Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

S oživením ekonomiky nastává čas pro aktivní makroobezřetnostní politiku

Vladimír Tomšík (Bankovnictví 20. 7. 2015 strana 21, rubrika Banky a finance, Finanční stabilita)

Zpráva o finanční stabilitě, kterou ČNB zveřejnila v polovině června, může na první pohled působit rozporuplným dojmem. Vývoj v domácím finančním sektoru označuje z hlediska finanční stability za příznivý. Zároveň ovšem obsahuje varování před podceňováním rizik spojených s financováním nákupu nemovitostí a zavádí skupinu doporučení pro instituce, které poskytují úvěry na bydlení. Rozpor mezi příznivým hodnocením současné situace a varováním ČNB před potenciálními riziky je ale pouze zdánlivý.

Makroobezřetnostní politika musí mít preventivní charakter

Ve Zprávě o finanční stabilitě každý rok informujeme o našich záměrech a přístupech v oblasti makroobezřetnostní politiky. Tento nový typ politiky přitom od nás vyžaduje preventivní přístup. Pokud vidíme zárodky rizik pro finanční stabilitu, měli bychom na ně reagovat, a to bez prodlení. Pokud bychom čekali na to, až nám rizika potvrdí „tvrdá“ čísla, bylo by již příliš pozdě. V tomto duchu jsme před rokem přijali preventivní opatření v oblasti kapitálových rezerv. To rovněž nereagovalo na konkrétní či akutní problém. Ale v době nervozity ohledně dalšího vývoje v eurozóně mělo velmi pozitivní dopad na důvěru v celý domácí finanční sektor. Nyní vidíme, že dochází k oživení poptávky po úvěrech na bydlení a k uvolňování standardů při poskytování těchto úvěrů. Pozorujeme, že díky nízkým úrokovým sazbám se stávají tyto úvěry dostupnější i pro skupinu dlužníků s nižší úrovní a stabilitou příjmů. Zároveň se zvyšuje atraktivnost nákupu rezidenčních nemovitostí jako investice k dalšímu pronájmu. Přestože hodnotíme postupy bank v této oblasti jako stále převážně obezřetné a riziko výraznějšího nadhodnocení cen nemovitostí za nízké, rozhodli jsme se dát bankám pro úvěrování tohoto segmentu několik preventivních doporučení.  

Setkávám se s názorem, že omezovat banky v poskytování hypotečních úvěrů není v současnosti opodstatněné, neboť v poslední době se žádný problém v této oblasti neobjevil a banky jsou vzhledem ke zkušenostem z nedávné krize dostatečně poučeny a schopny tato rizika řídit samy. Někteří bankéři tento názor sdílí a hodnotí dopady našeho doporučení ze svého individuálního hlediska a z hlediska individuálních klientů. Často přitom vychází pouze z aktuální situace. Z  pohledu rizik pro finanční stabilitu však může být tento způsob nazírání krátkozraký. Individuální akce bank a klientů mají totiž kolektivní efekt, který v čase situaci dynamicky mění. Růst cen nemovitostí vede k růstu úvěrů, ale růst úvěrů pak zpětně vede k růstu cen nemovitostí. V důsledku toho může vzniknout spirála mezi cenami nemovitostí a úvěry na jejich pořízení. A pokud není růst cen nemovitostí doprovázen minimálně stejným růstem příjmů klientů, roste jejich dluhové břemeno. Nakonec může souhrn individuálních akcí, které se všechny jeví na začátku jako zcela obezřetné, skončit finanční krizí. V ní se pak všechny akce budou zpětně jevit jako kolektivně vysoce neobezřetné. To už bude ale pozdě. Zastropování toho, jak moc se mohou klienti při koupi nemovitosti zadlužit, není proto pouze jejich ochranou, i když to tak může na první pohled vypadat. Je to ochrana celé ekonomiky.

