Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

Trest za reformu?

Rozhovor se Zdeňkem Tůmou, guvernérem ČNB

(Julie Hrstková, Ekonom 21.10.2004 strana 82, rubrika: Peníze)

Veřejné finance musejí být v pořádku bez ohledu na vstup do eurozóny, říká guvernér České národní banky Zdeněk Tůma.

* V poslední době se stále častěji diskutuje o změně pravidel Paktu stability a růstu. Domníváte se, že by jejich změkčení zemím prospělo?

Z krátkodobého hlediska bych byl velmi opatrný, co se týká jakýchkoliv změn. Jsou dohodnuta určitá pravidla, která odrážejí koordinaci fiskální politiky zúčastněných států. Pokud tato pravidla nebudou sdílená, pak se eurozóna ocitne ve velkých problémech. Druhým protipólem by byla větší centralizace rozhodování o fiskální politice. V delším období si však lze představit diskusi o designu těchto pravidel. Základním problémem zůstává vymahatelnost nastavených pravidel. V tomto případě si myslím, že není možné dlouhodobě udržet současný stav. O výsledku ve finále rozhoduje Ecofin, což jsou ovšem zároveň ministři financí, kteří jsou současně odpovědní za národní fiskální politiku. Rozhodnutí o tom, zda někdo porušil pravidla, je ale nutno převést na jinou, více technokratickou úroveň. Pokud zůstane zachován současný stav, pak zůstane i to, že velké země jsou prakticky nepostižitelné. Což přináší vnitřní asymetrii.

* Mohou případné změny Paktu přispět k tomu, aby ČR zavedla jednotnou měnu dříve, než se očekává?

Vždy jsem hájil názor, že veřejné finance musejí být v pořádku bez ohledu na to, jestli někam vstupujeme či ne. Nemám pocit, že by diskuse kolem Paktu oslabily vědomí politiků o tom, že je potřeba s veřejnými financemi něco udělat. Spíš jde o obecný aspekt kredibility. Například když nám Unie říká, že pokud porušíme závazky, zastaví nám přísun peněz z kohezních fondů. S ohledem na to, jak dodržují pravidla ostatní, jde o asymetrický přístup. V každém případě by se ale nutnost reforem neměla prodávat s odkazem vstupu do eurozóny. Finance musejí být v pořádku, pokud má být v pořádku ekonomika.

* Nakolik je však možné udržet vyrovnané veřejné finance ve chvíli, kdy je potřeba je reformovat? Důchodová reforma s sebou přece přináší i vyšší deficity.

Zkušenosti zemí, které se do reforem pustily, ukazují, že jejich dopad na výši deficitu se pohybuje v řádu půl až jednoho procentního bodu. Což je velmi významné. Momentálně se v Evropě diskutuje, jak s touto skutečností naložit. Je to nefér, pokud by se totiž nějaká země nepustila do reformy, pak by měla i při rostoucím deficitu větší šanci lépe splnit pravidla Paktu. V tom vidím určitou perverzní motivaci odkládat reformy, tj. napřed splnit pravidla, a pak se teprve pustit do reforem. Zatím to vychází tak, že čím razantnější reformu země udělá, tím více bude penalizována. Přesto bych apeloval na odpovědnost politiků, že odkládání reforem, ať už z toho či onoho důvodu, znamená vyšší náklady do budoucna a že se tím nic neřeší.

* Jak se ukázalo, například Řecko přijalo euro, aniž by pravidla splnilo. Nedokazuje tento příklad, že je přechod na jednotnou měnu možný i v případech, kdy se veřejné finance teprve "ladí"?

Tehdy byla velká politická vůle projekt eura odstartovat. Panovala obava, že pokud by ztratil dynamiku, bylo by obtížné jej nakonec realizovat. To se odrazilo i v tom, čemu se říká kreativní účetnictví. Nebylo to jen Řecko, ale i další země. Nemyslím si ale, že by měla fungovat rovnice: chci euro a proto něco dělám s veřejnými financemi a proto ta čísla poněkud zfixluju. Nejdřív si musíme splnit domácí úkoly a pak se teprve můžeme rozhodnout, kdy a v jakém okamžiku můžeme vstoupit do eurozóny. Pro mě by rozhodnutí o euru nemělo být motivací pro to, abych měnil čísla, neboť tím poškozuji primárně sám sebe a ohrožuji kredibilitu země. Politici by měli být schopni prodat reformy, protože je dokážou obhájit, a nikoli proto, že chceme někam vstoupit. Na druhou stranu to, že si stanovíme nějaký cíl, například euro v určitém roce, může motivovat k rychlejším reformám. Externí omezení by ale nemělo být dominantní.

* ČR si zatím z dohod ale mnoho nedělá. Naposledy porušila i výdajový rámec rozpočtu, k němuž se Unii zavázala. Odráží tento fakt skutečnost, že sliby porušují všichni?

V okamžiku, kdy vyslovuji nějaký závazek, ať již je to pro domácí publikum či směrem ven, pak bych jej měl držet. Jinak to snižuje nejen kredibilitu daného závazku, ale i ostatních věcí, které dělám. Plánované přijetí eura koncem dekády je však i při relativní neambicióznosti vládních představ o reformě veřejných financí pořád dostupné. Nakonec to stejně bude záležet na politickém rozhodnutí.

* Bude mít ale posun vstupu do eurolandu o rok či dva výrazně negativní dopad na českou ekonomiku?

Určitě ne. Je ale nutné si uvědomit, že Evropa se nachází ve velmi příznivé fázi cyklu. Stále se mluví o třech procentech deficitu, ale požadavek vyplývající z Paktu znamená, že finance by měly být spíše vyrovnané a ona tři procenta poskytují manévrovací prostor pro případ, kdy ekonomika zpomalí nebo kdy je potřeba kompenzovat šoky. Bylo by proto ideální využít této doby k absorbci šoku spojeného s reformou penzijního systému.

* Přijetí eura ale znamená i srovnání měnových podmínek. Zatím se ale lišíme jak nastavením úrokových sazeb, tak - a to především - úrovní cenových hladin. Přispívá současná politika rostoucích úroků ke "sjednocení"?

Inflační cíl je stanoven v příštím roce na tři procenta. Počítáme s tím, že zde budou působit cenové tlaky a bude docházet k přizpůsobení cenových hladin. O dvou procentech jsme prakticky vůbec neuvažovali, ta debata se pohybovala mezi 2,5 % a 3 %. Ale máme za to, že cíl je na takové úrovni, aby umožnil přizpůsobování cenových hladin, a současně aby byl kompatibilní se vstupem do eurozóny. S tím koresponduje i naše úroková politika. Dlouhodobě reálné sazby nemohou být záporné. To ještě neznamená, že ke korekci musí dojít v období nejbližších měsíců. Naše ekonomika se zatím stále nachází pod potenciálem, ve chvíli, kdy se přehoupneme přes potenciál, pak uvidíme. Jsme ekonomikou s nízkou inflací, ale ve chvíli, kdy růst HDP akceleruje, situace se může změnit. Neříkám, že se dostaneme na inflaci kolem šesti sedmi procent, ale přece jen se budeme nacházet na jiných hodnotách než v loňském roce. V tomto kontextu je zřejmé, že v delším období se úrokové sazby mohou posunout ještě trochu výše oproti stávající úrovni. Vývoj řady rizik však nelze předjímat, a tudíž nelze s určitostí předpovědět ani budoucí vývoj úrokových sazeb.