Komentář V. Bendy, člena bankovní rady ČNB a poradce bankovní rady J. Matějů
Vojtěch Benda a Jakub Matějů (Právo 28. 4. 2021 strana 16, rubrika Trhy & ekonomika)
V poslední době přibývají signály o rostoucím riziku globální inflace. Za prvé, temné inflační mraky se stahují nad cenami energií a komodit, které po dočasném zklidnění opět obnovily růst. Stále dochází k výpadkům dodávek čipů a dalších komponent. Jedna vzpříčená loď v Suezském průplavu, která na týden ochromila část světového obchodu, jen dokresluje situaci. Souhra těchto faktorů tlačí světové výrobní ceny k růstu, což se přelévá i do růstu domácích nákladů.
Za druhé, některým sektorům ekonomiky bylo znemožněno fyzicky fungovat kvůli vládním protipandemickým opatřením, nikoliv kvůli slabé poptávce. Příjmy i úspory by na to většinou byly, jak naznačuje i prudký nárůst míry úspor českých domácností na rekordních 23 %. Potvrzuje se, že covidová krize není ryze poptávková, a tudíž deflační, jak tomu bylo při poklesech ekonomiky v uplynulých desetiletích. Je totiž z velké části nabídková – omezeno je poskytování služeb, narušena je výroba a distribuce. Za třetí, vlády po celém světě zareagovaly rychlou a masivní podporou nejen zasažených sektorů, ale často i celkové poptávky. Rozpočtové balíky jsou v mnoha zemích historicky rekordní a opakované. Tomu odpovídají i astronomické veřejné deficity. To současně vytváří potenciální riziko vzniku inflace tažené poptávkou. A za čtvrté, některé velké centrální banky včetně amerického Fedu otevřeně přiznávají, že případnou vyšší inflaci budou po nějakou dobu tolerovat a se zpřísněním měnové politiky raději počkají.
Hrozí tedy období dlouhodobě vyšší inflace i v České republice? Odpověď je jednoduchá a krátká: ne. Případné globální inflační tlaky je Česká národní banka schopna kompenzovat a dosáhnout tak v horizontu svého cíle zhruba 1,5 roku nízké inflace na úrovni 2 %. Nabízí se možnost tlumit zahraniční inflační tlaky do domácí ekonomiky přes zvyšování úrokových sazeb, které s sebou přináší posilování devizového kurzu koruny. ČNB má ve světě pověst tradiční a konzervativní centrální banky, pro niž je dvouprocentní inflační cíl tou hlavní a nejdůležitější metou. Nedávným příkladem budiž období let 2018 a 2019, kdy bankovní rada sedmkrát rozhodla o zvýšení sazeb v reakci na postupně narůstající inflační tlaky, které byly výsledkem gradujícího přehřívání ekonomiky. Takovou kanonádu je ČNB schopna zopakovat, pokud bude třeba.
V době koronavirové krize ČNB nepřistoupila k použití dalších, méně standardních nástrojů, jako je kvantitativní uvolňování, tedy přímý nákup státních či firemních dluhopisů na trhu, nebo podpora poskytování úvěrů skrze dlouhodobé půjčky bankám. V tomto konzervativním přístupu je spíše výjimkou, a to nejen mezi centrálními bankami vyspělých zemí, ale i v regionu střední Evropy. Polská centrální banka nakupuje státní dluh, maďarská kupuje vedle státního i firemní dluh a používá další nástroje na podporu úvěrování. Tyto nekonvenční nástroje lze vnímat jako boj s krizemi klasického typu, se kterými se pojí nízký růst cen i mezd. ČNB k těmto nástrojům nesáhla. To jí dodává důvěryhodnost, která se odráží například ve stabilnějším kurzu koruny oproti měnám středoevropských sousedů. Koruna je vůči euru již na předcovidových hodnotách, zatímco polský zlotý i maďarský forint zůstávají výrazně slabší.
Zkrotit inflaci pomocí přísnější měnové politiky ČNB umí. Otázkou samozřejmě je, kdy na to přijde ten pravý čas. Dokud je část ekonomiky uzavřena a celé sektory bojují o bytí či nebytí, je růst sazeb předčasný. Až ale nebude hrozit další vlna nákaz a návrat k uzavírání služeb a zároveň uvidíme zřetelné signály návratu ekonomiky k udržitelnému růstu i po očištění o covidové výkyvy, potom by postupnému návratu měnové politiky k neutrálnímu působení nemělo nic stát v cestě.