Od rizika finanční krize jsme samozřejmě velmi vzdálení. ČNB ve Zprávě o finanční stabilitě jasně říká, že rizika spojená s úvěry na bydlení jsou pouze potenciální. Zároveň ale nepřehlížíme, že tyto úvěry docela rychle rostou. Objem úvěrů domácností na bydlení rostl v posledním půlroce šestiprocentním tempem, tedy výrazně rychleji než jejich nominální příjmy. V roce 2010 dosahovaly tyto úvěry 740 miliard korun a činily tak 33 % disponibilních příjmů domácností. Nyní již přesahují 920 miliard korun, což je více než 40 %. Díky poklesu úrokových sazeb se ale celkové čisté placené úroky z těchto úvěrů mírně snížily, což může vyvolávat iluzi jejich snadného splácení. Výraznější zvýšení úrokových sazeb z úvěrů na bydlení v kombinaci s poklesem cen nemovitostí by v budoucnu mohlo vést ke značným úvěrovým ztrátám a problémům v celém finančním sektoru.

Velmi často také slýchám, že ČNB říká bankéřům, že nemají dělat něco, co přitom dosud stejně nedělají. A že to nemá velkou logiku.Ano, domácí banky skutečně prozatím nepoužívají ve větším rozsahu rizikové praktiky, které bylo možné pozorovat v zemích, kde došlo v souvislosti s hypotečními úvěry k výrazným tržním výkyvům nebo dokonce k bankovní krizi. I v těchto zemích byly praktiky jako poskytování „interest-only“ hypoték po dlouhou dobu vnímány jako ojedinělé a rizikové. Ale pak se v konkurenčním boji staly poměrně rychle běžnou normou. Pokud situace zajde tak daleko, je pro dohledový orgán i pro tržní účastníky velmi obtížné dostat situaci zpět k normálu. ČNB si plně uvědomuje to, že riziko rozšíření rizikovějších přístupů je v současnosti zvýšeno i kvůli tomu, že ve vyspělých zemích mohou po delší dobu převládat nízké sazby a vysoká likvidita.

ČNB se zaměřuje na úvěrové standardy

Ekonomové ze zkušeností velmi dobře vědí, že bankovní krize spojené s financováním nákupu nemovitostí nepřicházejí nenadále. Vznikají tehdy, když je dlouhodobější růst cen nemovitostí doprovázen uvolňováním úvěrových standardů prostřednictvím poskytování úvěrů s vysokým poměrem výše úvěru a hodnoty zastavené nemovitosti nebo skrze benevolentnější požadavky na úvěruschopnost žadatele o úvěr. Na základně dílčích signálů ČNB provedla šetření mezi bankami ohledně struktury nově poskytnutých úvěrů v roce 2014. Zaměřili jsme se na poměr výše poskytovaného úvěru a hodnoty zajištění (ukazatel LTV) a poměr výše úvěru a čistého příjmu žadatele o úvěr (ukazatel LTI). Z výsledků šetření vidíme, že u nových úvěrů jsou ze sledovaných kategorií nejčastěji zastoupeny úvěry s LTV 80-90 % (Graf 1). Část úvěrů je ale poskytována s LTV nejen nad 90 %, ale i nad 100 %. Úvěry s LTV nad 100 % představují pouze 5 % objemu všech nových úvěrů, což ale není až tak nízké číslo. Úvěry s vysokou úrovní ukazatele LTV si přitom neberou pouze lidé s vysokými příjmy (tyto úvěry vždy nemají nízké LTI).

Graf 1 – Srovnání distribuce úvěrů podle LTV u nových úvěrů a stavu úvěrů
(osa x: LTV v %, osa y: podíl úvěrů v %)
Graf 1 – Srovnání distribuce úvěrů podle LTV u nových úvěrů a stavu úvěrů
Pramen: ČNB

 

Celkově nejsou výsledky šetření znepokojivé, ale ukazují na rostoucí diverzitu úvěrových standardů a nárůst rizikového profilu úvěrů v tomto segmentu. Vzhledem k tomu, že ceny nemovitostí rostou stále pomalu a zůstávají víceméně v souladu s vývojem fundamentálních faktorů, nepředstavuje toto uvolnění bezprostřední riziko pro finanční stabilitu. Přesto ČNB považuje za potřebné zavést nástroje, které mohou preventivně působit proti riziku vzniku smyčky mezi růstem cen nemovitostí a růstem úvěrů. Z toho důvodu jsme vydali doporučení k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů zajištěných rezidenčními nemovitostmi. Je určeno pro banky, pobočky zahraničních bank a družstevní záložny. Šest dílčích doporučení označených písmeny A až F obsahuje kvantitativní limity na ukazatele LTV i kvalitativní kritéria zajišťující, že úvěrové standardy budou odpovídat kritériím dostatečné přísnosti a obezřetnosti.

