Je nutné povolení k činnosti směnárníka, pokud v provozovně obchodu dochází k úhradě zboží nebo služby cizí měnou a případný rozdíl je vracen v českých korunách?

Strany smlouvy se mohou dohodnout, že platba za zboží či služby, které jsou předmětem této smlouvy, se uskuteční v cizí měně. V těchto situacích může vzniknout otázka, zda se k takto sjednanému (s)plnění závazku vyžaduje povolení podle § 6 ZSČ, zejména pokud dochází k vrácení peněz v jiné měně, než ve které bylo placeno.

Podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 4 ZSČ se povolení k činnosti směnárníka vyžaduje k obchodům „spočívajícím ve směně bankovek, mincí nebo šeků znějících na určitou měnu za bankovky, mince nebo šeky znějící na jinou měnu“ a k obchodům „spočívajícím ve směně bezhotovostních peněžních prostředků nebo elektronických peněz znějících na určitou měnu, dal-li plátce platební příkaz k převodu těchto bezhotovostních peněžních prostředků nebo elektronických peněz prostřednictvím příjemce provádějícího směnu, za bankovky, mince nebo šeky znějící na jinou měnu“.

Podle § 2 odst. 2 ZSČ není povolení k činnosti směnárníka vyžadováno při „vyplacení hotovosti dodavatelem zboží nebo služby odběrateli při placení za zboží nebo službu nad rámec tohoto placení“, nebo při „směně měn, kterou před zahájením platební transakce nabízí příjemce nebo jiná osoba prostřednictvím bankomatu nebo v místě prodeje zboží nebo poskytování služeb“ (zde je však třeba splnit informační povinnosti dle § 254 odst. 3 ZPS).

Pokud není smyslem shora popsaného mechanismu a předmětem samostatné služby pro zákazníka směna, ale pouze úhrada závazku, máme za to, že v případě přijetí platby v cizí měně ani při vrácení případného přeplatku v jiné měně, není registrace ke směnárenské činnosti potřebná.

Výjimkou by byly případy, kdy by byla úhrada závazku pouze okrajová nebo předstíraná a skutečným cílem stran je právě směnárenský obchod a obcházení pravidel ZSČ.

Je však třeba upozornit, že soustavné odmítání tuzemských bankovek a mincí by mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování oběhu tuzemských peněz podle § 239 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, který stíhá toho, kdo bez zákonného důvodu odmítá tuzemské peníze.

Pokud by se jednalo o bezhotovostní platbu v cizí měně za zboží nebo službu, neuplatní se ZSČ, ale zákon o platebním styku. Také v tomto případě ovšem platí, že přijímání bezhotovostních plateb v cizí měně za zboží nebo služby nepředstavuje poskytnutí platební služby a tedy ani nevyžaduje zvláštní povolení pro obchodníka. Obchodník je v daném smluvním vztahu příjemcem (§ 2 odst. 3 písm. b) ZPS) a platební službu spočívající v převodu peněžních prostředků v rámci úhrady za zboží nebo služby poskytuje jeho poskytovatel a poskytovatel plátce.  

Při přijímání cizí měny k úhradě zboží nebo služby se uplatní také povinnosti sloužící k ochraně spotřebitele, např. jde o povinnost informovat spotřebitele o ceně zboží podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele. Dodržování těchto povinností, pokud jde o zboží nebo služby nefinanční povahy, však nepodléhá dohledu České národní banky. 

 

V rámci dohledu nad finančním trhem Česká národní banka poskytuje účastníkům finančního trhu podporu při řešení nejasných otázek s cílem usnadnit plnění povinností, které jim předpisy na finančním trhu ukládají, a předcházet porušování těchto předpisů. Přehled vydaných stanovisek České národní banky týkajících se odborných regulatorních dotazů je publikována prostřednictvím speciální aplikace.