Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny 16.11.2011 strana 10, rubrika Názory)
Už delší dobu pozoruji zesílenou debaty o tom, jaký vliv by mohly mít aktuální problémy velkých evropských bank na jejich české dceřiné společnosti. To, že český bankovní sektor je doménou samostatných dcer zahraničních bank, je všeobecně známo. Méně se už ví, jaké „rodinné“ vztahy panují a mohou vůbec panovat mezi dcerami, matkami a případně dalšími příbuznými.
Nemohou zahraniční mateřské společnosti, pokud by se ocitly v obtížích, jednat na úkor svých dcer? Nemohou z nich nějakým způsobem odčerpat kapitál a likviditu? Nebo, řečeno zjednodušeně, nemohou je finančně „vysát“? V době prudkých fluktuací na finančních trzích jsou takové otázky celkem pochopitelné. Jsem však přesvědčený, že pramení z neinformovanosti o skutečném regulatorním a dohledovém nastavení.
Kudy cesta nevede Samozřejmě, že mateřská společnost může získávat kapitál od dcer formou dividend. To se také v Česku děje. Ale s tím bylo a bude nutné počítat. Podstatné je, že výplaty dividend (jež mimochodem každý rok díky jejich zdanění nezanedbatelně přispívaly do státního rozpočtu) nesmějí ohrozit stabilitu a likviditu dcery. ČNB má v této oblasti řízení kapitálové přiměřenosti a rizik zatím dostatečné pravomoci.
Co se týče úvěrových vztahů, tak platí, že na vztahy uvnitř bankovní rodiny se aplikují limity angažovanosti. Dceřiná banka tak nemůže úvěrovat svoji matku či zahraniční sestru libovolně, ani kdyby jí to její matka poručila. Když to zjednodušíme, můžeme říci, že banka může poskytnout úvěr své matce nebo další společnosti ve skupině (po tom, co zohlední zajištění a odpočitatelné položky) zhruba do výše jedné čtvrtiny vlastního kapitálu. A z toho plyne, že přípustný podíl pohledávek za „příbuznými“ na celkových aktivech banky je nutně ještě výrazně menší. Celková suma aktiv banky je pochopitelně mnohonásobně větší než její vlastní kapitál, protože principem bankovnictví je investování cizích zdrojů. Objem pohledávek českých dceřiných bank za jejich matkami se v posledním období sice o něco zvýšil, přesto se pohybuje jen na úrovni 4 % celkových aktiv bankovního sektoru. Banky se tak dlouhodobě pohybují pod regulatorní hranicí angažovanosti vůči svým matkám. Předražené transakce Dividendy a úvěrové vztahy ale nejsou jediným způsobem, jakým by se mohly mateřské společnosti „zahojit“ na úkor dcer. Nebylo by například možné, že by matky vyváděly peníze z dcer pomocí tzv. transferových cen? To znamená, že by buď poskytovaly svým dcerám nějaké (např. poradenské) služby za „přemrštěné“ ceny, nebo jim prodávaly nějaká finanční aktiva za ceny, které neodpovídají situaci na trhu.
Z právního hlediska v takovém případě ale platí, že dceřiná banka nesmí realizovat vědomě a záměrně obchody za nevýhodných podmínek, a to bez ohledu na to, zda protistrana obchodu je nebo není nějakou spřízněnou osobou. Sledování transferových cen je samozřejmě obtížné, ale to platí pro nadnárodní firmy obecně, nikoliv pouze pro banky. Obvykle mají nadnárodní firmy logickou tendenci využívat transferových cen výrobních vstupů pro daňovou optimalizaci, tj. snaží se přelévat zisky v rámci skupiny tak, aby celkové zaplacené daně byly co nejnižší.
I když takové praktiky se nedají vyloučit ani v prostředí bankovnictví, je jen obtížně představitelné, že by nějaká dceřiná banka byla matkou přinucena „nenápadně“ nakupovat poradenské, informační nebo jiné služby v takovém měřítku a za tak nevýhodných podmínek, že by tím byla ohrožena její stabilita a národní dohled by si této snahy vůbec nevšiml.
