věci. Zaprvé podporovat Rašínovo heslo „Pracuj a šetři“, tedy starat se o ekonomiku i měnu tak, abychom ji i nadále měli pevnou. Motivovat lidi k úsporám a dlouhodobějšímu myšlení. Zadruhé neudusit ekonomický růst. Proto žádné další rychlé zvyšování úrokových sazeb.
* Nejde ale z vaší pozice o vlamování se do otevřených dveří? Vždyť Češi platí za jeden z nejspořivějších národů v Evropě, ne-li na světě, a to bez ohledu na momentální výši úrokových sazeb.
Záleží, s kým se srovnáváme. My máme v oblibě brát Německo jako měřítko. Úspory a kapitál máme nižší. Češi spoří průměrně necelých sedm procent z čistých příjmů, Němci více než deset procent.
* Proč máme být zrovna v tomto jako Němci?
Ze zcela jednoduchého důvodu. Neumíme předpovědět krizi, nejde to. Co ale z historie víme, je, že dluh donekonečna nemůže růst rychleji než ekonomika nebo majetek a že země jako celek musí přesvědčit investory o tom, že má míru dluhů u lidí, firem a státu pevně pod kontrolou. Gros je v tom mít polštář, tím jsou úspory, ne dluhy. Německo je proto dobrým příkladem.
* Voláte po úsporách. Jenže v listopadu 2013 přijala ČNB onen známý kurzový závazek, tedy začala uměle oslabovat korunu, protože se jí zdály úspory domácností příliš vysoké. Alespoň to byl jeden z hlavních argumentů pro intervence proti koruně. Jsme na tom dnes tedy s úsporami jinak?
Tehdy selhala rozpočtová politika vlády. Prosazovala škrty, čímž ekonomiku ještě více dusila a ČNB „dokopala“ k intervencím. Psal jsem teď odborný článek, kde ukazuji, že pokud by naopak vláda mezi lety 2011 a 2013 zvýšila státní investice každoročně třeba jen o osm procent, hospodářství by to probudilo. Výhled na inflaci by nebyl záporný a ČNB by žádné intervence podle mě nedělala.
* Dá se říci, jestli se z toho současná vláda poučila a její aktuální rozpočtová politika je nastavena správně?
Nebudu jim mluvit do práce. Čísla říkají, že státní dluh od roku 2014 klesl. Fiskální impulz, tedy měřítko toho, jak vláda přispívá k hospodářskému růstu, je v plusu. Celkové veřejné finance byly tři roky po sobě v přebytku. Když ekonomika roste, mají se tvořit přebytky, polštáře na horší časy.
* Nyní se stále intenzivněji hovoří o možnosti příchodu další krize, vylučujete, že by se ČNB znovu uchýlila k intervencím proti koruně jako protikrizovému nástroji?
Nemohu mluvit za kolegy, ale jen za sebe: nikdy nebudu hlasovat pro to, abychom inflaci zvyšovali tím, že budeme oslabovat kurz koruny.
* Proč se vlastně České národní bance nedaří kurz koruny předpovídat? Pokud si projdu všechny prognózy po skončení intervencí, vždy tam vidím, že euro bude do půl roku stát méně než pětadvacet korun, a ono nic. Čím to je?
Ano, teď našemu modelu predikce kurzu nevycházela. Schválně říkám modelu. Naše předpovědi jsou pro ty, kdo chtějí porozumět našemu modelu. Nejsou zde proto, abyste podle nich měnili peníze na dovolenou. Kurz určuje trh, a ne Česká národní banka. A doufám, že to tak zůstane.
* ČNB se před dvěma lety spolu s ministerstvem financí snažily prosadit do zákona poměrně přísná kritéria pro poskytování hypoték. Tehdejší poslanecká sněmovna to zamítla, nyní to máme znovu na stole. Proč chcete ta kritéria mermomocí prosadit?
Protože ta kritéria říkají, že na hypotéky se má jít s rozumem, až když máte něco našetřeno. Když už máte polštář. Nechceme dopustit, aby se u nás hypoteční trh dostal do situace, v jaké byl před deseti lety ve Spojených státech. Ale nejde jen o Ameriku. Podobný vývoj známe i z Evropy ze severských zemí. Lidé se často byli ochotni zadlužit tak, že už prakticky spláceli jen úroky a možná nepatrnou část jistiny. Pokud by v takové situaci centrální banka zvýšila sazby, spousta domácností by skončila v insolvenci. Měnová politika by se tak ocitla v pasti.
* Tomu rozumím. Ale proč nutně požadujete mít to zakotveno v zákoně? Máte snad signály, že banky nedodržují vaše doporučení týkající se poměru dluhu a čistých příjmů domácností, respektive výše měsíční splátky?
Přesně tak. Kritéria nebyla úplně na sto procent dodržována. A my v tom zkrátka vidíme riziko. V zákoně to má být proto, že v Česku platí jen to, co je na papíře.
* Pojďme se ještě zmínit o hospodářské situaci ve světě. Momentálně asi nejvíce sledujeme obchodní spory mezi USA a Čínou. Americký ministr financí Steven Mnuchin před časem prohlásil, že devadesát procent dohody mezi těmito státy je hotovo. Lze tomu věřit?
