Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

Česko by bylo pro eurozónu přínosem, říká O. Dědek

Lucie Bednárová (info.cz 15. 6. 2017)

V případě, že Česká republika vstoupí do eurozóny, za dluhy cizích států ručit nebude, protože to neumožňují unijní smlouvy. Argument bývalého ministra financí Andreje Babiše je proto chybný, říká v rozhovoru pro INFO.CZ člen bankovní rady České národní banky Oldřich Dědek, který působil jako koordinátor pro přijetí společné měny. Kdy by Česko mělo vstoupit do eurozóny? Vyplatí se mu to, nebo to s sebou naopak nese problémy? Proč se společná měna euro těší v České republice tak špatné pověsti? I o tom Dědek v rozhovoru mluvil.

Vnímáte společnou evropskou měnu jako úspěšný projekt?

Je to logický doplněk vnitřního trhu a díky tomu se z něj dají získávat výhody. Jde však samozřejmě o to, jak se na úspěch budete dívat. Pokud z pohledu počtu států, které se projektu účastní, tak vzhledem k tomu, že se neustále zvyšuje, o úspěch rozhodně jde.

Zajímavé také je, že v zemích eurozóny je spokojenost s eurem mezi veřejností vysoká, zatímco tam, kde není, nízká. Nejnižší popularitu má euro ve Velké Británii a hned před ní je Česká republika. Až Britové odejdou, tak poslední příčku zaujmeme my.

Co jsou hlavní výhody eura?

Euro odstraňuje kurzová rizika a zjednodušuje platební styk. Málokdy se o tom mluví, ale to, co si euro prožilo během hospodářské krize, nevedlo k žádné dezintegraci eurozóny, ale naopak k jejímu upevnění. Podařilo se přijmout spoustu reforem, které v praxi zafungovaly. Mám na mysli třeba bankovní unii, záchranné eurovaly (fondy pro kolabující ekonomiky – pozn. redakce), zpřísnění Paktu stability a růstu nebo evropský semestr (oboje nástroje pro koordinaci politik – pozn. redakce). To by se bez krize nestalo. Pokud by země eurozóny necítily, že euro je ohroženo, tak by si neuvědomily, kde jsou jeho slabiny.

Nyní jsme ve fázi, kdy se Evropská komise ohlíží za tím, co se povedlo, a přichází s dalšími impulsy, jak pokračovat dál. Musíme si počkat, jak dopadnou německé volby, ale vypadá to, že s dalším výrazným povzbuzením by mohlo přijít duo Macron-Merkelová. Podívejte se také na evropské euroskeptické strany. Například právě ve zmiňovaném Německu nebo Francii tyto strany pozvolna řadí zpátečku. Svou rétoriku k euru upravila i Marine Le Penová, protože společná měna je ve Francii nesmírně populární a těžko by tam obstála tvrzení, že euro je neúspěch.

V některých diskusích se ale argumenty mluvící proti zavedení eura pravidelně objevují. Naposledy jeden takový zazněl i v Česku, když dnes už bývalý ministr financí Andrej Babiš prohlásil, že pokud ČR přijme euro, tak bude ručit za dluhy cizích zemí. Z tohoto důvodu by to podle něj neměla dělat.

Něco takového považuji za chybný argument. Maastrichtská smlouva ručení za dluhy zakazuje. Dokonce tady existuje platný rozsudek Soudního dvora EU, který to potvrzuje. Záchranné programy nejsou žádné fondy, které by pomáhaly žít postiženým zemím na dluh. Jsou to návratné půjčky, které země dostanou proto, aby si nemusely půjčovat s vysokými úroky na finančních trzích. Půjčky jsou podmíněny náročnými požadavky, například přijetím tvrdých strukturálních reforem, a musí se vrátit. Takhle koneckonců funguje i Mezinárodní měnový fond.

Navíc od 70. let minulého století tu existuje zvláštní evropský fond, který pomáhá nečlenským zemím eurozóny. Z něj v období poslední hospodářské krize čerpaly země jako Rumunsko, Litva nebo Maďarsko. Nikoho ani nenapadlo zapochybovat, že by to bylo v rozporu s evropským právem.

Pokud se ještě vrátím k záchrannému fondu pro eurozónu, tak se osvědčil. V krizi nebylo jen Řecko, které je v tomto ohledu velmi specifické, ale i další země. A v nich to zafungovalo. Země se vrátily na finanční trhy, Irsko a Portugalsko se ekonomicky vzpamatovaly a eurozóna se během krize rozšířila o pobaltské země.

Dalo by se to interpretovat tak, že pokud je země v eurozóně, má větší šanci přežít podobné ekonomické otřesy, jako jsme zažili v krizi v roce 2008?

