Související odkazy

Autorské články a rozhovory s představiteli ČNB z dalších let

ČNB > Servis pro média > Autorské články a rozhovory > 2004 > Přeshraniční platební styk po vstupu do Evropské unie

Přeshraniční platební styk po vstupu do Evropské unie

Michaela Žlebková, ČNB

(Bankovnictví 20.5.2004 strana 26 - Legislativa)

S naším vstupem do Evropské unie dnem 1. května 2004 nabyla účinnosti ustanovení zákona o platebním styku týkající se přeshraničních převodů. Právě jim věnuje autorka podstatnou část svého článku.

V roce 2002 byl přijat zákon o platebním styku č. 124/2002 Sb., v ČR nová a v mnoha ohledech progresivní právní norma. Část druhá tohoto zákona upravuje převody peněžních prostředků tuzemské korunové i převody přeshraniční. Ustanovení vztahující se na tuzemské převody nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2003. ČNB, banky i nebankovní subjekty podléhající regulaci zákona, stejně jako jejich klienti, mají více než roční zkušenosti s jeho působením. Stručné shrnutí a zhodnocení těchto zkušeností v oblasti převodů je předmětem jedné části mého příspěvku. Tytéž paragrafy regulující přeshraniční převody nabyly účinnosti dnem 1. května 2004. Právě tato ustanovení jsou nejvíce aktuální a věnuji jim druhou část svého příspěvku.

ZKUŠENOSTI S TUZEMSKÝMI PŘEVODY

Převody jsou nejužívanější službou v tuzemském i zahraničním platebním styku. Podle zákona o platebním styku je převodem pouze úhrada, to je převod z podnětu příkazce (plátce). Může být uskutečněn bezhotovostně mezi účty, složením či výběrem hotovosti i kombinací obou forem.
Zákon klade důraz na informační povinnosti převádějící instituce ve vztahu ke klientovi. Ten má právo obdržet předem jasné a srozumitelné informace o podmínkách převodů a následně informaci o provedení převodu po jeho uskutečnění. Zákon stanoví lhůty převodů a zajišťuje klientovi úrok z prodlení při jejich nedodržení. Konečně stanoví povinnost převádějící instituce vrátit částku převodu v případě tzv. neúspěšného převodu (převod nebyl vůbec uskutečněn).
Jak se tedy banky jako nejvýznamnější skupina převádějících institucí vypořádaly v tuzemském korunovém platebním styku s novým zákonem? Pravděpodobně velmi dobře - centrální bance nejsou známé závažnější stížnosti, pochybení nebo spory v této oblasti. Přitom téměř všechna ustanovení, která byla do zákona implementována ze směrnice o přeshraničních převodech (97/05/ES), byla vztažena i na tuzemský platební styk. Ne vždy jsou to však ustanovení pro tuzemsko typická.
Pravděpodobně nejvíce dotazů vyvolávala zpočátku úprava informační povinnosti. Nejasnosti jsme odstranili výkladem a částečně i vydáním vyhlášky č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování. Tato norma, ač se zákonem o platebním styku jinak nesouvisí, obsahuje mimo jiné zásady identifikace platby na výpisu z bankovního účtu. Zákon nezachází do takových podrobností, proto může být citovaná vyhláška vodítkem pro identifikaci převodu i v případech nebankovní převádějící instituce či hotovostního převodu.
Rovněž jsme nezaznamenali nárůst případů nedodržení lhůt převodů ani vážnější stížnosti. Před přijetím zákona banky vznášely pochybnosti, zda přísná úprava lhůt tuzemských převodů nebude ztěžovat bankovní obchody. Ukázalo se, že banky tyto přísné normy dodržují a běžně zvládají. Ke kvalitě a včasnosti bankovních tuzemských převodů přispívá i skutečnost, že mezibankovní platební styk je zprostředkován spolehlivě fungujícím platebním systémem ČNB.
V zákoně jsou zakotveny dvě základní odchylky od úpravy přeshraničního platebního styku. Tuzemský převod není limitován žádnou částkou. Lhůty jsou kogentní a velmi krátké, prakticky neumožňují bance žádný prostor pro využívání peněžních prostředků klienta. Tuzemský platební styk tak funguje dobře na ověřených domácích standardech. Proto ani nebývá klientům často poskytován úrok z prodlení, který je další povinností ze zákona o platebním styku (§ 9).
Snad nejvýraznější rysy ustanovení "typicky šitého" na přeshraniční převody nese povinnost banky vrátit částku převodu u tzv. neúspěšného převodu, kdy převod nebyl uskutečněn (platba se ztratila). V tuzemském platebním styku by se platba měla vždy dohledat a ustanovení § 11 by nemělo přicházet v úvahu. V bankovním styku jsou užívány léty prověřené mechanismy, jež převzala citovaná vyhláška. Nejčastěji jde o neexistující bankovní spojení, kdy banka příjemce vždy bez odkladu vrací platbu bance příkazce. Kladné zkušenosti z tuzemského platebního styku potvrzuje i praxe finančního arbitra, jehož institut vznikl na základě zákona č. 229/2002 Sb., a který v ČR působí od 1. ledna 2003. Základem pro vytvoření tohoto institutu byla právě směrnice o přeshraničních převodech. Podstatné je, že finanční arbitr za více než rok svého působení neřešil ani jeden případ opožděného nebo neuskutečněného tuzemského převodu podle části druhé zákona o platebním styku.

