Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

Měnová politika má vždy přednost před dopady do hospodaření ČNB

Marek Mora, Petr Král (Mladá fronta DNES 12. 2. 2018 strana 10, rubrika Názory)

V úterním vydání MF Dnes vyšel článek „Hrátky ČNB zaplatí veřejnost“ od Lukáše Kovandy, hlavního ekonoma firmy Cyrrus. Pan Kovanda v něm velmi kriticky hodnotí nedávné kurzové intervence České národní banky a jejich dopady. ČNB zpravidla nemá ve zvyku se vůči někomu vymezovat a za každou cenu „uvádět věci na pravou míru“. Mimořádně zavádějící způsob argumentace pana Kovandy nás však přiměl k tomu, abychom udělali výjimku a nabídli pohled České národní banky. Necháváme na čtenáři, ať si obrázek udělá sám.

Začněme fakty. Hlavním cílem ČNB, který je nadřazený všemu ostatnímu, je péče o cenovou stabilitu. Tím ČNB přispívá k příznivému makroekonomickému prostředí, což v dlouhodobém horizontu zvyšuje bohatství naší země. V období po finanční krizi, a zejména v době tzv. dluhové krize některých zemí eurozóny, čelila ČNB zcela novým výzvám. Podobně to měly i jiné centrální banky po celém světě. V České republice došlo v letech 2012–13 k tomu, že ekonomika začala opět ztrácet dech a inflace padala hluboko pod cíl. Naše centrální banka nejprve na podzim roku 2012 snížila úrokové sazby na nulu. Když ani to nestačilo, měla na vybranou: buď s rukama v klíně přihlížet pokračujícímu hospodářskému poklesu a doufat, že se situace nějak „sama vyřeší“, anebo zasáhnout. Vybrala si pochopitelně to druhé, i když bylo jasné, že její další zásah bude znamenat použití něčeho nového, nevyzkoušeného. I zde je podobnost s řadou jiných centrálních bank a jimi – v mnoha případech dosud – prováděnými nástroji nekonvenční měnové politiky.

ČNB proto v listopadu 2013 přijala kurzový závazek na hladině 27 CZK/EUR vedoucí k oslabení kurzu (asi o 5 %). Pro udržení kurzu na dané úrovni bylo nutno intervenovat na devizovém trhu. Za emitované koruny ČNB kupovala eura, kterými navyšovala své devizové rezervy. Podobný krok učinilo předtím například Švýcarsko. V našem případě bylo cílem oslabení kurzu odvrátit hrozbu deflace, která by bývala mohla prohloubit a prodloužit již tak vleklou ekonomickou recesi.

Velmi brzy po zavedení tohoto měnověpolitického nástroje došlo k oživení a následnému zrychlení hospodářského růstu a k obratu na trhu práce se všemi pozitivy, která z toho vyplynula pro české firmy a domácnosti. Inflace se po třech letech trvání kurzového závazku vrátila do tolerančního pásma cíle. Delší než původně očekávané období velmi nízké inflace bylo způsobeno zejména tím, že ceny výrobců v eurozóně neustále klesaly. Panem Kovandou kritizované prodloužení kurzového závazku za horizont konce roku 2016 pak bylo v kontextu těchto výrazných protiinflačních zahraničních vlivů naprosto opodstatněné. Podmínka udržitelného plnění inflačního cíle totiž začala být evidentně plněna až na jaře 2017, když předchozí urychlení cenového růstu na přelomu let 2016 a 2017 bylo z velké části způsobeno jednorázovými vlivy, zejména zavedením EET. Hypotetické ukončení kurzového závazku ke konci roku 2016 by navíc bývalo zkomplikovalo situaci exportérům, kteří by dozajišťování svých kurzových rizik museli provádět v předvánočním období, kdy jsou trhy málo likvidní, a tudíž kolísavé.

Co z toho plyne? Za prvé, ČNB důsledně plní svůj cíl a používá k tomu nástroje, jež vyhodnotí jako nejúčinnější. Za druhé, pokud si čtenář podrobně přečte Ústavu a zákon o ČNB, nikde není ani zmínka o tom, že cílem ČNB je dosahování zisku. Pokud by zisk měl být dodatečným cílem naší centrální banky, mělo by to výrazný dopad na míru svobody při naplňování jejího mandátu cenové stability a při volbě měnověpolitických nástrojů. Jinými slovy: primární cíl měnové politiky v podobě cenové stability má vždy přednost před dopady opatření ČNB do jejího hospodářského výsledku. Za třetí, vedle plnění svých hlavních cílů – pokud tím nejsou ohroženy – se ČNB stará o svůj majetek, včetně devizových rezerv, a to s odbornou péčí. V případě správy devizových rezerv ČNB poměřuje jejich očekávaný výnos, riziko a likviditu. V období kurzového závazku výrazně narostly devizové rezervy ČNB. Od podzimu 2013 do dubna 2017 se v poměru k HDP ztrojnásobily z 22 % na 67 %. Samozřejmě od chvíle, kdy koruna po ukončení kurzového závazku začala opět posilovat, dochází vlivem přecenění devizových rezerv k účetní ztrátě. Jednou z cest, jak na to ČNB – jako řádný hospodář – reaguje, je, že část svých rezerv, jež bezprostředně nepotřebuje k provádění své měnové politiky, investuje do výnosnějších aktiv s delším investičním horizontem.

Jaký je závěr? K žádnému „fatálnímu omylu způsobenému několika nevolenými úředníky, za který by draze platila česká veřejnost“, jak píše pan Kovanda, nedošlo. ČNB zásadním způsobem přispěla k udržení makroekonomické a cenové stability v České republice a k nastartování silného hospodářského růstu založeného na robustní spotřebě domácností a investicích. Z toho profitují i české veřejné finance. Profesionalita ČNB, rozhodnost a správnost jejích kroků na poli měnové politiky byly v posledních letech oceněny i na mnoha mezinárodních fórech. Ano, naše centrální banka má ztrátu. Tu přitom několikrát vykazovala i v minulosti, kdy však tento problém nikoho nepálil. Stejně jako dříve totiž tato ztráta nemá vliv na schopnost ČNB dosahovat svých cílů, ani na žádné jiné subjekty.