Autorské články a rozhovory
s představiteli ČNB
z minulých let

Měnová politika pro zbloudilé

Lubomír Lízal (Mladá fronta DNES 11. 4. 2015 strana 13, rubrika Názory)

Česká národní banka už více než rok a půl čelí kritice kvůli svým zásahům proti koruně. Jenže katastrofické scénáře se zatím nenaplnily. A fungují i nižší úroky, které pomáhají ekonomice z krize ven.

Oblíbená knižní série …for Dummies se překládá jako pro zelenáče. Což je jedna z politických korektností dneška, do slovníku se podívejte sami, já bych však použil spíše slovo zabedněnec. Přicházím s krátkým superjednoduchým vysvětlením ve stylu této bestsellerové série na příkladu (nejen) české měnové politiky.

Za takzvané intervence to Česká národní banka pěkně schytala, ještě dnes je tato akce vhodným terčem kritiky, pokud schází aktuálnější téma.

Rok a půl však představuje relativně dlouhou dobu a některé „realistické“ scénáře odpůrců nezávislé měnové politiky z podzimu 2013, které předvídaly rozpoutání vysoké inflace, nekontrolovatelného zdražování všeho zahraničního nebo uvalení české ekonomiky do další recese, dosavadní skutečný ekonomický vývoj nemilosrdně pohřbil a ani jejich autoři je už raději nezmiňují.

Jiná kritika, ve své podstatě jen emoční, typu „euro nechci, ale na korunu nesahejte“, stále přetrvává. Je to de facto pomýlené přání mít nevýhody vlastní, relativně malé měny, bez schopnosti používat výhody vlastní měnové politiky. Pragmaticky, pokud nechceme vlastní nezávislou měnovou politiku, nepotřebujeme vlastní měnu.

Nejpopulárnější je však teorie ožebračování obyvatelstva. Jde jen o novodobou formu kritiky z dob zlatého standardu, který nadobro skončil již v polovině minulého století. Tehdy se politika oslabování vlastní měny, celkem oprávněně, nazývala ožebrač souseda svého. Dnes již nemáme zlatý standard a asi jen v Česku je možné, aby se význam akcí vedoucích k oslabení měny orwellovsky překlopil ve veřejné diskusi do svého pravého opaku, ožebračování sebe sama.

Nejen proto je tento postoj ve své podstatě paradoxní a vnitřně rozporný. Euro za poslední čtvrtrok oslabilo vůči dolaru přibližně o 20 %, před rokem bylo silnější dokonce o 30 %, obdobně oslabily všechny měny svázané s ním. Jak to, že si v eurozóně skoro nikdo nemyslí, že oslabováním eura se Evropané ožebračují?

A když už euro oslabuje, proč by v tomto ohledu pro nás bylo výhodnější přistoupit k měně, kterou její centrální banka nyní svými akcemi oslabuje minimálně trojnásobně v porovnání s oslabením koruny na podzim 2013?

Vyšší úroky drtí investice

Měnová politika ve své podstatě funguje velmi jednoduše a ve všech ekonomikách obdobně. Na úvod mi dovolte dvě jednoduché premisy: zaprvé, úrok ovlivňuje chování lidí a zadruhé, všichni mají rádi peníze.

Pokud úroky mění chování lidí, existují jen dvě možnosti. Vyšší úrok vede buď k vyšší spotřebě, anebo naopak, k ekonomickému propadu. Rozeberme to na českém příkladu, ať máme správnou představu, která z dvou možností je správná.

Domysleme až do konce, co znamená vyšší úrok, třeba z vkladů. Dostanu více peněz v bance a o to více utratím, jak velí selský rozum, že? Ano, ale jen za předpokladu, že můj majetek je natolik velký, že budu schopen žít převážně jen z úroků. Jinak řečeno, můj příjem z úroků z majetku musí být vyšší nebo srovnatelný s tím, kolik jsem schopen vydělat si prací. Pak vyšší úrok povede k většímu bohatství a větší spotřebě. Tak si to číselně spočítejme.

Aby se tato podmínka splnila, potřebujeme mít investiční majetek, který vynáší asi tak třicet tisíc korun měsíčně na úrocích. Což je lehce podprůměrný plat i s odvody. To je asi 360 tisíc ročně. Reálný úrok se historicky pohybuje někde mezi jedním a dvěma procenty. Pro hrubý odhad řádu investovaného majetku to nemusíme ani házet do kalkulačky, aby nám vyšlo, že každý občan by musel mít investiční majetek plus minus 20–40 milionů korun. Absurdně velký výsledek, a to prosím jen na průměrný příjem. Čili model mám na účtě třicet milionů, jen co vylezu ze školy. Hloupost, což? A ještě se budu muset uskrovnit na podprůměrný životní standard, což nejsou zas tak úžasné vyhlídky.