Doporučení jsme jako celek vydali formou úředního sdělení a jako takové platí ihned. Nicméně institucím dáme přiměřený časový prostor pro úpravy informačních systémů nebo systémů řízení rizik. A u stavebních spořitelen budeme samozřejmě zohledňovat jejich specifický obchodní model daný zákonnou úpravou stavebního spoření. ČNB bude plnění doporučení pravidelně hodnotit. Pokud by se to ukázalo jako nezbytné, zpřísníme parametry jednotlivých doporučení, případně doporučení jako celek rozšíříme. Můžeme rovněž využít další nástroje dané legislativou CRD IV/CRR. Mezi ně patří například vyšší sektorově specifické rizikové váhy pro výpočet požadavků na kapitál bank.

V oblasti financování nemovitostí vidíme i další dílčí rizikové tendence. U kancelářských nemovitostí se obnovená výstavba projevuje v dalším nárůstu míry neobsazenosti. Značná část aktivity developerů v tomto segmentu je však financována z vlastních zdrojů nebo ze zahraničí, ne úvěry od bank. Klademe si také otázku, co znamená přetrvávající rozdíl mezi nabídkovými a skutečně realizovanými cenami bytů v Praze. Rychlý růst nabídkových cen může indikovat riziko vzniku cenové spirály tažené očekáváním kupujících ohledně dalšího růstu cen. Pokud by se vývoj nabídkových cen ukázal příliš optimistický, promítlo by se to v nárůstu úvěrového rizika developerských společností. Potenciálně nadměrnou míru výstavby bytů v hlavním městě může indikovat i fakt, že v posledních dvou letech byla v Praze zahájena výstavba více bytů než ve zbytku ČR. Těmto rizikům bude nyní ČNB věnovat zvýšenou pozornost.

Stanovení maximální úrovně ukazatele LTV

V mediích největší pozornost získalo Doporučení A, které je zaměřeno na dodržování limitů pro hodnoty LTV u nově poskytovaných úvěrů. Jeho součástí je omezení objemu nově poskytovaných úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí s vysokým poměrem LTV na celkovém objemu nově poskytnutých úvěrů tohoto typu za určité období. Konkrétně by podíl nově poskytnutých úvěrů s ukazatelem LTV nad 90 % neměl přesahovat 10 % celkového objemu těchto úvěrů poskytnutých v daném čtvrtletí. Zároveň je aplikováno omezení na maximální poměr LTV u jednotlivých úvěrů, který by u žádného neměl přesáhnout 100 %. Maximální poměr LTV je nastavován tak, aby odrážel možnou kolísavost cen nemovitostí a jejich případný pokles v průběhu recese či krize. Dlužník tak při nákupu nemovitosti nebude vstupovat do závazků významně převyšujících hodnotu zajištění a snížená hodnota nemovitosti bude i v nepříznivém období stále sloužit jako dostatečné zajištění poskytnutého úvěru.  

