ČNB > O ČNB > čnBlog > Platidla v době převratu aneb čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím – část 1

Platidla v době převratu aneb čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím – část 1

Tue Nov 18 14:24:00 CET 2014

Pro první část názvu tohoto příspěvku jsme si vypůjčili pojem, který používal po roce 1919 předchůdce naší centrální banky, Bankovní úřad ministerstva financí, pro bankovky a mince platné od okamžiku vyhlášení samostatného československého státu v říjnu 1918 do vydání definitivních československých platidel v průběhu roku 1919. V tomto případě tím rozumíme bankovky a mince, platné bezprostředně před a po událostech 17. listopadu 1989, které znamenaly nejen převratné společenské změny, ale předznamenaly i změny v hotovostním peněžním oběhu. U příležitosti 25. výročí událostí následujících po 17. listopadu 1989, tzv. sametové revoluci, si připomeneme tehdejší platidla a bezprostředně následující změny v jejich oběhu.

Soustava mincí byla stabilizovaná, i když jednotlivé mince pocházely ze čtyř různých emisí 50. – 70. let, a byla proto technicky i výtvarně nejednotná. Pro dnešního, ale i tehdejšího uživatele mincí je nepochybně zajímavý fakt, že nejnižší platnou hodnotou byly hliníkové (jedno)haléře, poslední pozůstatek emise mincí, připravených pro nechvalně známou peněžní reformu v roce 1953 z důvodu utajení v Sovětském svazu, v mincovně v Leningradu. Ačkoliv haléř se v peněžním oběhu již mnoho let neuplatňoval a naposledy byl pro reálný oběh ražen v roce 1963, Státní banka československá musela udržovat jeho zásoby jednak pro hotovostní vyrovnání některých plateb (např. za dodávky elektřiny), jednak k naplnění rozšířeného názoru, že pokud se koruna dělí na sto haléřů, musí existovat i haléř.

Hliníkové pětihaléře a desetihaléře, mosazné dvacetihaléře a mědiniklové padesátihaléře ražené podle výtvarně jednotných návrhů Františka Davida byly mincemi zavedenými v 70. letech právě jako náhrada za původní mince emise 1953. Koruna z hliníkového bronzu ražená podle nadčasového návrhu budoucí autorky památníku dětských obětí války v Lidicích Marie Uchytilové-Kučové s ženou sázející lípu se stala přirozeným symbolem československé „socialistické“ měny, stejně jako koruna Otakara Španiela z roku 1922 byla symbolem československé „prvorepublikové“ měny a koruna Jarmily Truhlíkové-Spěvákové je symbolem současné české měny. Stejně jako haléř platila od svého zavedení až do roku 1993 s třemi různými státními znaky na lícní straně – malým z roku 1920, „socialistickým“ z roku 1960 i „federativním“ z roku 1990.

Mědiniklová dvoukoruna Josefa Nálepy nahradila v roce 1972 nepopulární tříkorunu existující jak v podobě státovky, tak i mince, která byla hojně zneužívána v Německé spolkové republice v mincovních automatech, neboť její parametry, rozpoznatelné v zařízeních tehdejší úrovně, byly téměř shodné s parametry západoněmecké marky. Nejvyšší nominální hodnotou ve formě mince byla od roku 1966 mědiniklová pětikoruna Jiřího Harcuby, postihovaného v 70. letech za politické postoje zákazy realizace pamětních mincí, která se udržela v oběhu po celou normalizaci díky tiché dohodě Státní banky československé a federálního ministerstva financí. Připravovala se také desetikorunová mince, která by obíhala vedle desetikorunové bankovky a časem ji z ekonomických důvodů (podstatně delší životnost při srovnatelné výrobní ceně) nahradila, ale k jejímu vydání došlo až v říjnu 1990 po změně názvu státu a státního znaku.

Lícní a rubové strany mincí obíhajících na konci roku 1989
Lícní a rubové strany mincí obíhajících na konci roku 1989 (nominální hodnoty zavedené před rokem 1960 byly platné ve dvou vzorech, starší vzory však již byly v oběhu vzácné, jednak přirozenou obměnou za novější ročníky, jednak v důsledku utajené akce v polovině 60. let, při níž byli na vytřídění starších vzorů nasazeni do provozů poboček Státní banky československé i odborní referenti a vedoucí pracovníci).

