Úvod
Česká národní banka („ČNB“) v posledních letech zaznamenala nárůst počtu případů neoprávněného přijímání vkladů od veřejnosti. Jde o situace, kdy určitá osoba přijímá vklady od veřejnosti, ačkoli k tomu nemá bankovní licenci nebo jiné oprávnění. K přijímání vkladů dochází velice často na základě smluv o zápůjčce či smluv o úvěru, v nichž tyto osoby vystupují jako vydlužitelé (úvěrovaní) a osoby z řad veřejnosti jako zapůjčitelé (úvěrující).
Neoprávněné přijímání vkladů od veřejnosti právní předpisy kvalifikují jako přestupek, případně trestný čin[1].
Tématu přijímání vkladů od veřejnosti se ČNB podrobně věnovala již ve svých výkladových materiálech K neoprávněnému přijímání vkladů od veřejnosti (tzv. černé bankovnictví)[2] a Pojem „veřejnost“ v předpisech na finančním trhu[3].
Vzhledem k aktuálním poznatkům ze své sankční praxe i často se opakujícím námitkám postihovaných osob ČNB připomíná podstatné závěry z dosavadní výkladové praxe a doplňuje je o informace k postupu při postihu neoprávněného přijímání vkladů od veřejnosti.
Příklady možných forem přijímání vkladů
Podle § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů se vkladem rozumí peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu.
Jak vyplývá z výkladového materiálu citovaného výše2, ČNB při identifikaci vkladu vychází nikoliv z formálního označení závazku mezi poskytovatelem a příjemcem peněžních prostředků, ale z jeho materiálního obsahu v kontextu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách. Rozhodujícím faktorem pro posouzení, zda jde o vklad ve smyslu legální definice tohoto pojmu, je tedy skutečná podstata závazku, na jehož základě byly peněžní prostředky (dočasně) svěřeny jejich příjemci.
Peněžní prostředky tak mohou být (dočasně) svěřeny například na základě smlouvy o zápůjčce, smlouvy o úvěru, smlouvy o účtu, smlouvy o jednorázovém vkladu, smlouvy o úschově či nepojmenované smlouvy obsahující takový závazek.
Pojem „vklad“ tedy nelze ztotožňovat pouze s vkladem ve smyslu smlouvy o jednorázovém vkladu upravené v § 2 680 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Situací, s níž se ČNB ve své dohledové i rozhodovací praxi nejčastěji setkává, jsou případy, kdy subjekty neoprávněně přijímající vklady od veřejnosti uzavírají s jednotlivými (fyzickými nebo právnickými) osobami smlouvy o zápůjčce podle § 2 390 občanského zákoníku, případně smlouvy o úvěru podle § 2 395 občanského zákoníku.
Tyto smlouvy lze charakterizovat následujícími znaky:
- poskytnutí peněžních prostředků zapůjčitelem vydlužiteli, resp. závazek úvěrujícího poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky, a
- závazek vydlužitele (úvěrovaného) vrátit peněžní prostředky zapůjčiteli (úvěrujícímu).
Z uvedených definičních znaků pak vyplývá, že přijetí peněžních prostředků (vydlužitelem) na základě smlouvy o zápůjčce či (úvěrovaným) na základě smlouvy o úvěru představuje přijetí vkladu ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách.
Takovým přijímáním vkladů od veřejnosti se pak vydlužitel (úvěrovaný) dopouští jednání spočívajícího v přijímání vkladů ve smyslu zákona o bankách, k němuž se vyžaduje udělení bankovní licence (zvláštní zákony mohou stanovit odchylky od tohoto pravidla, např. přijímat vklady od svých členů může družstevní záložna).
Ukládání sankcí za neoprávněné přijímání vkladů od veřejnosti a určení horní sazby pokuty
Neoprávněné přijímání vkladů považuje zákon o bankách za velmi závažné protiprávní jednání.