ČNB není zdaleka první makroobezřetnostní autoritou v Evropě, která limit ukazatele LTV zavádí. V řadě zemí se při zavádění tohoto limitu objevila kritika, že bude bránit v přístupu k vlastnímu bydlení perspektivním mladým domácnostem, které pouze ještě nemají vysoký příjem nebo vlastní úspory. Nebo že naopak nevezme bankám klienty, kteří jsou na tom majetkově dobře a nemovitost kupují jako investici. Právě zde je ale nutno chápat podstatu našeho přístupu. I vzhledem k tomu, že úvěry zajištěné nemovitostí představují největší část úvěrového portfolia domácích bank, je jeho hlavním cílem dlouhodobá stabilita celého finančního sektoru. Na zdraví jednotlivých institucí a ochranu spotřebitele míří pouze sekundárně. Neklade si za cíl umožnit spotřebiteli získat co nejlevnější a nejvyšší úvěr, aby si mohl co nejdříve koupit vlastní nemovitost. Doporučení je nastaveno tak, aby banky mohly zohledňovat úvěruschopnost jednotlivých klientů. Pokud má banka vysoce bonitní klienty, kteří požadují stoprocentní financování nákupu nemovitosti, v rozumném počtu případů tak může učinit. Bankéři každopádně dobře vědí, že by se měli držet tradičních přístupů. A k těm patří i to, že klient by si měl část investice hradit z vlastních zdrojů. Pokud jde o poskytování úvěrů s LTV nad 100 % nebo souběžné poskytování nezajištěných úvěrů k zajištěným úvěrům s LTV nad 100 %, z čistě individuálního hlediska to může vypadat racionálně. Ale v dlouhodobější a masovější podobě je to obvykle cesta k finanční a makroekonomické nestabilitě.

Kromě limitu ukazatele LTV je v rámci Doporučení A za nepřijatelnou praxi označeno jeho obcházení souběžným poskytováním nezajištěných spotřebitelských úvěrů souvisejících s danou rezidenční nemovitostí. S ohledem na zahraniční zkušenosti zde skutečně já osobně vidím určité riziko. V průběhu veřejné konzultace k návrhu doporučení nás banky také varovaly, že klienti si budou tyto nezajištěné úvěry brát u jiných institucí. Ale právě v tomto bodě musí úvěrové instituce naše opatření chápat jako ucelenou skupinu vzájemně provázaných doporučení. A musí je dávat i do kontextu s pravidly obezřetného chování a ochrany spotřebitele. Pokud by banka, ať již sama či v součinnosti s jinou institucí ze skupiny, „doplnila“ zajištěný úvěr s vysokým ukazatelem LTV také nezajištěným úvěrem, porušila by nejspíše povinnost dbát na to, že klient musí být schopen úvěr splácet z vlastních zdrojů. Stejně tak pokud instituce poskytuje nezajištěný úvěr, musí zkoumat, jaké má klient závazky jinde. Finanční instituce přitom mají pro ověřování úvěruschopnosti klienta značné možnosti.

Zásady obezřetného poskytování retailových úvěrů na bydlení

Doporučení B je zaměřeno na hodnocení schopnosti klienta úvěr splácet a odolat zvýšené zátěži při nepříznivém ekonomickém vývoji. Instituce by při poskytování retailových úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí měly obezřetně vyhodnocovat ukazatele schopnosti klienta splácet úvěr z vlastních zdrojů a stanovovat interní limity pro tyto ukazatele. Mohou tak činit např. stanovením maximálních úrovní ukazatele LTI nebo obdobných ukazatelů v rámci své vlastní metodiky. Instituce by také měly pečlivě vyhodnocovat a zátěžově testovat schopnost klienta splácet úvěr při zhoršených podmínkách, zejména při výrazném poklesu příjmů či při zvýšení zápůjčních úrokových sazeb.

Zkušenosti ze zahraničních ekonomik dokladují, že zdrojem problémů se může stát nadměrné uvolňování standardů týkajících se délky a způsobu splácení. Zamezit tomu má doporučení C, podle kterého by maximální délka splatnosti úvěru měla reflektovat životnost nemovitosti a předpokládanou zbývající dobu ekonomické aktivity klienta a zpravidla by neměla přesahovat 30 let. Ještě důležitější zřejmě je, aby instituce neposkytovaly úvěry s nestandardním průběhem splácení vedoucím k přesunu zatížení klienta na pozdější období. Poskytování úvěrů tohoto typu může vytvářet u klientů iluzi snadného splácení a odsunuje rizika do budoucnosti. V nepříznivých dobách se pak takto odložená rizika projevují s výrazně vyšší intenzitou.