Stav soustavy bankovek byl poněkud složitější, neboť právě v té době probíhala dlouho připravovaná obměna všech nominálních hodnot. Z bankovek 60. a 70. let byly ještě platné modrá dvacetikoruna vzoru 1970 s Janem Žižkou, červená padesátikoruna vzoru 1964 s rudoarmějcem a partyzánem, zelená stokoruna vzoru 1961 s hutníkem a zemědělskou dělnicí a pochopitelně hnědofialová pětisetkoruna vzoru 1973 s vojáky a lidovými bojovníky Slovenského národního povstání, která nebyla nikdy obměněna. Naopak už neplatila (ale byla stále vyměnitelná) hnědá desetikoruna s dvěma mičurinkami, stažená v polovině roku 1988.

Lícní strany bankovek starších emisí obíhajících na konci roku 1989
Lícní strany bankovek starších emisí obíhajících na konci roku 1989.

Od roku 1985 byly uvedené vzory postupně obměňovány za novou soustavu jednotného výtvarného a technického řešení, známou podle tvůrce výtvarných návrhů jako „emise Albína Brunovského“. V letech 1985–1989 byly postupně vydány modrá tisícikoruna vzoru 1985 s Bedřichem Smetanou, hnědá desetikoruna vzoru 1986 s P.O.Hviezdoslavem, červená padesátikoruna vzoru 1987 s Ľudovítem Štúrem, modrá dvacetikoruna vzoru 1988 s J.A.Komenským a nakonec zelená stokoruna vzoru 1989 s Klementem Gottwaldem. Novou emisi měla završit hnědofialová pětisetkoruna s motivem Slovenského národního povstání, k jejímu dokončení a vydání však po společenských změnách už nedošlo.

Lícní strany bankovek nové emise obíhajících na konci roku 1989 a lícní a rubová strana nerealizovaného výtvarného návrhu na pětisetkorunu
Lícní strany bankovek nové emise obíhajících na konci roku 1989 a lícní a rubová strana nerealizovaného výtvarného návrhu na pětisetkorunu.

Emise Albína Brunovského byla nejen mimořádným výtvarným dílem tohoto vynikajícího slovenského umělce, ale i nejlepším příkladem dokonalého grafického zpracování uměleckých návrhů pro specifický bankovkový tisk, přestože na něj nemohl být použit v té době již potřebný papír s lokalizovaným vodoznakem a ochranným proužkem. Vedoucí litograf atelieru Státní tiskárny cenin Ladislav Škarban pracoval se svými kolegy postupy, které již v té době mohly být považovány za zastaralé a překonané, ale technikou ruční kresby na skleněných deskách se docílilo výsledku, který pravděpodobně nebude nikdy překonán. Současně byly využity i staré litografické stroje konstrukčního stáří kolem osmdesáti let. Jedná se o poslední vynikající použití těchto strojů, možná i ve světovém měřítku, jelikož jejich práce byla již tehdy nahrazována výpočetní technikou.

Kromě giloší na všech hodnotách jsou nejzajímavějším prvkem lipové snítky na lícní straně stokoruny provedené plochým reliéfem. K jeho přípravě byl použit gilošovací a reliéfovací stroj rakouského systému Nadherny model 1910, který byl zakoupen pro gilošovací oddělení Tiskárny státovek Bankovního úřadu ministerstva financí (záhy přeměněné na Tiskárnu bankovek Národní banky Československé) v roce 1924. Návštěvníci budovy ústředí České národní banky (Na Příkopě 28, Praha) mohou vidět tento stroj v předtrezoří Expozice. Mosazný válec se vzorem lipových snítek, které byly jeho poslední prací, je stále nasazen v jeho reliéfovacím agregátu.

Motiv lipových snítek z lícní strany stokoruny
Motiv lipových snítek z lícní strany stokoruny – zleva výtvarný návrh Albína Brunovského, liniová rozkresba Martina Srba pro rytinu, vyrytý motiv v mosazném válci gilošírky Nadherny a výsledná podoba plochého reliéfu na bankovce vytištěná tříbarvovým měditiskem v zelené barvě.

