Měnová politika, Česko a Slovensko

Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB

Czechoslovak Velvet Divorce: 25 years after – International Conference
AngloAmerican University Prague, 1. prosinec 2017

Dámy a pánové,

děkuji organizátorům za pozvání na tuto akci. Opravdu si toho vážím. Vzhledem k časové dotaci a skutečnosti, že má zbýt prostor i na diskusi, se omezím jen na pár glos.  

Snad se ode mne očekává, že jako věrný a zarputilý stoupenec koruny a autonomní měnové politiky obecně budu své vystoupení věnovat dokládání toho, proč byla vlastní měna pro Česko dramaticky lepší volbou, v čem všem Česku za těch 25 let pomohla a proč to bylo na Slovensku jinak.

Občas je dobré překvapit, takže takto své dnešní vystoupení nepojmu.

Jsem dlouhodobě přesvědčen, že měnová politika je důležitý stabilizační prvek, ale dle mého názoru není úplně nejdůležitější.

Pokud je v ekonomice vše ostatní dokonale fungující, perfektní a hladké, měnová politika je zbytečná. Pokud je naopak v ekonomice vše pokažené, nic nefunguje, pak ani měnová politika to nespraví a nezachrání. To jsou dva teoretické extrémy.

V realitě se pohybujeme mezi těmito extrémy, a proto role pro aktivní měnovou politiku většinou existuje.

Ale určitě je možné jmenovat případy ekonomik, které žijí se zcela fixním kurzem a fungují dobře: dlouhodobě např. Hong Kong, nebo v Evropě Dánsko – paradoxně země, která má výjimku na zavedení eura, ale přitom udržuje fixní kurz a tedy neautonomní měnovou politiku už od 80. let.

Opakem dánského měnového modelu je Švédsko. Naopak Ukrajina ani s volnějším kurzem žádným hospodářským tygrem není.

Měnová politika má podobnou funkci jako tlumič pérování v autě. Má mírnit otřesy a zajišťovat komfortnější jízdu, ale nemůže sama vyhladit vozovku.

A pokud auto jede špatným směrem nebo má nefunkční hnací agregát, je jasné, že tlumiče to nevyřeší.

Nicméně když věříte, že jedete správným směrem, pak je jízda s tlumiči pohodlnější. To hraje roli zejména v konzervativních populacích, jako je ta česká, kde lidé nemají rádi velké vzestupy a pády. Mají rádi jistotu.

To, že tlumič nenahradí motor, demonstruji jednoduchým faktem: Mezinárodní měnový fond, když dává doporučení jednotlivým zemím, tak dává doporučení v první řadě vládám. Mezinárodní měnový fond je tedy tak trochu „fiskální“ fond.

Pokud je vše na úrovni hospodářské politiky pokažené, nejspíš bude nakonec pokažená i měnová politika. Nenajdete na světě zemi, která by byla ekonomicky zkažená a měla dokonalou měnovou politiku.

To říkám z toho důvodu, že měnová politika, respektive její volba či nevolba prostě odpovídá místním podmínkám, má nějaký lokální příběh a ten příběh není snadno přenosný do okolních zemí. Vedle ekonomických důvodů svoji roli hraje také historie a geopolitika.

Například naši přátelé z Pobaltí neměli nikdy velkou ambici samostatnou měnovou politiku vykonávat. Zafixovali kurzy svých měn k marce, později k euru, a přijetí eura tak bylo pro ně logické – když měnovou stabilizaci nemáte, nemůžete o ni ani přijít.

A to už se dostávám ke Slovensku a Česku – tyto dva příběhy, a to i v měnové oblasti, jsou prostě odlišné a dle mého nepřenosné.

Náš společný měnový osud po rozdělení země trval přesně 38 dní: 38 dní, než jsme ustavili dvě samostatné měny. Po 70 letech homogenizace, společného státu a sbližování ekonomik.

V ČR fungovala politika fixního kurzu, tedy snížené autonomie měnové politiky, do roku 1997. Pak následoval první úspěšný pokus o plně autonomní měnovou politiku v transformujícím se světě, nyní trvá téměř 20 let a ČR je podle všech měřítek měnově a inflačně stabilní zemí.

Češi jsou finančně velice konzervativní, což do velké míry determinuje i mód měnové politiky. Úrokové sazby v ČR byly často nižší než v eurozóně, a to i dlouhodobě; v ČR nebyly populární úvěry pro domácnosti v cizích měnách, kurz koruny je nejméně citlivý na politické dění v regionu, ČR pomáhá dlouhodobě proticyklická měnová politika a nejnižší inflace z okolních zemí. To je DNA Česka. Věci, které skutečně sdílíme, jsou ty, o kterých nepřemýšlíme.

Pro Česko je těžké ztotožnit se s tím hlavním důvodem, který měla Itálie, Francie a další země k přijetí eura: koupit si lepší měnovou politiku importovanou ze zahraničí, koupit si nižší inflaci zvenčí. To u nás nehraje příliš velkou roli, byť populace tyto faktické důvody cítí spíš intuitivně. Prostě bohatnutí v prostředí velmi nízké inflace, to byla česká volba.

Proto dávám k dobrému historku o tom, že jako jediní ze zemí bývalého Rakousko-Uherska udržujeme starý název měny, koruna, a to už od roku 1892. Z toho je vidět, že měnová politika se u nás zpravidla nepoužívá pro politické účely.

Právě v této záležitosti cítím trochu rozdíl oproti Slovensku: tam jsme pozorovali více období, kdy byla snaha nedělat měnovou politiku samostatně či nedělat ji samostatně zcela, více řídit kurz a naopak méně úrokové sazby.

A za druhé: v Česku se vám skoro nestane, že by vám někdo řekl – měli jsme strach, že by někdo politicky použil, využil, či zneužil centrální banku. Často je spíše kritizovaná, že je příliš nezávislá, než aby tomu bylo naopak. Na Slovensku jsem tyto obavy slýchal, a to od ekonomů či novinářů různého politického zabarvení. To je velikánský rozdíl.  

Takže nejen, že Slovensko je ekonomika menší, přijetím eura se snažila o zacementování Dzurindových reforem a toužila získat punc kvality (když to ještě v případě eura platilo). Také si myslím, že i to odlišné mentální měnové podhoubí vysvětluje, proč v ČR a SR platíme odlišnou měnou a proč, řekl bych, to tak asi i zůstane.

Pokud něco není pokažené, tak proč to opravovat.

Děkuji za pozornost.