Metodologie makrozátěžových testů solventnosti

Výchozím bodem pro zátěžové testy jsou alternativní makroekonomické scénáře. Pro jejich přípravu je využíván oficiální predikční model ČNB doplněný o odhad vývoje některých doplňkových proměnných, které nejsou modelem přímo generovány. Na základě identifikace rizik pro českou ekonomiku v nejbližším období je sestaven tzv. zátěžový neboli Nepříznivý scénář (označovaný někdy též jako adverse). Nejpravděpodobnější makroekonomický vývoj pak popisuje Základní scénář (baseline). Ten vychází v prvních dvou letech z oficiální prognózy ČNB zveřejňované ve Zprávě o inflaci, zatímco třetí rok, stejně jako celý Nepříznivý scénáře, je modelován výhradně pro potřeby zátěžového testování.

Predikce růstu HDP, inflace a ostatních makroekonomických proměnných pro dvanáct čtvrtletí (časový horizont zátěžového testu) vstupuje do modelů vývoje úvěrů a modelů kreditního rizika. Modely kreditního rizika slouží k predikci hlavních parametrů úvěrového rizika, především hodnoty pravděpodobnosti selhání (probability of default, PD) pro čtyři hlavní úvěrové segmenty (úvěry nefinančním podnikům, úvěry obyvatelstvu na bydlení, spotřebitelské úvěry obyvatelstvu a ostatní úvěry), zatímco modely vývoje úvěrů slouží k odhadu vývoje bankovních portfolií v závislosti na makroekonomickém vývoji a jsou využity pro odhad vývoje rizikově vážených aktiv.

Predikce vývoje makroekonomických a finančních proměnných se v zátěžových testech přímo projevuje v hlavních bilančních a tokových ukazatelích bank. Testy jsou postaveny jako dynamické, tj. pro každou položku v aktivech, pasivech, výnosech a nákladech existuje výchozí (poslední skutečně známý) stav, ke kterému je přičten/odečten dopad šoku v rámci jednoho čtvrtletí a tento konečný stav posléze slouží jako výchozí stav pro následující čtvrtletí. Tato logika se opakuje ve všech dvanácti čtvrtletích, pro které je vytvářena predikce. Zároveň platí, že změny tokových i stavových veličin jsou modelovány konzistentně.1)

Úvěrové riziko

Nejvýznamnější oblastí je testování úvěrového rizika. To je založeno na využití veličiny PD pro každý ze čtyř hlavních segmentů úvěrového portfolia. Druhým parametrem úvěrového rizika je veličina ztráta při selhání (loss given default, LGD), která je nastavována v odlišné výši pro různé scénáře a různé úvěrové segmenty v souladu s předpokládaným vývojem ekonomiky včetně cen nemovitostí, regulatorními pravidly, praxí v obchodních bankách, přístupy aplikovanými v některých ratingových agenturách a existujícími odhady na základě tržních dat. Třetím parametrem je veličina expozice při selhání (exposure at default, EAD), která je stanovena s využitím modelu pro vývoj úvěrů.

Nárůst rizikových parametrů PD a LGD má na jednotlivé banky dva hlavní dopady.

Za prvé, součinem parametrů PD, LGD a EAD pro každé čtvrtletí a každý úvěrový segment jsou spočteny očekávané úvěrové ztráty, vůči kterým banky budou tvořit nové opravné položky ve stejné výši a účtovat je na nákladové straně výkazu zisků a ztrát jako Ztráty ze znehodnocení. O tyto náklady je pak symetricky snížena celková bilanční suma.

Veličina PD je rovněž využita pro predikci objemu nově nesplácených úvěrů (non-performing loans, NPL). Po zohlednění určitého odlivu již existujících nesplácených úvěrů je tak možné generovat pro každou banku, respektive následně pro bankovní sektor jako celek, vývoj objemu celkových NPL v následujících dvanácti čtvrtletích.

Model vývoje úvěrů vede k odhadu hrubého objemu úvěrů v jednotlivých segmentech, což s využitím výše uvedeného modelování objemu NPL dovoluje stanovit pro každou banku a následně pro bankovní sektor jako celek vývoj podílu NPL/celkové úvěry, standardní indikátor zdraví bankovního sektoru

Za druhé, u bank, které aplikují pokročilý přístup pro výpočet kapitálových požadavků k úvěrovému riziku dle definice vydané v rámci Basel II, jsou kapitálové požadavky (respektive rizikově vážená aktiva, RVA2) k úvěrovému riziku) funkcí parametrů PD, LGD a EAD. Vzhledem k tomu, že tento přístup aplikují největší banky v ČR, je pro jednoduchost tato závislost aplikována na všechny banky. Nárůst PD a LGD tak za podmínky neměnného objemu portfolia vede k nárůstu RVA3).

Úrokové a měnové riziko

Makroekonomické scénáře obsahují predikci vývoje zjednodušené korunové i eurové výnosové křivky (sazby ve splatnostech 3M, 1Y a 5Y). Změna úrokových sazeb má přímý dopad na bankovní bilance ve dvou hlavních položkách, a to v položce úrokový zisk a v položce hodnota držených dluhopisů4). Nárůst krátkodobých sazeb tak snižuje úrokový zisk těch bank, u kterých převažují krátkodobá pasiva nad krátkodobými aktivy. Propočet je však expertně upraven tak, aby zohledňoval dosavadní obchodní politiku komerčních bank, které na straně vkladů reagují na změny tržních úrokových sazeb poměrně málo. Predikce delších úrokových sazeb je pak využita pro odhad zisků/ztrát z přecenění držených dluhopisů (kromě dluhopisů držených do splatnosti a dluhopisů s variabilním kupónem závislým na vývoji úrokových sazeb).

