Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

Dilema, trilema a populismus

Mojmír Hampl (hlidacipes.org 24. 7. 2016)

Když si máte vybrat mezi dvěma možnostmi, které se částečně či zcela vylučují, máte dilema. Jít večer na pivo s kamarády, nebo být s rodinou doma? Na dovolenou k moři, nebo do hor? Dopsat to dnes hodně pozdě v noci, nebo si ráno přivstat?

Dilema nás učí, že nemůžeme mít všechno. Je praktickou školou ekonomického myšlení, uvažování o vzácnosti a omezenosti všech zdrojů, včetně času. Za každou volbu platíme, za každou musíme něco obětovat.

Ekonomové tomu říkají náklady obětované příležitosti a dle mého soudu je přijetí tohoto principu vzácnosti a pravidla, že vše něco stojí, jedním ze základů uvažování odpovědných a rovných lidí. „Nechtít zaplatit, tam začíná nemravnost,“ říkal kdysi můj milovaný herec Miloš Kopecký.

Kdo chce mít všechno?

Vyšším stupněm tohoto zdravého myšlení je pak trilema. Nejčastěji jím vyjadřujeme obtížnost i nemožnost současného dosažení tří cílů, principů či výsledků, z nichž každý sám o sobě jednotlivě může být rozumný nebo žádoucí. Dobře vystavěné trilema obnaží často ve zkratce víc než hutných sto stran koženého odborného textu.

O zdravotnictví tak víme, že nikdy nemůže být zároveň levné, kvalitní a všem bez omezení dostupné. Když se budeme perfektně snažit dosáhnout jakýkoli dvou z těchto principů, obětujeme zcela ten třetí. Podobně já pochopil, že bankovní systém nemůže být nikdy zároveň zcela bezpečný, dokonale efektivní a přitom bez morálního hazardu.

Světoznámý ekonom Dani Rodrik popisuje obtíže globalizace skrze provokativní trilema: nelze prohlubovat globalizaci, mít plnou suverenitu jednotlivých zemí, a k tomu udržet demokracii. A kolegové z centrálních bank zase znají dobře trilema měnové. Nelze mít zároveň zcela fixní kurz, plně uvolněné toky kapitálu a k tomu autonomní měnovou politiku. I my v Česku bychom mohli v první polovině 90. let bolestně vyprávět o marnosti snahy porazit toto trilema, které skončilo zhroucením režimu fixního kurzu.

Jistý problém je, že občas mohou být všechny tři takové principy i žádoucí stavy světa pro lidi jednotlivě atraktivní. A nemusí jim být zřejmé, že je třeba principy vyvažovat, hledat kompromisy a přijatelnou rovnováhu mezi nimi. Tomuto procesu „vyvažování“ u věcí veřejných se říká politika.

Umění oběti

Z neschopnosti přijmout tento fakt vzniká často frustrace, zejména u nás voličů. Ve veřejném prostoru totiž, jak pozoruji, na rozdíl od soukromých životů a našich vlastních peněženek, máme zhusta pocit, že přece věci musí fungovat dokonale ve všech směrech, že není třeba jednu věc druhé částečně obětovat.

Společná kapsa k tomuto myšlení svádí. Chci se koupat ve společném bazénu, neplatit za jeho údržbu a pak se divím, že totéž chtějí i ostatní a bazén podle toho vypadá. Chci stoprocentní svobodu a stoprocentní bezpečnost. Zcela bezplatné zdravotnictví nejvyšší úrovně a přitom bez korupce. Dokonalou sociální síť a přitom žádné zneužívání dávek. Rozsáhlý stát řešící vše, který nás zároveň nebude nijak obtěžovat.

Ten, kdo nám toto vše rád nabídne, je populista. To je jeho definice. Není ale větším problémem ten, kdo ho volí?