Úvěrové ztráty a opravné položky bank v průběhu hospodářského cyklu: implikace pro IFRS 9

Světová finanční krize zvýšila zájem regulátorů o mechanismy posilující procykličnost chování bank. Ukázalo se totiž, že je potřeba věnovat pozornost nejen kvalitě úvěrových expozic, ale také přiměřenosti tvorby opravných položek v průběhu hospodářského cyklu. Tvorba opravných položek má zásadní význam pro odolnost bankovního sektoru. Slouží jako polštář proti očekávaným úvěrovým ztrátám a významně ovlivňuje ziskovost bank, což může mít dopad do jejich kapitálové vybavenosti a úvěrové kapacity. Vyvstala tak otázka, nakolik k procykličnosti přispívá samotný regulatorní a účetní rámec. Četné studie ukazují, že účetní rámec účinný před rokem 2018 (International Accounting Standard, IAS 39) byl vysoce procyklický. Nový účetní standard IFRS 9 (International Financial Reporting Standard 9), který vstoupil v platnost 1. ledna 2018, byl implementován v reakci na tuto kritiku. Některé nové studie však naznačují, že za určitých předpokladů může procykličnost tvorby opravných položek přetrvat také podle IFRS 9 nebo může být dokonce zesílena ve srovnání s IAS 39.

V našem odborném článku Banks´Credit Losses and Provisioning over the Business Cycle: Implications for IFRS 9 se zabýváme procykličností úvěrových ztrát a opravných položek bank v České republice před rokem 2018 a diskutujeme implikace našich zjištění pro tvorbu opravných položek pro expozice ve stupni 3 podle IFRS 9.¹ Za procyklické považujeme takové úvěrové ztráty a opravné položky, které mají tendenci klesat, když reálná ekonomika roste rychleji než její udržitelná úroveň, a naopak mají tendenci růst, když reálná ekonomika roste pomaleji než její udržitelná úroveň nebo dokonce klesá. V souladu s tímto konceptem odhadujeme udržitelnou úroveň očekávaných úvěrových ztrát do splatnosti a opravných položek a zkoumáme procykličnost bank s důrazem na možné asymetrie.

Udržitelná úroveň v našem pojetí představuje takovou úroveň, ke které by se měly úvěrové ztráty a opravné položky v dlouhém období navracet. Úvěrové ztráty nad nebo pod touto úrovní by měly být chápány jako nadhodnocené nebo podhodnocené. Analogicky by opravné položky nad nebo pod touto úrovní měly být chápány jako nadměrné nebo nedostatečné. Nedostatečná tvorba opravných položek může být důvodem pro implementaci přísnějších obezřetnostních politik, např. formou vyšší proticyklické kapitálové rezervy nebo dodatečných kapitálových požadavků v Pilíři 2 (podle specifik jednotlivých bank). Úvěrové ztráty, které nejsou pokryty opravnými položkami, tak budou pokryty dodatečnými kapitálovými přirážkami. Obdobně, nadměrná tvorba opravných položek může signalizovat potřebu uvolnit obezřetnostní politiky, tj. rozpustit existující proticyklickou kapitálovou rezervu nebo snížit kapitálové přirážky pod Pilířem 2.

Identifikovali jsme významné asymetrie při tvorbě opravných položek bankami v průběhu hospodářského cyklu (viz tabulka níže). Ukazuje se, že banky rozeznávají úvěrové ztráty a tvoří opravné položky se zpožděním vůči zhoršujícím se ekonomickým podmínkám: nárůst úvěrových ztrát a opravných položek je koncentrován především do pozdější fáze hospodářského poklesu, přičemž bychom ho očekávali už v časné fázi poklesu. Tento typ asymetrie, pokud přetrvá také pod IFRS 9, může mít negativní důsledky a potenciálně zesílit existující procykličnost tvorby opravných položek. Banky jsou obecně méně ziskové ve “špatných časech”. Odkládání rozeznávání úvěrových ztrát a tvorby opravných položek do pozdější fáze hospodářské recese zesiluje tlaky na ziskovost bank, což se může projevit v jejich kapitálu a úvěrové kapacitě. Zpomalení úvěrového růstu by mělo následný dopad do reálné ekonomiky a zpětně pak opět do bankovního sektoru, což by mohlo vést k prohloubení a prodloužení recese.