Jiná situace by ale mohla nastat v souvislosti s nákupem finančních aktiv. Některé investiční instrumenty jsou strukturovány velmi složitě, veřejně se neobchodují a na určení jejich správné nebo férové ceny je tak potřeba velmi složitá metodika. Ceny těchto instrumentů se navíc mohou velmi rychle změnit. A právě taková finanční aktiva by mohla být vhodným kandidátem na způsob, jakým lze dosáhnout rychlého převodu prostředků tím či oním směrem. Jenže právě kvůli tomu, že by se tak mohlo stát, se na ně dohled centrální banky intenzivně zaměřuje.
Dceřiné banky samozřejmě o přísném dohledu vědí a mohou tyto informace použít i jako argument ve vztahu ke svým matkám, které by na ně v tomto směru tlačily. Kontinuální a intenzivní dohled je právě pro tyto případy nezastupitelný.
Opět platí, že ČNB má k dispozici několik nástrojů daných zákony: může přímo zakázat realizaci některých obchodů nebo převodů finančních prostředků, může omezit některé činnosti banky, požadovat zvýšení likvidity, nebo dokonce i požadovat výměnu osoby ve vedení banky.
Navíc o všech významnějších transakcích v rámci skupiny má centrální banka plné právo dostat informace ještě před jejich uskutečněním a k dané transakci se také vyjádřit. A to dnes u transakcí s dopadem na rychle likvidní aktiva a kapitál bank také ČNB činí.
Raději prodat Český bankovní trh je pro zahraniční banky jistě perspektivní, ale zcela určitě nepředstavuje jejich jediný byznys. Pokud se mateřské bankovní domy dostanou do vážných obtíží, budou se v první řadě snažit zachraňovat své aktivity doma, ve své zemi, a to i za cenu toho, že se vzdají sice perspektivního, nicméně „periferního“ trhu.
O rodinných vztazích uvnitř skupiny si tak nedělám příliš velké iluze. Přesto se domnívám, že matky mají menší motivaci k odsávání kapitálu ze svých dcer, než by se mohlo na první pohled zdát -a to třeba i kvůli tomu, že likvidita a kapitál našich bank je stále v korunách, kdežto mateřské banky v zahraničí potřebují eura.
Nicméně hlavní argument je ten, že pokud se mateřská banka skutečně dostane do existenčních problémů, nejvíc jí pomůže, když se jí podaří rychle a za dobrou cenu prodat ziskovou a zdravou dceřinou banku buď zcela, nebo alespoň její podstatnou část. Prodej dcery by byl obtížnější, pokud by existovaly pochybnosti, že dceřiná banka je nebo byla „vysávána“. Mateřská banka prodejem sníží svoji expozici vůči českému trhu, zlepší vlastní likviditu a zároveň to nemusí české dceřiné bance nijak uškodit.
Problémy mateřských bank tak nemusejí znamenat pro české banky ohrožení jejich stability, pokud regulatorní a dohledové nástroje, které ČNB má, zůstanou alespoň na současné úrovni. S velkým úsilím, obezřetností a smyslem pro každý detail proto ČNB sleduje všechny návrhy na úrovni EU, které by mohly nějak ovlivnit pravomoci národních regulátorů a vést k jejich přesunům na celoevropskou úroveň. S velkými obavami a skepsí se pak Česká národní banka dívá na některé části tzv. evropského rámce pro krizové řízení. Mohly by totiž až příliš uvolnit toky kapitálu, aktiv a likvidních zdrojů uvnitř bankovních skupin.
***
Pokud se mateřská banka skutečně dostane do existenčních problémů, nejvíc jí pomůže, když se jí podaří rychle a za dobrou cenu prodat ziskovou a zdravou dceřinou banku buď zcela, nebo alespoň její podstatnou část. To nemusí české dceřiné bance nijak uškodit.