Jedním z mechanismů neadekvátního uvolňování úvěrových standardů může být navyšování úvěrových částek při refinancování úvěrů. Doporučení D proto říká, že pokud instituce refinancují úvěr zajištěný rezidenční nemovitostí a zároveň navyšují jeho zůstatkovou hodnotu jistiny, měly by postupovat stejně jako u poskytování úvěrů nových. Zejména pokud navyšují zůstatek refinancovaného úvěru o více než 10 % či 200 tis. Kč. Často dostávám otázku, zda je navyšování úvěrů při jejich refinancování běžnou praxí. Léta jsme to v ČNB skutečně jen velmi hrubě odhadovali. Nicméně od loňského roku máme k dispozici nové statistické údaje, které umožňují očistit celkový objem nových hypotečních úvěrů o refixované a refinancované úvěry. Díky tomu máme informace jak o skutečně nových úvěrech, tak o úvěrech, u kterých je refixace či refinancování spojeno také s jejich navýšením. Skutečně nové úvěry jsou zhruba polovinou všech nově vykazovaných úvěrů a navýšení se na nich v loňském roce podílelo v jednotlivých měsících 7 až 8 %. Z toho vyplývá, že navyšování zůstatků úvěrů není masové, ale je docela časté. 

V doporučení E upozorňujeme na potřebu uplatňovat obezřetný přístup při spolupráci se zprostředkovateli úvěrů. Zprostředkovatelé mají odlišné zájmy a u úvěrů, které sjednají, by instituce měly samostatně monitorovat vývoj úvěrového rizika a srovnávat ho s vývojem úvěrového rizika u ostatních úvěrů zajištěných rezidenční nemovitostí. Závěrečné doporučení F se zaměřuje na rizika spojená se zvyšujícím se zájmem o poskytování úvěrů k financování koupě rezidenční nemovitosti pro další pronájem. Podíl těchto úvěrů není velký, ale narůstá. Institucím doporučujeme, aby monitorovaly odlišné charakteristiky portfolia úvěrů k financování vlastního bydlení a ke koupi nemovitosti pro další pronájem.

Riziko koncentrace spojené se svrchovanými expozicemi

Ve Zprávě o finanční stabilitě věnujeme tradičně velký prostor státním dluhopisům v bilancích bank. Domácí banky nyní drží české státní dluhopisy za zhruba 730 mld. Kč. To představuje 15 % jejich aktiv a 180 % jejich kapitálu. To je relativně hodně, i když v Evropě najdeme země, kde jsou tyto podíly ještě vyšší (Graf 2). Důvod, proč se tím ČNB zabývá právě nyní, je ale docela prozaický. Domácí banky jsou v důsledku držby velkého objemu státních dluhopisů vystaveny riziku koncentrace svrchovaných expozic. A podle nové směrnice CRD IV mají povinnost zajistit v rámci systému řízení rizik soustavné a účinné řízení rizika koncentrace, což se týká i svrchovaných expozic. Stanovení číselných parametrů pro řízení tohoto rizika je ale pro jednotlivé banky velmi obtížné. Obecně ani nemá význam, aby každá banka u nás či v jiných zemích hodnotila rizika koncentrace státních dluhopisů samostatně a odlišně. Lepší je, když to dělá ČNB, která má koneckonců podle pokynů Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) jako národní orgán dohledu povinnost řízení rizika koncentrace hodnotit. 

Graf 2 – Podíl státních dluhopisů na bilancích MFI*
(v % k aktivům MFI*)
Graf 2 – Podíl státních dluhopisů na bilancích MFI*
Pozn.: Údaje k březnu 2015. U bank v zemích mimo eurozónu nejsou dluhopisy vlád eurozóny započteny, protože nenabízejí přímou alternativu k dluhopisům domácí vlády. * Zahrnuje úvěrové instituce a fondy peněžního trhu, nezahrnuje centrální banky.

