Euro a vícerychlostní Evropa – výzvy pro českou ekonomiku

Oldřich Dědek, člen bankovní rady ČNB

Slavnostní shromáždění ke dni Evropy
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
Praha, 10. května 2017

Dovolte mi, abych Vás pozdravil na dnešním slavnostním shromáždění ke dni Evropy a poděkoval organizátorům za pozvání.

Když jsem vybíral téma pro dnešní vystoupení, nejpřirozenější pro mne – jako bývalého „pana Eura“ - bylo zamyslet se nad otázkou, jaké výzvy pro naši ekonomiku přináší koncept vícerychlostní Evropy z pohledu jednotné evropské měny. Dovolte mi nejprve, abych si toto téma zarámoval do několika – podle mého názoru důležitých – okolností.

Předně bych připomenul, že euro dosáhlo na konci minulého roku plnoletosti, tedy 18-ti let. Nejeden významný ekonom, mimo jiné i Milton Friedman, přitom předpokládal, že euro nedospěje ani do věku batolete, tedy že kolaps této měny přijde nejpozději do tří let. Různé katastrofické prognózy zejména amerických ekonomů typu „It can’t happen, It’s bad idea, It will not last“ se však nenaplnily. Euro dokonce ustálo zatěžkávací zkoušku, kterou přinesla nedávná hluboká hospodářská, finanční a dluhová krize. Tato krize je přirovnávána ke stoleté vodě, neboť událost se srovnatelnými ničivými účinky byla k vidění před téměř sto lety v době velké deprese třicátých let minulého století. Pro představu, americká administrativa na nápravu napáchaných škod této stoleté vody vyčlenila kolem 700 mld. dolarů.

V reakci na rozvratné události krizového období došlo také k posílení evropské infrastruktury o nové prvky. Do Evropské centrální banky byl soustředěn dohled nad velkými evropskými bankami, činnost vyvíjejí nové regulatorní orgány s celoevropskou působností (EBA, ESMA, EIOPA), Evropský stabilizační mechanismus disponuje 500 mld. eur na ochranu finanční stability eurozóny, prováděn je dohled nad makroekonomickými nerovnováhami. K větší fiskální disciplíně mají napomáhat posílená pravidla Paktu stability a růstu.

V neposlední řadě se změnil počet členů eurozóny. Z původních 11 zakladatelských zemí dnešní eurozóna čítá 19 členů a pokrývá přibližně 70 % hospodářského potenciálu EU. Po brexitu toto číslo vzroste k 90 %.

A konečně bych dodal, že podle statistických šetření Eurostatu se euro těší nadpoloviční podpoře veřejnosti, a to navzdory mnohým těžkostem krizového období. Ostatně, stačí se podíval k našemu východnímu sousedovi, od něhož žádné nostalgické vzpomínky na již neexistující slovenskou korunu neuslyšíme. Největšími euroskeptiky zůstávají země, které euro jako svoji národní měnu nepoužívají.

Jistě, projekt jednotné evropské měny není zdaleka hotový, což ostatně zdůraznila i Zpráva pěti předsedů. V zásadě však převažuje snaha o další kultivaci a zvýšení odolnosti eurozóny, nikoli snaha o její demontáž. V souladu s těmito převažujícími postoji bude na konci května publikován materiál Evropské komise, který nastíní další možný vývoj.

Ve světle uvedených skutečností se ČR nalézá v rozporuplném postavení. Na jedné straně je existenčně závislá na dobrém zdraví a stabilitě eurozóny, s níž je svázána četnými obchodními, finančními a vlastnickými vztahy. Jak se ale obecně uznává, v zájmu plně funkční eurozóny je pokročit v upevňování integračních vazeb, které často zasahují do oblastí mimo tradiční pole měnové integrace. V éteru kolují nejrůznější vize: společný rozpočet eurozóny, Evropský měnový fond, evropské obligace, evropský fond nezaměstnanosti. Jsem toho názoru, že ČR by měla podpořit všechny snahy a projekty, které posilují funkčnost a akceschopnost eurozóny, neboť tím nepřímo posiluje i sebe sama.

Na druhé straně se nám moc nelíbí koncept vícerychlostní Evropy. Naším deklarovaným zájmem je společný postup všech členů EU. Problém však nastává, vznikne-li mezi oběma uvedenými zájmy konflikt. Zatím tento konflikt nemá příliš mnoho viditelných projevů. Například ČR nemůže být plnohodnotným členem jednotného mechanismu dohledu, jelikož z povahy věci nemůže být členem Rady guvernérů ECB, tedy nejvyššího orgánu jmenovaného dohledového tělesa. Také je pochopitelné, že ČR nemůže čerpat z Evropského stabilizačního mechanismu, když do něho jako nečlenská země eurozóny nemůže ani přispívat.

Jsem přesvědčen, že podobných konfliktů bude v budoucnu přibývat a že poroste význam otázky, zda je výhodnější být v integračním jádru EU, což je eurozóna, nebo být pouhým jeho lemem.

Dovolte mi připojit dvě poznámky na téma jádro versus periférie, abych nebyl nařčen z příliš šablonovitého uvažování.