Možná jsem až moc velký eurofanda, ale euro má podle mě také určitou civilizační úlohu. Euro je populární zejména v jižním křídle eurozóny. Řekové, Portugalci nebo Španělé chtějí mít stabilní měnu a netouží se vracet k měně, která neustále devalvuje a snižuje jejich kupní sílu. To je přesně ten moment, který nutí k reformám. Myslím si, že tohle mohl být i záměr Německa, které řeklo: Všichni chcete naši marku, dobrá, ale musíte přijmout standardy naší hospodářské politiky. To byl důvod, proč byla přijata maastrichtská kritéria, která musí prokázat určitou makroekonomickou stabilitu země, jež chce vstoupit do eurozóny. Proto byl následně přijat Pakt stability a růstu, který zase tlačí na země s eurem, aby dodržovaly určité standardy. Úspěšná německá hospodářská politika se tímto způsobem dostává do celé Evropy a ta tím hodně získává – stává se odolnější a jednotnější. To by bez existence eura nikdy nebylo.

ČNB nemůže rozhodovat o tom, zda Česko vstoupí do eurozóny, může ale vydávat doporučení. V tom posledním se píše, že Česko potřebné makroekonomické podmínky splňuje – pouze s výjimkou toho, že není v Evropském směnném mechanismu kurzů (ERM II), které je jakousi „přípravkou“ na euro. Proč už tedy společnou měnu nemáme?

Euro je politický projekt. Jedna věc jsou makroekonomické podmínky, které země musí splnit. Politici ale musí také brát v úvahu třeba nízkou podporu veřejnosti. Dále je pravda, že eurozóna stále ještě řeší některé problémy z krizového období a v její architektuře se rodí nové prvky. Rezervovaný postoj nemáme pouze my, ale i Polsko nebo Maďarsko. Je to ale opravdu na rozhodnutí české vlády. ČNB vždy – a to i v minulosti – deklarovala, že pokud se politická reprezentace rozhodne, tak ČNB je v oblasti svých kompetencí připravena plnit své úkoly.

Pokud odhlédneme od aktuálního politického ovzduší a zůstaneme pouze u ekonomiky, tak vy byste byl pro to, aby ČR vstoupila do eurozóny, respektive do ERM II? Připomeňme, že vládní ČSSD se nedávno vyslovila pro to, aby Česko co nejrychleji toto rozhodnutí učinila.

Já k tomu přistupují tak, že podmínky, které jsou požadovány pro vstup do eurozóny, nyní plníme. Kurzové kritérium je ale také na politickém rozhodnutí vlády. Pokud by se k tomu ale vláda rozhodla, tak by to nebyl problém, protože koruna je dlouhodobě stabilní.

Pokud by nyní Česko bylo v eurozóně, jak bychom to pociťovali? Změnilo by se pro nás něco?

Česko v hospodářské krizi obstálo a je na tom podobně jako třeba Švédsko, Finsko nebo Rakousko. Naše ekonomika je stabilizovaná, bankovní sektor je zdravý, takže bych řekl, že by se tolik nezměnilo.

Často se argumentuje tím, že po přijetí eura hrozí zdražení. To bychom nezaznamenali?

To je hit, se kterým jsem se často setkával jako národní koordinátor pro zavedení eura v ČR. Jednou z oblastí příprav je, aby občané takový pocit neměli. Můžeme o tom dlouho diskutovat, ale jedno můžu říct jistě. V minulosti se to hodně zanedbávalo.

Je s tím spojen jeden velký paradox. Vznik eurozóny doprovázelo sepsání stohů odborných studií a knih o výhodách a nevýhodách eura. Nikoho ale nenapadlo, že by jedním z vážných rizik, které by mohly ohrozit důvěru v celý projekt, mohlo být to, že obchodníci začnou při zavádění eura švindlovat a přihřejí si svou polívčičku. Je tedy určitě pravda, že v té době občané měli pocit, že s eurem přichází zdražování, ale často to byl jen pocit. Běžní občané viděli v obchodě, že se zdražila nějaká potravina, a hned si to zobecnili na celý spotřební koš. Euro tím získalo špatnou pověst. Dnes s tím už umíme pracovat a Evropská komise to bedlivě sleduje. Třeba existuje tzv. black list, kam lidé mohou nahlašovat nepoctivé obchodníky.

Euro nemá dobrou pověst ani v České republice. Jsou to pouze tyto důvody, o kterých mluvíte a které platí pro celou Evropu? Nebo jsme v něčem specifičtí?

Koruna má dobrou historii. Na rozdíl od jiných zemí tu nebyla vysoká inflace nebo opakované devalvace. Lidé jsou s českou korunou oprávněně spokojeni a nechtějí ji měnit. Druhý zásadní moment vidím v krizovém období, které odhalilo četné slabiny eura, ale už se tolik nevidí, že se je podařilo úspěšně napravit. Navíc je těžké prodávat projekt eura v momentě, kdy sem neustále chodí zprávy o tom, že se italské banky topí v problémech a Řecko se propadá stále hlouběji. Svou roli hrají i populistická hnutí, která euro očerňují.