Proto ČNB připravila dohledový nástroj ve formě metodiky určené k přezkumu a vyhodnocování rizika systémové koncentrace svrchovaných expozic v rámci Pilíře 2. Při výkonu dohledu budeme nejméně jednou ročně s využitím této metodiky hodnotit, zda jednotlivé banky skutečně zajišťují řádné řízení a krytí rizika koncentrace. A pokud dojdeme k závěru, že toto riziko není danou institucí dostatečně pokryto, rozhodneme o uplatnění dodatečného kapitálového požadavku. To je standardní dohledový postup. Žádné dodatečné kapitálové požadavky ale minimálně v následujících třech letech po bankách požadovat nebudeme. Provedli jsme zátěžový test českých veřejných financí na horizontu tří let. Výsledný indikátor svrchovaného rizika je výrazně vzdálen od prahových hodnot, které by indikovaly zvýšené riziko. Chci také zdůraznit, že nástroj je nastaven tak, aby banky měly na kapitálové plánování nebo jinou reakci dostatek času. I pokud bychom dnes dospěli k závěru, že riziko je zvýšené a je nezbytné promítnout ho do kapitálu, stalo by se tak až za tři roky. Máme přirozeně zájem na stabilitě trhu a nevytváříme nástroje, které by mohly vést k jeho rozkolísání.

Tématu svrchovaných expozic v bilancích bank se nyní začaly věnovat instituce EU i basilejské struktury. Je to složitá diskuze, kterou se pokusím vysvětlit v zářijovém čísle tohoto časopisu. Často slýchávám otázky, proč nepočkáme na výsledek mezinárodní diskuze a proč se zaměřujeme pouze na banky. Je třeba si uvědomit, že ve většině zemí EU, a koneckonců ve většině vyspělých zemí, nedrží bankovní sektory, na rozdíl od toho našeho, velké množství státních dluhopisů. To, že se rizikem koncentrace svrchovaných expozic v řadě zemí EU národní orgány nezabývají, nemůže být argumentem pro to, abychom tak nečinili ani my. Máme specifickou situaci a s ohledem na povinnost zajišťovat stabilitu bankovního sektoru na ni musíme reagovat. Dohledový nástroj zavádíme v souvislosti s implementací nové evropské regulace CRD IV/CRR, která se týká právě bank. Skutečně není jedno, zda státní dluhopisy drží převážně banky nebo jiné typy institucí. Banky mají obecně poměrně krátkou splatnost svých pasiv (u našich bank má 61 % zbytkovou splatnost kratší než 1 měsíc a pouze 14 % delší než 1 rok), zatímco u aktiv je tomu opačně (18, resp. 57 %). Vystavují se tím potenciálním problémům s likviditou a nejsou tak vhodnými investory do rozsáhlých portfolií dlouhodobých aktiv. Těmi jsou instituce, jejichž závazky mají delší splatnosti. 

Závěr

Lze shrnout, že finanční sektor v ČR je možné stále charakterizovat jako vysoce odolný vůči možným nepříznivým šokům, k čemuž přispívá nárůst kapitálové přiměřenosti, příznivý vývoj likvidity a pozitivní změny v řízení rizik ze strany finančních institucí. V tomto ohledu jsou závěry již jedenácté Zprávy o finanční stabilitě podobné jako v předchozích letech. Mnohem důležitější je ale hodnocení toho, jak se změny v reálné ekonomice a na finančních trzích promítají do potenciálních zdrojů rizik pro finanční stabilitu v budoucnosti. A v tomto ohledu letošní Zpráva přinesla dosti výraznou změnu. S oživením hospodářského růstu se dostavují zřetelné náznaky přechodu do expanzivní fáze finančního cyklu. Riziko vzniku nadměrného tempa růstu úvěrů sice lze stále považovat za nízké, avšak nelze přehlížet, že dochází k oživování úvěrové dynamiky, uvolňování úvěrových standardů a zlepšování investičního sentimentu. ČNB s ohledem na vývoj úvěrového trhu považuje za nezbytné podporovat obezřetný přístup bank i jejich klientů. Proto byla vydána výše popsaná sada kvantitativních a kvalitativních doporučení pro poskytování úvěrů zajištěných nemovitostí. Pokud budou obezřetné přístupy všeobecně bankami uplatňovány, tak ČNB bude moci i nadále udržovat mix uvolněné měnové politiky a neutrální makroobezřetnostní politiky a naplňovat tím svůj zákonný mandát cenové a finanční stability.