Lichvářské úroky

Spotřebitel je chráněn nejen proti zastírání skutečných nákladů spotřebitelského úvěru zavedením ukazatele roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN), ale též proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku.

Výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, odrážející mimo jiné i prémii za kreditní riziko spotřebitele a míru potřebnosti, nikoliv však bez omezení.
Základní ochranu poskytuje ustanovení § 1796 občanského zákoníku o lichevní smlouvě, podle kterého:

„Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“

Uvedené ustanovení v zásadě koresponduje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku, přičemž odpovídá i současnému chápání lichevní smlouvy v civilním právu formovaném judikaturou. Díky nově stanovené sankci se ovšem soudům usnadní argumentace, když nebudou dovozovat neplatnost lichevní smlouvy pro jednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 NOZ.

Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a která je stimulem pro uzavření i zjevně nevýhodné úvěrové smlouvy, bude možné i nadále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 225/2012, který ve svém odůvodnění uvedl:

Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

Standard pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru nastavil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když uvedl, že:

„neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“

„V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.“

Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, sestavené v Tabulce B1.5: „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody (%); 1 – Na spotřebu“, dostoupnou na internetových stránkách ČNB.