Byl jsem teď v Americe u Jamese Bullarda z pobočky Fedu (americká centrální banka, pozn. red.) v St. Louis, jednoho z těch, kdo rozhoduje o amerických úrokových sazbách. A on navrhuje, aby Fed sazby snižoval, protože se bojí, že se obchodní války naopak vyostří a že ekonomiky brzy zpomalí. I pro nás je to jeden z důvodů, proč zatím sazby dál nezvyšovat. Bullard ale vidí americkou inflaci i nadále pod cílem – my ji teď máme vyšší než cíl, ale ve výhledu na několik měsíců dopředu na cíli –, takže z jeho pohledu dává snížení sazeb smysl. Z našeho pohledu pak do toho zapadá stabilita sazeb a klid ekonomice.
* Totéž platí ve vztahu USA vůči Evropě?
Ano. Žijeme ve světě G0, kde každá země jede sama na sebe.
* Hrozí nám tedy v nejbližší době ekonomická recese? Hovoří se o tom už dlouho i v souvislosti s obchodní válkou USA proti všem, ale také s ohledem na zpomalení německé ekonomiky.
Jsem v kontaktu s futurology z World future Society, respektovanou organizací založenou v roce 1967 v Chicagu. Říkali mi tam například toto: jeden ekonom zkoumal predikce Mezinárodního měnového fondu. Od roku 1988 nastalo v různých ekonomikách 469 recesí. Fond ve své jarní zprávě rok předem předikoval pouze čtyři z nich. A to dvě recese v Rovníkové Guineji, Papui Nové Guineji a v Nauru. Rok předem v jarní prognóze nepředpověděl od roku 1988 ani jednu recesi správně ve vyspělé ekonomice. Plyne z toho to, že o budoucnosti růstu hrubého domácího produktu něco víme v dobrých časech, ale je problém v předpovídání recesí na rok a více dopředu. Kdyby náhodou existoval nebo vznikl nějaký model, který by to uměl, snížila by se pravděpodobnost vypuknutí finančních krizí. Autority by totiž měly možnost včast zasáhnout, čímž by tento model ale popřel sám sebe.
* Jak velkým tématem je brexit? Chvíli to vypadalo, že se EU a Velká Británie dohodnou, pak zase, že bude tvrdý brexit, nyní je termín tohoto „rozvodu“ stanoven na říjen.
V tuto chvíli stále nikdo neví, jak to všechno dopadne. Mám ale jednu zajímavou zkušenost. Nedávno jsem byl v Londýně a zašel jsem na známý Borough Market (vyhlášené tržiště s čerstvými potravinami, pozn. red.). Je tu už tisíc let. Trhovci si uvolnili nový prostor na sklad, kdyby se museli předzásobit. Mají vytipováno i místo na nové celní skladiště v severní Francii pro kontejnery se zbožím, kdyby bylo potřeba. Jsou trošku nervózní, pozdrželi některé investice, připravovali si alternativy, ale nemají z toho „jitters“, nejsou z toho připo***. Takže asi tak. Co je ale problém, je nejistota a to, že britské podniky vyhlásily stop stav na nové investice. Tohle ekonomiku strašně brzdí. A stihlo se to rozšířit i do ostatních zemí Evropské unie, a také proto třeba v Německu dochází ke zpomalení zpracovatelského průmyslu.
* Pro koho nakonec bude brexit větší ztrátou? Pro Británii, nebo Evropskou unii?
Jednoznačně pro Unii, protože ztrácí člena, pro něhož byl prioritou obchod a podnikání. Britové budou v Unii chybět. Pokud k brexitu opravdu dojde, třeba si Velká Británie dohodne se Spojenými státy a Čínou výhodnější obchodní smlouvy, než s těmito zeměmi má Evropská unie. Peníze si ale cestu najdou, ať už tenhle politiky spuštěný proces nazvaný brexit dopadne jakkoli. A za tisíc let seženete na tom londýnském Borough levnější a chutnější amarouny než v Bruselu. O to se s vámi klidně vsadím (směje se).
* Vrátí se podle vás Evropská centrální banka ke kvantitativnímu uvolňování – lití peněz do ekonomiky, s nímž skončila loni?
Ano.
* Jaké to má řešení?
Základem je podnikatelský duch. Strýček stát ani centrální banka tohle neumějí. Uvedu příklad. Když krachoval v Americe Detroit a celý stát Michigan měl problémy, nikdo nechtěl od prosperující Kalifornie, aby nějak více utrácela nebo se jinak přerozdělovalo. Jih Evropy se nakopne jedině zvýšením konkurenceschopnosti přes nové podnikatele a podniky, jako se to podařilo v Michiganu. Cesta rozhodně nevede přes větší přerozdělování. V problémovém Michiganu byla v roce 2007 nezaměstnanost sedm procent, nyní 4,2. V problémovém Řecku byla v roce 2007 průměrná nezaměstnanost 8,4 procenta, dnes je přes osmnáct procent. To samo o sobě hovoří za vše.