Bude zajímavé, co se stane po odchodu Velké Británie z EU, která je největší zemí bez eura. Státy neplatící společnou měnou budou rázem vytvářet jen 10-15 % hospodářského výkonu a v ekonomice vždy platí, že slovo má ten, kde je těžiště tohoto výkonu.

Bude to mít nějaký dopad na veřejné mínění?

Řada politiků si už nyní začíná uvědomovat velké dilema, protože vidí, že se v Evropě začíná reálně rýsovat jádro a jeho periferie.

Vláda Bohuslava Sobotky přišla na začátku svého funkčního období s koncepcí, jak rozvíjet debatu o euru mezi českou veřejností. Podařilo se v tomto ohledu něčeho dosáhnout?

Politici mají vždy své priority. Prioritou bývalého ministra financí byl boj s daňovými úniky, který viděl jako naléhavější, než to, aby se angažoval ve prospěch eura. To, že je popularita eura v ČR mezi evropskými státy skoro nejnižší, je ale známka nás všech.

Česko se ke vstupu do eurozóny zavázalo, když se stalo členem EU. Dá se z tohoto nějak „utéct“? Je možné odkládat vstup do eurozóny donekonečna?

Na našem příkladu se ukazuje, že to zatím možné je. Co se s tím dá dělat? Má sem EU poslat policajty a hasiče, aby zjednali pořádek? Samozřejmě že ne. Smlouvy jsou nastaveny tak, že pokud země nemá zájem o jednotnou měnu, tak proč to lámat přes koleno.

Nejde tedy o porušování smluv?

Pokud země neplní kurzové kritérium, tedy nevstoupila do směnného mechanismu ERM II, tak ne. Jak už jsem říkal, je to politické rozhodnutí. Je to status quo, ke kterému se tak nějak dospělo. Podotkl bych ale, že mnohdy nejde o úhybný manévr zemí, které by měly povinnost vstoupit do eurozóny. Ukazuje se totiž, že to může být výhodné i pro země eurozóny. Vidět jsme to mohli na příkladu Bulharska, které podle poslední hodnotící zprávy plnilo všechna maastrichtská kritéria kromě členství v ERM II. Země eurozóny byly v ten moment rády. Slyšel jsem, že údajně existovaly i neformální tlaky na to, aby si Bulharsko přihlášku do ERM II vůbec nepodávalo.

K ČR se, doufejme, takto nepřistupuje…

Určitě ne. Česko by bylo přínosem. Patřili bychom k německému křídlu, k jehož politice máme blízko. Mluvím o požadavcích na nízkou inflaci, zdravý bankovní sektor nebo rozumný přístup k veřejným financím.

Co je nyní největším úkolem eurozóny?

Hlavní úkol eurozóny je odstranit rozdělení na Sever a Jih. Musíme ale počítat s tím, že efekty takové snahy mohou být vidět až s delším odstupem času. Podívejte se na Řecko. To už není to Řecko, které jsme znali před krizí. Řekové udělali obdivuhodný kus práce a pod tlakem mezinárodních věřitelů přijali celou řadu důležitých a bolestivých reforem. Jedna věc je ale přijmout zákony a druhou věci je jejich správná implementace a dodržování.

Dále také platí, že euro pořád není hotový projekt. Je tu pořád co zlepšovat a díky krizi víme, co jsou jeho slabiny.

V čem vidíte největší příležitost?

Velkou výzvu představuje například dokončení bankovní unie. Mluví se rovněž o zřízení vlastních institucí pro eurozónu, nyní možná více v souvislosti s novým francouzským prezidentem Macronem. Návrhy na společného ministra financí nebo rozpočet ale nejsou žádnou novinkou, v éteru kolují už poměrně dlouho. Totéž platí o eurobondech, společném fondu eurozóny pro nezaměstnanost nebo společném zastoupení eurozóny v mezinárodních měnových institucích. Musí se ale najít shoda. Na druhou stranu je dobře, že se tu takové návrhy neustále objevují, protože je vidět, že se postupuje dopředu. Kroky zpět nebo stranou tu naštěstí nejsou.

Co by znamenalo pro Česko, kdyby stálo mimo tyto snahy?

Myslím si, že stát mimo jádro ještě neznamená být chudákem. Podívejte se na Švýcarsko nebo Norsko, to jsou bohaté země. Tyto státy ale spojuje, že musí akceptovat pravidla vnitřního trhu, která tvoří EU, ale nemohou se na jejich vzniku podílet. Pokud budou pravidla obcházet, tak o přístup na trh EU přijdou. A jsme zase na začátku. Politici musí rozhodnout, zda chtějí, aby naše země byla tam, kde se rozhoduje.