To odpovídá skutečnosti, že získávání peněžních prostředků od veřejnosti podléhá na finančním trhu silné regulaci, jejímž základním smyslem je minimalizace rizika ohrožení návratnosti peněžních prostředků, které byly od veřejnosti přijaty. Významným prvkem této ochrany veřejnosti je i existence pojištění vkladů, které je v ČR zajišťováno prostřednictvím Fondu pojištění vkladů (v rámci Garančního systému finančního trhu) a jehož se banky a družstevní záložny povinně účastní. Tato regulace se však netýká subjektů, které vklady od veřejnosti přijímají neoprávněně – jejich vkladatelům tak není poskytována žádná ochrana vkladů.
Uvedené jednání zákon o bankách kvalifikuje jako přestupek, jehož závažnosti odpovídá i výše pokut, které lze za jeho spáchání uložit.
V případě fyzické osoby (podnikající i nepodnikající) lze uložit pokutu až do dvojnásobku výše neoprávněného prospěchu. Pokud není možné tento prospěch zjistit, je možné uložit pokutu až do výše 130 000 000 Kč.
I v případě právnické osoby lze uložit pokutu až do dvojnásobku výše neoprávněného prospěchu. Pokud ten není možné zjistit, je možné uložit pokutu až do výše 10 % dosaženého čistého ročního obratu, resp. 10 % čistého ročního obratu ovládající osoby vyplývajícího z konsolidované účetní závěrky ovládající osoby za bezprostředně předcházející účetní období.
Při postihu těchto přestupků ČNB určuje horní hranici pokuty právě podle výše neoprávněného prospěchu. Tím pak rozumí součet hodnoty všech neoprávněně přijatých vkladů. Termín „neoprávněný prospěch“ tedy nelze ztotožňovat s hospodářskými výsledky pachatele, který neoprávněně přijímal vklady (ziskem nebo ztrátou, mírou zhodnocení přijatých vkladů atp.), ale ani s částkou, o niž se pachatel na úkor vkladatelů obohatil. Tento závěr ČNB byl opakovaně potvrzen i správními soudy, které rovněž blíže vysvětily důvody tohoto postupu[4].
V praxi pak nelze automaticky či mechanicky srovnávat výše pokut uložených v jednotlivých případech za spáchání těchto přestupků. To vyplývá jak z rozdílné horní sazby pokuty odvozované od celkové výše přijatých vkladů, tak i ze skutečnosti, že ČNB v každém jednotlivém případě vychází též z obecných faktorů pro stanovení výše pokuty (§ 37 až § 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů).
Dalšími faktory pro určení výše pokuty v jednotlivých případech jsou např. délka protiprávního jednání, počet osob, od kterých byly vklady přijaty, výsledky hospodaření a finanční situace pachatele, sankční historie pachatele, povaha a typ činnosti pachatele (např. právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba disponující oprávněním k jiné činnosti na finančním trhu dohlížené ČNB), způsob nakládání s peněžními prostředky či platební morálka pachatele, kdy neplnění závazku vrátit přijaté peněžní prostředky představuje jednoznačně přitěžující okolnost (naproti tomu však řádné plnění takových závazků nepředstavuje okolnost polehčující).
Ačkoli ČNB ve své rozhodovací praxi za dotčené přestupky dosud ukládala pokuty spíše při spodní hranici sazby, v absolutních číslech patří tyto pokuty k pokutám vyšším a dosahují hodnot v řádech jednotek až desítek milionů Kč. Vzhledem k tomu, že případy neoprávněného přijímání vkladů od veřejnosti se v různých formách objevují stále častěji, je zřejmé, že pokuty dosud ukládané za takové přestupky nenaplňují jednu ze základních funkcí správního trestání – funkci generální prevence. Z tohoto důvodu ČNB považuje za nezbytné svou sankční politiku v této oblasti i nadále zpřísňovat.
[1] V případě, že intenzita neoprávněného přijímání vkladů naplní znaky některého z trestných činů. Tento materiál se dále věnuje pouze rovině přestupků projednávaných Českou národní bankou.
[2] https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/legislativni-zakladna/stanoviska-k-regulaci-financniho-trhu/RS2022-04/
[3] https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/legislativni-zakladna/stanoviska-k-regulaci-financniho-trhu/RS2018-05/
[4] Viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2023, č. j. 7 Afs 230/2022 – 78.