Systémové riziko a kapitál českých bank

Česká národní banka stanovila čtyřem českým bankám povinnost držet kapitálovou rezervu ke krytí systémového rizika. Jak má člověk této informaci správně rozumět?

Kapitál banky je – zjednodušeně řečeno – majetek, který by zbyl vlastníkům banky, kdyby činnost banky řádně ukončili, tedy kdyby prodali její aktiva a pohledávky a z výtěžku splatili její závazky. Kapitál můžeme proto chápat jako rezervní obnos, ze kterého vlastníci banky hradí její ztráty tak, aby se tyto ztráty nedotkly jejích věřitelů. Věřitelé pocítí ztrátu banky teprve v případě selhání (bankrotu, krachu) banky, k němuž dojde, pokud její ztráta převýší její kapitál.

Pravděpodobnost takového selhání dané banky je samozřejmě tím nižší, čím vyšší kapitál bude banka držet. Bankovní regulátoři ve všech rozvinutých zemích proto ukládají bankám povinnost neustále zajišťovat, aby jejich kapitál neklesl pod jistou minimální, relativně „bezpečnou“ úroveň.

Představa o správném výpočtu bezpečné úrovně kapitálu poprvé v mezinárodním kontextu vznikla koncem 80. let minulého století. V následujících dvou desetiletích se dále vyvíjela a komplikovala. Nicméně základní logika zůstávala stejná: bezpečná úroveň kapitálu je úměrná rizikům, která bance hrozí. Čím rizikovější jsou investice, obchody a další aktivity prováděné bankou, tím vyšší kapitál musí banka držet, aby se její pravděpodobnost selhání držela na žádoucí nízké úrovni.

Jedním z klíčových poučení z nedávné celosvětové finanční krize je, že tato logika je nedostatečná. Nebere totiž v úvahu rozdíly mezi bankami v tom, jak výrazně by jejich případná destabilizace (velmi nízký kapitál) nebo dokonce selhání (záporný kapitál) poškodila zbytek finančního a vůbec ekonomického systému. Velikost dopadu selhání banky na celý ekonomický systém se označuje jako její „systémová významnost“. Pád každé banky přináší potíže, takže určitou systémovou významnost má vlastně každá banka: některá je významná více, některá méně.

Nejnovější mezinárodně uznávaná obecná pravidla pro stanovení bezpečné úrovně bankovního kapitálu, zachycená v tzv. rámci Basel III, se tedy od dřívějšího přístupu liší (mimo jiné) v tom, že doporučují vzít v úvahu nejen problémy hrozící bance, ale nově také problémy v opačném směru – tedy ty, které by banka v případě selhání naopak způsobila svému okolí.

Smyslem kapitálové rezervy ke krytí systémového rizika (rezerva KSR) vyhlášené Českou národní bankou je reagovat v podmínkách českého bankovního sektoru právě na tento nově zvažovaný typ rizika. České banky, které – skrze svou vyšší systémovou významnost – přispívají k celkovému riziku rozkolísání českého finančního a vůbec ekonomického systému víc, by měly držet kapitál na vyšší úrovni než banky s menší systémovou významností. V takovém režimu pak bude platit žádoucí vztah, že čím větší by byl dopad případného selhání banky, tím je – díky rezervě KSR – toto selhání méně pravděpodobné.

Systémovou významnost banky nelze měřit přesně. ČNB ji odhaduje pomocí celé řady indikátorů popisujících klíčové parametry banky, jako je její velikost, složitost, nenahraditelnost pro ekonomiku a propojenost s dalšími finančními institucemi (viz první tématický článek ve Zprávě o finanční stabilitě 2012/2013 (pdf, 351 kB)). Asi není překvapením, že různé české banky vykazují odlišné úrovně odhadované systémové významnosti. Tomu odpovídá i různá výše rezervy KSR, kterou od bank ČNB vyžaduje.

Pro většinu systémově méně významných bank se ČNB rozhodla rezervu vůbec nestanovovat. Rezerva je tak stanovena jen pro banky, které v pomyslném pořadí podle systémové významnosti zaujímají prvních několik míst – v současnosti konkrétně pro čtyři nejvýznamnější. I mezi těmito čtyřmi bankami jsou však v systémové významnosti zřetelné rozdíly, proto se u nich liší i vyhlášené sazby rezervy KSR – pohybují se od 1 % do 3 % rizikové expozice banky (tj. objemu aktiv banky přepočteného podle jejich rizikovosti). Dodejme, že podobné sazby kapitálových požadavků založených na systémové významnosti se v poslední době objevily nebo jsou avizovány i v jiných zemích, například v Dánsku, Chorvatsku, Nizozemsku, Rakousku nebo Švédsku.

Když česká nebo zahraniční média a odborné materiály hovoří o bankách povinně udržujících kapitálovou rezervu založenou na systémové významnosti, v zájmu jednoduchosti často používají označení „systémově významné banky“ (anglicky „systemically important banks“, SIB). Je však třeba mít na mysli výše uvedenou skutečnost, že větší nebo menší systémovou významnost má každá banka.

S tím souvisí i další skutečnost: nynější rozhodnutí České národní banky stanovit nebo nestanovit dané bance povinnost udržovat rezervu KSR nemá automatický, mechanický vztah k případnému rozhodování o poskytnutí nebo odmítnutí pomoci z veřejných zdrojů v situaci, kdy by bance hrozila destabilizace nebo selhání. Principiálně vzato musí toto rozhodování porovnat veřejný zájem na záchraně banky (tedy v podstatě její systémovou významnost) s jinými aktuálními fiskálními potřebami. V právní rovině v rámci Evropské unie platí, že konečné rozhodování ohledně národní veřejné pomoci bankám je v rukou Evropské komise. Navíc je třeba mít na mysli, že pro určité třídy věřitelů kterékoli dané banky byla zavedena povinnost podílet se v případě vážné destabilizace banky na úhradě její ztráty. Pokud se povede tuto myšlenku skutečně zavést do praxe, pak pravděpodobnost, že bude třeba veřejnou pomoc v případě pádu kterékoli banky vůbec zvažovat, by měla klesnout – a to u všech bank bez ohledu na jejich systémovou významnost.