Emise Albína Brunovského ale nevzbudila a dodnes nebudí pozornost úrovní výtvarného řešení a technického provedení, jako svou ideovou náplní, tedy konkrétně námětem lícní strany stokoruny – tzv. prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda (náměty ostatních hodnot nebyly snad nikdy nikým považovány za kontroverzní). K pochopení důvodů, proč byla ještě v roce 1989 vydána bankovka s portrétem jednoho z představitelů stalinské éry tehdejších socialistických a lidově-demokratických států, je však třeba se vrátit šestnáct let zpět, do počátků tzv. normalizace – tak dlouho totiž trvala příprava této emise od prvotního projektu do vydání stokoruny.

V roce 1973 vypracovala Státní banka československá projekt nové soustavy bankovek, který byl několikrát pozastaven a zase obnoven a několikrát se změnila jeho ideová náplň i technické řešení. Projekt pracoval s pěti variantami ideové náplně. Ve variantě „Organizátor socialistického státu a výstavba rozvinuté socialistické společnosti“ měl být portrét Klementa Gottwalda na všech nominálních hodnotách. Jen na nejvyšší hodnotě, tj. tisícikoruně, měl být Klement Gottwald u tří dalších variant: „Vítězný boj pracujícího lidu za sociální a národní osvobození“ (motivem dalších hodnot byli Ján Nálepka, Julius Fučík, Karol Šmidke, Antonín Zápotocký nebo Zdeněk Nejedlý a Slovenské národní povstání), „Revoluční hnutí české a slovenské dělnické třídy“ (dále Štefan Major nebo Ján Osoha, Ladislav Zápotocký nebo J.B.Pecka, Marek Čulen, Jiří Wolker nebo Stanislav Kostka Neumann a Slovenské národní povstání) a „Výstavba socialistické společnosti“ (kde ostatní hodnoty měly mít vyjádření průmyslu, zemědělství, vědy, zdravotnictví a boje za společný stát jen alegorickými postavami). S Klementem Gottwaldem nepočítala jen varianta „Pokrokové tradice v rozvoji vědy a umění“, kde měli být ztvárněni Janko Kráľ, Božena Němcová, Ľudovít Štúr nebo P.O.Hviezdoslav, J.E.Purkyně, Slovenské národní povstání a J.A.Komenský.

Zprvu měla nejblíže k realizaci první varianta s Klementem Gottwaldem na všech hodnotách, podporovaná zejména z technických důvodů, později pak varianta dělnických vůdců. Podle ústní tradice nakonec zabránil realizaci nedostatek vhodných slovenských představitelů a požadavek na ztvárnění Vladimíra Clementise, který byl však pro jiné s Klementem Gottwaldem naprosto „neslučitelný“. V každém případě byla realizace této soustavy pozastavena v roce 1973 z několika ideových i technických důvodů. K obnově příprav došlo až v roce 1976 s tím, že nová emise bude vydána v letech 1979–1986, i když se tak v důsledku dalšího přerušení do roku 1983 stalo až v letech 1985–1989. Ideová náplň připravovaná od roku 1976 počítala s Klementem Gottwaldem už jen na jedné hodnotě – stokoruně. Na ostatních dostali přednost P.O.Hviezdoslav, J.A.Komenský, Ľudovít Štúr, alegorie Slovenského národního povstání a Bedřich Smetana. Výraznou převahu tedy získaly osobnosti vědy a umění, což byl významný odklon od původně preferovaných námětů a vítězství rozumně uvažujících tvůrčích kolektivů připravujících soustavu bankovek ve federálním ministerstvu financí a Státní bance československé. Samotné návrhy pak byly pořízeny v neanonymní soutěži, na niž navazovaly užší soutěže a po smrti dvou ze tří autorů nejlepších návrhů pak v přímém zadání Albínu Brunovskému.

Návrhy Albína Brunovského (nahoře vlevo), Zdeňka Brdlíka (nahoře vpravo) a Jaroslava Lukavského (dole vlevo) a realizovaný upravený návrh Albína Brunovského (dole vpravo)
Nejblíže realizaci byly návrhy Albína Brunovského (nahoře vlevo), Zdeňka Brdlíka (nahoře vpravo) a Jaroslava Lukavského (dole vlevo). Dole vpravo je realizovaný upravený návrh Albína Brunovského.