Další námi identifikovaný faktor, který potenciálně zesiluje procykličnost opravných položek, je silnější reakce na vyšších kvantilech. To naznačuje, že banky s vyšším úvěrovým rizikem jsou citlivější na změny v hospodářském cyklu. Tato reakce je patrná jak v sestupné, tak i vzestupné fázi hospodářského cyklu, a může proto zvýšit jeho celkovou amplitudu.

Poznámka: Čísla v závorkách představují odhadnuté koeficienty pro dané vztahy. Zhodnocení síly efektu v jednotlivých fázích hospodářského cyklu je relativní vzhledem k průměrnému efektu za celý hospodářský cyklus. Ten činí -0.391 pro úvěrové ztráty a -0.160 pro opravné položky. Úplné výsledky odhadů jsou uvedeny v Tabulce 2 v článku Banks´Credit Losses and Provisioning over the Business Cycle: Implications for IFRS 9.

Zpoždění v přesunu expozic mezi jednotlivými stupni rizika a zesílený dopad na vyšších kvantilech mohou významně přispět k prudkému nárůstu očekávaných úvěrových ztrát do splatnosti a opravných položek v reakci na neočekávané zhoršení ekonomických podmínek. Modely očekávaných úvěrových ztrát, které nahradily modely vzniklých ztrát podle IAS 39, se silně opírají o výhledové informace o budoucím makroekonomickém vývoji. Tyto výhledové informace jsou produkovány modely, které často podceňují pravděpodobnost i závažnost budoucího ekonomického zpomalení. Makroekonomické predikční modely jsou obvykle schopny předpovědět určitý stupeň mírného ekonomického zpomalení, ale nikoli závažné zhoršení ekonomické situace.

Makroekonomické projekce jsou často revidovány až poté, co již došlo k hospodářskému poklesu. To může vyvolat náhlý přesun expozic mezi stupni rizika a vést k „útesovému efektu“² potenciálně většího rozsahu než podle IAS 39. Skutečná velikost „útesového efektu“ bude do značné míry závislá na tom, jak banky implementují nový účetní standard a jeho jednotlivé části. Bankám může nějakou dobu trvat nebo pro ně může být dokonce nemožné přijít s adekvátním modelovým přístupem, který bude vhodným způsobem implementovat inherentně nepřesné makroekonomické predikce a přitom vytvářet přesné odhady očekávaných úvěrových ztrát. Je tak pravděpodobné, že zpoždění v rozeznávání úvěrových ztrát a tvorbě opraných položek přetrvá v blízké budoucnosti také podle IFRS 9, což povede k zesílení procykličnosti.

¹ Podle IFRS 9 se úvěrové expozice řadí do tří stupňů. Při svém vzniku se úvěrová expozice okamžitě zařadí do stupně 1 a opravná položka se stanoví k pokrytí ztrát na horizontu 12 měsíců. Jakmile dojde k významnému zvýšení úvěrového rizika, expozice se přesune do stupně 2 a opravná položka se stanoví k pokrytí úvěrových ztrát do splatnosti aktiva. K přesunu do stupně 3 dochází, jakmile vznikne úvěrová ztráta nebo dojde ke znehodnocení. V tomto stupni pokrývají opravné položky i nadále ztráty do splatnosti. Stupeň 3 je konceptuálně nejvíce podobný modelu vzniklých ztrát podle IAS 39, který vyžadoval odhad očekávaných úvěrových ztrát do splatnosti pro znehodnocené úvěry.
Je důležité upozornit, že banky aplikují IFRS 9 pouze od počátku 2018, což omezuje možnost posoudit potenciální dopady. Plné zhodnocení bude možné provést, jakmile banky získají zkušenosti s tvorbou opravných položek podle IFRS 9 a bude k dispozici delší časová řada dat. V našem výzkumném článku provádíme analýzu na datovém vzorku před implementací IFRS 9; naše výsledky jsou tak indikativní především pro expozice ve stupni rizika 3, jak je v článku blíže vysvětleno.
² “Útesový efekt” lze chápat jako náhlý přesun expozic mezi stupni rizika v důsledku obdržení neočekávaných informací naznačujících oslabení ekonomických podmínek.