Mezičtvrtletní změna měnového kurzu CZK/EUR je aplikována na čistou otevřenou pozici v cizí měně, čímž je generována buď ztráta (např. v případě kladné otevřené pozice a apreciace kurzu koruny, tedy poklesu korunové hodnoty cizoměnových aktiv), nebo zisk ze změny měnového kurzu (v opačném případě).

Riziko mezibankovní nákazy

Riziko mezibankovní nákazy je modelováno na základě dat o vzájemných expozicích mezi bankami, přičemž úroveň kapitálového poměru jednotlivých bank je využita pro stanovení jejich pravděpodobnosti selhání (PD). Vzhledem k tomu, že mezibankovní expozice jsou většinou nezajištěné, je předpokládáno LGD ve výši 100 %. Pro každou banku jsou spočteny očekávané ztráty z mezibankovních expozic ve výši vzorce PDxLGDxEAD. Pokud jsou tyto ztráty poměrně velké a povedou ke snížení kapitálového poměru dané banky a tedy zvýšení jejího vlastního PD, následuje další iterace přenosu negativních účinků na jiné banky prostřednictvím navýšení očekávaných ztrát. Tyto iterace probíhají do doby, dokud se tento „dominový efekt“ mezibankovní nákazy nezastaví, tj. dokud vyvolaný nárůst PD jedné banky nebo skupiny bank nevede k nárůstu PD dalších bank.

Zisk, regulatorní kapitál a kapitálový poměr

Zátěžový test předpokládá, že banky budou i v období zátěže generovat určité výnosy, zejména čisté úrokové výnosy (úrokový zisk) a čisté výnosy z poplatků. Pro tyto účely byla zkonstruována analytická položka výkazu zisků a ztrát nazvaná „upravený provozní zisk”, která je spočtena jako součet úrokového zisku a zisku z poplatků, od kterého jsou odečteny správní náklady a některé další nákladové položky. Objem upraveného provozního zisku je stanoven pro jednotlivé scénáře v závislosti na předpokládaném vývoji ekonomiky. 5)

Pro modelování regulatorního kapitálu je postupováno podle platných pravidel ČNB. Každá banka vstupuje do prvního predikovaného čtvrtletí s výchozí úrovní kapitálu ve výši posledního známého čtvrtletí. Pokud banka v prvním predikovaném čtvrtletí vytvoří zisk (tj. upravený provozní zisk je vyšší než ztráty ze šoků), regulatorní kapitál zůstává na stejné úrovni (nenavyšuje se). Pokud však docílí ztráty, regulatorní kapitál se o tuto ztrátu snižuje. Dopady šoků se tak projeví ve snížení kapitálu pouze v případě, že převýší upravený provozní zisk a banka vykáže ztrátu.

Pro banky, které za celý účetní rok vytvoří zisk, je předpokládáno, že ve druhém čtvrtletí následného roku rozhodnou o rozdělení zisku a výplatě dividend. Zde předpokládáme, že každá banka se bude při případném navyšování kapitálu z nerozděleného zisku z předchozího účetního roku snažit dostat na výchozí kapitálový poměr, pokud jí zisky z předchozího roku budou stačit. Dle vývoje RVA tak může nastat několik případů:

  1. banka celý zisk rozdělí a regulatorní kapitál neposílí (v případě, že se RVA nezmění);
  2. banka část zisku využije na posílení kapitálu a část rozdělí (v případě, že RVA vzrostou, nicméně na dorovnání kapitálu pro dosažení výchozí úrovně nebude třeba celý nerozdělený zisk z předchozího roku);
  3. banka celý zisk využije na posílení kapitálu (v případě, že RVA vzrostou poměrně výrazně), přičemž podle velikosti nárůstu RVA se může stát, že nedosáhne původního kapitálového poměru;
  4. banka rozdělí na dividendách více, než činil její zisk (v případě poklesu RVA), čímž rozdělí i část nerozděleného zisku z předchozích let.

Celkový kapitálový poměr je pak pro jednotlivá čtvrtletí spočten jako podíl celkových RVA a celkového – kapitálu. Část RVA vztahující se k úvěrovému riziku je modelována na základě parametrů kreditního rizika (viz výše), ostatní složky RVA (respektive kapitálových požadavků k dalším rizikům) jsou pro jednotlivá čtvrtletí stanoveny expertně.

Připravila sekce finanční stability ČNB. Kontakt: financial.stability@cnb.cz.


1) Tj. např. ztráty, které se projeví v poklesu zisku (tokový ukazatel), se ve stejné výši projeví i v bilanční sumě (stavový ukazatel).

2) Rizikově vážená aktiva = kapitálové požadavky (v mil. CZK) x 12,5.

3) Hodnoty PD a LGD určující kapitálové požadavky jsou rozdílné od hodnot PD a LGD, které slouží pro výpočet úvěrových ztrát

4) Zároveň ovšem existuje nepřímý dopad změn úrokových sazeb do úvěrového rizika prostřednictvím vlivu na odhad PD.

5) Upravený provozní zisk do značné míry odpovídá položce „pre-provision income“, tj. provoznímu zisku před započtením ztrát z nesplácených úvěrů, nicméně se liší v tom, že upravený provozní zisk nezahrnuje dopady ostatních (úrokových a měnových) šoků, zatímco pre-provision income ano.