Budoucnost insolvencí v Česku

Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB

Panelová debata: Budoucnost insolvencí v Česku
Praha, 11. října 2018

Děkuji za pozvání do této užitečné debaty. Musím na začátek konstatovat, že jako makroekonom se zde mezi právníky, insolvenčními správci a dalšími experty cítím trochu jako vetřelec. Prosím tedy o shovívavost, neboť můj pohled na věc může být v porovnání s kolegy poněkud odlišný. A protože vymezený čas k vystoupení mi neumožňuje obšírný výklad problematiky, ale spíše glosy, budu pouze glosovat.

Jak víme, běžnou mediální zkratkou je, že chudoba vzniká kvůli dluhům a úvěrům, respektive jejich následnému vymáhání. Vezmu-li to do extrému, tak podle této logiky by nejbohatší populací byla ta severokorejská, kde žádné půjčky na spotřebu ani bydlení dle všech dostupných zpráv neexistují. To je zjevně absurdní. Spíše bych tedy řekl, že existuje-li bolestivý společenský problém, jsou jím vždy nejvíce zasaženy ty nejzranitelnější dva decily populace. Předlužení je spíše symptomem chudoby než její příčinou.

Podle další často používané zkratky vznikají exekuce téměř výlučně díky spotřebitelským úvěrům, případně úvěrům obecně. Žel, není tomu tak. Ačkoli úplně tvrdá data nemáme, dostupné informace sbírané Komorou exekutorů naznačují, že zhruba polovina exekucí je nařizována u bagatelních dluhů do 10 000 korun a zhruba 60 % u částek do 20 000 korun. Čili sem samozřejmě spadají i všechny ty nezaplacené jízdenky za hromadnou dopravu, nezaplacené nájmy, účty za elektřinu, telefon atd. Rozklíčovat původ exekucí z existujících dat však není jednoduše možné a často je nutné spolehnout se na anekdotickou evidenci. Každopádně je zřejmé, že velmi častou příčinou exekucí může být a bývá obyčejná lidská nezodpovědnost nebo „pirátství“, jakési testování tolerance systému.

V médiích se také často setkáváme s mezinárodními srovnáními počtu a objemu exekucí, ze kterých Česká republika nevychází vůbec lichotivě. Ba dokonce to podle takových srovnání vypadá, že jsme ve skutečnosti chudá rozvojová země, která jen díky statistické magiivykazuje bezmála nejnižší míru chudoby na světě. Máme-li ovšem sami nějakou mezinárodní zkušenost a díváme-li se v Česku kolem sebe, je nám jasné, že tak to zjevně být nemůže. Mezinárodní statistiky ohledně exekucí jsou totiž bohužel nesrovnatelné, protože na tomto poli neexistuje žádná harmonizace právních systémů, systémů vymáhání ani systému sběru a publikace dat.

Některé statistiky naopak harmonizovány jsou a podle nich by člověk spíše řekl, že jako v mnoha jiných finančních oblastech jsme i ve vnímání dluhu a přístupu k němu němečtější než Němci – koneckonců i proto je dluh u nás politickým tématem. Nemáme dluh rádi, a to ani na státní úrovni. I z toho důvodu je předlužení některých lidí velkým politickým problémem. Kdybychom byli finančně nezodpovědná populace, pak by se tak silným politickým tématem ani exekuce a předlužení nikdy nestaly. Ve skutečnosti je ale u nás úroveň celkového zadlužení hluboko pod standardy vyspělého světa. Poměr objemu úvěrů vůči objemu depozit v naší ekonomice se stále nachází okolo 80 %, zatímco v eurozóně je to nad 100 %; podobně i u poměru dluhu domácností či vlády k HDP jsme daleko pod úrovněmi západních zemí, jako jsou Německo, Belgie, Nizozemsko nebo skandinávské země (zhruba na úrovni 30%). Řekněme si tedy na rovinu, že jsme jednou z nejméně zadlužených vyspělých zemí na světě, a to podle všech měřítek a ve všech sektorech.

 

Na to navážu jazykovou glosou: zkusme namísto oddlužení říkat „totální osobní bankrot“. Je to přesnější a zároveň to evokuje negativní konotace, které lépe vystihují důsledky jednání, které k exekucím mohou vést. Existuje-li pro právnické osoby možnost zbankrotovat a netlačit před sebou nesplatitelné závazky donekonečna, měla by tato možnost existovat i pro všechny fyzické osoby – jakkoli samozřejmě fyzické osoby nemůžeme „zrušit“ a „vymazat“ z rejstříku obyvatel. Každopádně možnost zbankrotovat, a to i se všemi negativními důsledky, které z toho plynou, by měla být cestou pro každého. Vymáhání legálního dluhu je zcela legitimní (pokud tedy smyslem vymáhání je vymoci původní dlužnou částku, ne nekonečně navyšovat sankce a náklady samotného procesu vymáhání), stejně jako je legitimní totální bankrot, jsou-li dluhy neudržitelné a nesplatitelné.

Stále platí stará zásada, že „na tango jsou potřeba dva“, a pro závazky to platí právě tak. K existenci dluhu musíme mít dvě strany. Obě dvě strany pak mají za smlouvu odpovědnost, a proto je rozumná rovnováha v právech a povinnostech mezi dlužníky a věřiteli klíčová. Chápu to tak, že nyní se k nastavení nové rovnováhy skutečně schyluje.

Jak jsem zmínil výše, exekuce jsou mediálním tématem – přes všechny příběhy o neštěstí jednotlivců – do značné míry i díky obrovským číslům, která jsou s nimi spojena, a to zejména co do počtu případů exekucí. Už méně se ale zdůrazňuje, že počet nařízených nových exekucí systematicky klesá už od roku 2011, a to navzdory nejdelší recesi v novodobých dějinách, kterou jsme v té době prožívali. Pokud tedy tento problém považujeme za palčivý, vězme, že už sedm let je rok od roku méně palčivý. Což jistě souvisí se zákonnými i podzákonnými změnami, které v této oblasti postupně nastaly.

K tomu dodám, že na dluh je správné nahlížet nikoli jako na absolutní, ale relativní kategorii. Vždy je nutné ptát se „dluh ve vztahu k čemu“? Ne jak velký absolutně je. Často nám totiž nedochází, jaké jsou opravdové proporce problému. Celkový objem jistiny exekucí je přes 300 miliard, ale to je nakumulovaná hodnota za 17 let a obsahuje značný podíl „dřevěných peněz“, tedy zcela nevymahatelných a fakticky nevymáhaných částek. Proti tomu lze poukázat na objem ryze nových úvěrů domácnostem, který jen za loňský rok dosáhl podobné absolutní částky! A to pomíjím všechny další závazky, které na sebe české obyvatelstvo za stejnou dobu nabralo (od nájmů, všemožných smluv až po placení běžných služeb). 

A mojí poslední glosou je, že někteří politici, kteří bojují proti exekutorům a dluhům, považují se dnes za strážce zodpovědného přístupu k financím a řeší „dluhovou minulost“, mají paradoxně problém s nastavením dluhových brzd, které chce do systému hypoték zákonem stanovit ČNB právě proto, aby podobné problémy nevznikly v budoucnu! V minulém volebním období jsem dokonce v rozpočtovém výboru slýchal, že hypotéka je téměř jako lidské právo, což mě šokovalo. A tato prohlášení zaznívala i z úst těch nejkonzervativnější politiků, kteří jinak vždy prosazují zodpovědnost na úrovni státu i jednotlivce. Ano, politická řešení ekonomických otázek jsou často plná překvapení.

Děkuji za pozornost.