Za prvé, život na periférii vůbec nemusí znamenat žít v chudobě a strádání. Norsko a Švýcarsko jsou bohaté země a k tomu nepotřebují být ani členy EU. Také nevidím důvod, aby Velká Británie neprosperovala mimo EU. Má to však tu vadu, že život na periférii vesměs znamená respektovat normy chování, které jsou nastavovány jádrem EU, a to bez velké možnosti periférie podílet se na formulování těchto pravidel. Teorie mezinárodního obchodu tuto konstelaci popisuje modelem hub-and-spoke, který nerovné postavení „hubu a spoku“ objasňuje jednoduše tím, že hub, čili náboj kola, má pro spoky, čili jednotlivá ramena, mnohem větší význam, než jaký mají jednotlivá ramena pro náboj. Začínající negociace k brexitu bude zajímavým testem toho, jak dalece model hub-and-spoke vystihuje realitu.

Za druhé, sama eurozóna je heterogenní útvar, kde se střetávají mnohdy protichůdné zájmy. Příkladem může být intenzivní debata o míře sdílení rizik versus předcházení rizikům v kontextu debat o dokončování bankovní unie. Podstatné je ale to, že se názorové střety v mnohých těchto debatách odehrávají především mezi členy eurozóny, nikoli mezi členy a nečleny eurozóny. Přitom výsledky těchto debat mají nemalý dopad i na nečlenské země eurozóny.

Toto vystoupení jsem si připravoval v době, kdy nebyl znám výsledek voleb ve Francii, neboli kdy nebyla zodpovězena jedna z klíčových otázek dalšího směřování EU a eurozóny. Věřil jsem nicméně předvolebním průzkumům a také jsem si z plného srdce přál, aby idea prohlubující se evropské spolupráce zvítězila nad hrozbou protekcionismu, izolacionismu a demontáže projektu jednotné Evropy. Co více totiž může zaručit hospodářskou prosperitu velmi otevřené české ekonomiky než mírová Evropa respektující své čtyři fundamentální svobody, tedy volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu! Tato podoba EU má nemálo odpůrců, což je svým způsobem i pochopitelné, neboť Evropa budovaná na čtyřech fundamentálních svobodách představuje vlastně globalizaci v evropském měřítku. A to i se všemi bolestivými průvodními projevy, jakými jsou např. migrace pracovní síly z chudších členských zemí EU do těch bohatších a migrace pracovních míst z bohatších členských států do chudších zemí EU.

Očekávám, že výsledek francouzských voleb plus nevyhnutelná marginalizace nečlenských zemí eurozóny po brexitu ještě více zdůrazní význam otázky, kam chce ČR patřit – zda chce být součástí integračního jádra, což ale nutně předpokládá přijetí eura, nebo zda chce obíhat po orbitu kolem tohoto jádra.

Dovolte mi uvést některé ekonomické argumenty ve prospěch první z dvou uvedených možností. Jsem si vědom, že se nejedná o argumenty originální, ale často opakované. Jak ale říká jedna latinská moudrost: Repetitio est mater studiorum, čili Opakování je matkou moudrosti.

Za prvé, euro je logickou součástí bezbariérového vnitřního trhu, na kterém nám tak hodně záleží. Devalvace má stejný účinek jako plošná dovozní přirážka a plošná exportní subvence. Podobné přirážky a subvence jsou ale neslučitelné s ideou jednotného vnitřního trhu. To se osvědčilo zejména v období nedávné krize, neboť v prostředí jednotné měny je materiálně nemožné vedení měnových válek a provádění konkurenčních devalvací.

Za druhé, euro je výhodné pro exportně orientovanou českou ekonomiku, která je vlastnicky, obchodně a finančně provázaná s ekonomikou eurozóny. Zbavuje nás podstatné části kurzového rizika, zlevňuje platební styk a činí domácí měnu použitelnou daleko za hranicemi domácí ekonomiky.

A za třetí, jak jsem se již zmínil v úvodu, euro již není novorozenec, ale dospělo do stádia plnoletosti. Mnohem lépe se proto dají posuzovat jeho kvality a úzká místa. Přiznávám, že není vždy snadné oddělovat zrno od plev, když eurozóna stále hasí nějaké požáry. Toho času to je stále ještě nedořešená řecká krize a problémy italských bank. Vedle toho ale lze dát na stůl i nejeden pozitivní příklad, jak jsem se o to rovněž v úvodu svého vystoupení pokusil.

Co říci na závěr? O euru se říká, že je to v první řadě politický projekt. Já k tomu dodávám, že euro je politický projekt se silným ekonomickým příběhem. A v této ekonomické dimenzi se ukazuje, že Česká republika je na přijetí eura připravena. Maastrichtská kritéria jsou plněna udržitelným způsobem, mimořádně dobře si česká ekonomika vede i v šířeji pojaté analýze makroekonomických nerovnováh. Nicméně platí, že euro je politický projekt, takže rozhodnutí o jeho zavedení je zodpovědností naší politické reprezentace.

Děkuji za pozornost.