Autorské články a rozhovory
s představiteli ČNB
z minulých let

Česko mezi dvěma koni

Pavel Řežábek (Euro 7.6.2010 str. 24, rubrika Makroekonomika)

Hédonistické zájmy fiskální politiky by měly ustoupit strategickému výhledu

GLOBÁLNÍ NEROVNOVÁHA

Globální nerovnováhy jsou nesprávně spojovány pouze s makroekonomickým vývojem v posledních desetiletích a především s poslední krizí finančních trhů. Ve skutečnosti jsou dlouhotrvajícím ekonomickým jevem, který je především výsledkem heterogenní světové ekonomiky a přirozeného geopolitického rozložení surovin, doprovázeného toky výrobků, služeb a kapitálu. Jak může malá otevřená ekonomika ve střední Evropě v současné době úspěšně vzdorovat globalizovaným tokům? Je jediným řešením suverénní hospodářská politika, nebo je naopak cestou maximální integrace do silného klubu?

BLAHODÁRNÝ VLIV

Současná krize měla i blahodárný očistný vliv a naučila nás několik lekcí, především rozlišovat. Rozlišovat mezi regulací a dohledem. Není správný názor, že finanční krize byla způsobena nedostatečnou regulací – právě naopak, ke krizi vedla přemíra regulace, nedostatečně razantní výkon dohledu, omezená vzájemná komunikace a potlačení tržního prostředí. Vlády a především voliči začali seriózně rozlišovat mezi udržitelnou a hédonistickou fiskální politikou. Hédonistické chování vede vyspělé země k bezprecedentním schodkům a zvyšování zadluženosti. Deficitní financování států nutí vydávat další dluhopisy, což má za následek vytěsnění investic do reálné ekonomiky. Investoři se učí rozlišovat mezi jednotlivými zeměmi Evropy. Tento region zkrátka není jednolitý blok. Homogenní prostředí investic se stalo volatilním a heterogenním, což není v oblasti rizik příjemné, ale odráží geopolitickou situaci. Krize nás donutila hlouběji se zamyslet nad systémem vyrovnávání globálních nerovnováh a snad povede k optimalizaci a zefektivnění mikro- i makroekonomických procesů a alokace zdrojů.

ROZPOR S TEORIÍ

Monetární i fiskální politika se dostaly do zvláštní pasti. Měnová politika řešila příčiny současné krize stejným způsobem, jak krize vznikla – tedy vysokým množstvím peněz v ekonomice. Fiskální politika řeší nebo alespoň deklaruje řešení spočívající na příjmové straně rozpočtů – zvýšení daní – a dalšími nesystémovými opatřeními typu šrotovného. Zatímco monetární politika alespoň postupuje v souladu s teorií, tedy v době krize a v prostředí deflace zlevňuje peníze a snaží se povzbudit agregátní poptávku, fiskální politika chce v rozporu s teorií a cílem povzbuzení agregátní poptávky zvyšovat daně. Tento nesoulad vyplývá z neschopnosti vlád hospodařit přebytkově v období ekonomického růstu. To činí aplikaci hospodářské politiky v éře globalizované ekonomiky komplikovanou. Proces vyrovnávání, či naopak přenos globálních nerovnováh se zdá být zranitelný, protože riziko vyšší inflace v budoucnu a utažení měnové politiky bude mít za následek výrazně vyšší náklady na obsluhu státních dluhů. Tento rizikový fakt někteří ekonomové v souvislosti s exit strategií nepochopitelně opomíjejí.

ČR je však i v turbulentních dobách jedním z nejvýznamnějších příjemců investic v regionu. Dochází k přehodnocení alokace výrobních kapacit od montoven k průmyslovým a obchodním aktivitám s vyšší přidanou hodnotou a know-how. Fiskální politika snad dospívá k názoru, že hédonistické zájmy by měly ustoupit delšímu strategickému výhledu. Suverénní měnová politika umožnila v době, kdy ještě Evropská centrální banka sazby zvyšovala, pro ČR vhodnější nastavení měnových podmínek a flexibilní chování koruny v době krize zmírnilo makroekonomické dopady.

PORUŠOVÁNÍ PRAVIDEL

Realita nás dostává do prekérního postavení, neboť ČR svým přistoupením do EU v roce 2004 jasně deklarovala i svůj závazek přijmout euro. Na druhé straně právě současná doba ukazuje, jak moc se dostáváme mezi dva koně táhnoucí každý jiným směrem. Jeden představuje odborný názor na ponechání suverénní měnové politiky a měny, které nám poskytují mnoho výhod, především makroekonomických. Měnová politika může být nezávislá, pružná a může v rámci vhodně zvoleného hospodářskopolitického mixu zdatně odolávat přelévání globálních nerovnováh. Druhý kůň však táhne do euroklubu, který by nás měl společnou měnou ochránit od externích nerovnováh. Je však tento klub dobrým uskupením, kde se hraje podle pravidel? Je paradoxní sledovat, jak jedna země, která porušuje pravidla skoro dvojnásobně, je kárána jinou zemí, která však pravidla rovněž nedodržuje. Celý euroklub se již blíží k hranici 80 procent celkového zadlužení vůči HDP, a porušuje tak vlastní předpisy o 20 procentních bodů. Chceme hrát za takový klub?

***

Podle odhadu MMF bude zadlužení zemí G20 v roce 2014 činit 114 procent HDP