Je mi líto, jako jednotlivci nejsme natolik bohatí, abychom žili z úroků, musíme mít hlavní příjem z práce. A zde platí, čím větší poptávka po práci, tím lépe bude placena a tím vyšší bude příjem. Práce je tím více potřeba, čím je větší poptávka po zboží a službách.

A máme zde ještě další efekt toho, že lidé mají rádi peníze. Čím je úrok vyšší, tím více se preferuje úspora před – a nyní pozor – nejen onou mediálně omílanou spotřebou, ale zejména investicemi. Vyšší úrok zdražuje, a tedy omezuje investice.

Zatímco významnou část spotřeby, jako jsou potraviny a jiné základní potřeby, nelze dost dobře odložit, a ta je v tomto ohledu prakticky nezávislá na úrocích, jinak je tomu u výdajů dlouhodobé spotřeby.

V reálném světě je možné odkládat jen menší část konečné spotřeby a jde spíše o spotřebu investičního charakteru, tedy výstavbu domu, renovaci bytu, zvelebení chaty nebo ještě tak koupi auta. Jestliže investice slouží mnoho let, posun o rok či dva u nákupu nehraje zásadní roli v užitku, který může být víc než vyvážen nižší cenou.

Investice prostě lze odkládat mnohem snadněji. Ostatně, to vidíme v případě finančních omezení. První, co se dělá, je, že se omezují investice, a je jedno, zda jde o rodinu, stát, obec či podnik. Proto spotřeba reaguje na úroky méně než investice.

Ovšem jak na spotřebě, tak na investicích je efekt úroků obdobný, nižší úrok vede k větší tvorbě bohatství, vyšší úrok tlumí ekonomiku.

Reálný úrok je pak jen rozdíl mezi nominálními úroky a inflací. Recept na běžnou krizi: snížením nominálních úroků se sníží reálný úrok a povzbudí ekonomika. Spořílkové smutní, ostatní to moc nezajímá. Superkrize: nominální úrok nelze dále snižovat, je už na nule. Řešení: zvýšit očekávanou inflaci. Vyšší očekávaná inflace, jelikož se odečítá od nominálních úroků, tak automaticky snižuje reálnou úrokovou míru stejně jako snížení nominálních úroků v předchozím případě běžné krize. Je celkem jedno, jaký nástroj použijete a jak se ten nástroj jmenuje, hlavně zvyšte očekávanou inflaci zítra, za měsíc, za rok, ať tím klesnou reálné úrokové sazby a nakopnou investice a ekonomický růst.

Základní efekt snížení reálných úroků v české i jiné evropské ekonomice je pořád stejný, podporuje ekonomický růst a tvorbu pracovních míst. Platí to též pro švýcarskou ekonomiku i tu americkou, kterou vnímáme jako velmi bohatou. Ani tam si nemohou dovolit žít z úroků a v krizi všemožně snižují reálné úrokové míry (tedy zvyšují očekávanou inflaci, když jsou se sazbami na nule), aby omezili míru úspor a podpořili zejména investiční výdaje.

Veškerá další omáčka okolo, tedy kurz, zlato, vláda, dluh, ropa, export, kvantitativní uvolňování, dovolená, moře, sleva v supermarketu, historické epizody, nemění základní efekt reálných úroků v ekonomice. Jen to vše činí měnovou politiku méně pochopitelnou pro laiky a snáze se s ní zavádějícím způsobem manipuluje. Ten, kdo říká, že z krize se lze k prosperitě prospořit zvýšenými reálnými úroky, tedy v praktickém důsledku omezováním a zdražováním investic, má buď majetek v mnoha desítkách milionů korun a je jako jeden z mála schopen žít z úroků, nebo věci nerozumí, případně sleduje skryté postranní zájmy. Jiná možnost, pokud věří, že úrok ovlivňuje chování lidí, není. Vlastně ano, dotyčný se domnívá, že žádná krize v Evropě nebyla a ta zůstává ostrůvkem prosperity, a nikoliv tím nemocným pacientem na kapačkách kvantitativního uvolňování a oslabování eura, tedy politice snižování reálných úrokových sazeb.