PŘESHRANIČNÍ PŘEVODY PO 1. KVĚTNU 2004

Proti tuzemskému je přeshraniční převod podstatně složitější. Může být prováděn prostřednictvím dalších (zprostředkujících) institucí. Partnerská banka je vždy v jiném státě. Banka příkazce nemůže spoléhat jen na sebe a popřípadě na dobře fungující platební systém ČNB s pevně danými pravidly a nízkými cenami. Do hry se dostávají okolnosti, které se nedají vždy snadno odhadnout a předvídat.
Zákon o platebním styku pojem přeshraniční převod nejen zavádí, ale i přesně definuje. Je to převod peněžních prostředků z jednoho členského státu EU/EHP do jiného členského státu EU/EHP (vždy překračuje hranice členských států) v domácí měně kteréhokoli členského státu až do výše protihodnoty 50 000 EUR. Doposud státy EU/EHP, které stejně jako ČR musely směrnici o přeshraničních převodech implementovat, pracovaly s eurem a několika měnami původních členských států. Po 1. květnu 2004 vstupem deseti kandidátských států se okruh měn rozšiřuje o jejich 10 domácích měn.
Dnem 1. května 2004 nabyla účinnosti všechna ustanovení zákona o platebním styku týkající se přeshraničních převodů. Rozšíření okruhu měn se týká rovněž bank v ČR, nového členského státu EU/EHP. Zde je třeba připomenout, že ustanovení o přeshraničních převodech přicházejí v úvahu i pro nebankovní převádějící instituce (více než ustanovení tuzemského platebního styku). Jedná se především o subjekty, které provádějí přeshraniční převody na základě devizové licence ČNB.
Banky se již dlouho na 1. květen 2004 a účinnost přeshraničních převodů připravovaly. Stejně jako v tuzemském platebním styku upravily podmínky pro klienty a mnohé měnily software. Přesto jsem přesvědčena, že splnění příslušných ustanovení zákona bude pro ně komplikovanější než v tuzemském platebním styku.
Například v rámci informační povinnosti (§ 7) má banka sdělit klientovi předběžnou informaci o ceně převodu nebo způsob stanovení výše ceny. Zatímco u tuzemského převodu je tato informace dostupná a průhledná, u přeshraničního převodu je jedna strana provádějící převod vždy v jiném státě. Vložením zprostředkující instituce se převod může stát nepřehledným. Podle ČNB bude zákonná povinnost sdělit způsob stanovení výše ceny splněna, uvede-li banka v podmínkách, že cena je složena z ceny, kterou si účtuje ona sama (například 1 %, min./max.) a dále z cen všech zprostředkujících institucí, které nejsou známé a budou klientovi vyúčtovány při konkrétním převodu. Tato konstrukce platí pro způsob platby tzv. OUR, kdy příkazce hradí cenu celého převodu a příjemci musí být částka připsána v plné výši.
Stěžejní povinností banky je dodržení lhůt přeshraničních převodů. Na rozdíl od tuzemského je u přeshraničního převodu úprava dispozitivní. Přednost má lhůta dohodnutá mezi bankou a klientem. Není-li dohoda, nastupuje zákonná lhůta pěti bankovních pracovních dnů pro banku příkazce. V této lhůtě musí převést částku na účet banky příjemce. Banka příjemce však již má stejně jako v tuzemském platebním styku pevně stanovenou lhůtu pro připsání částky převodu na účet příjemce nebo její vyplacení v hotovosti příjemci. Lhůty, stejně jako u tuzemských převodů, platí i pro případy, kdy banka provádí konverzi měny převodu z nebo do měny účtu klienta.
Odpovědnost za provedení přeshraničního převodu je konstruována tak, že banka příkazce odpovídá za převod až do dne připsání částky převodu na účet banky příjemce. Nebere se ohled na to, zda ta či ona instituce způsobila chybu nebo zpoždění převodu. Je možné hojit se na té instituci, která skutečně chybu, resp. zpoždění způsobila, avšak vztah ke klientovi musí zajistit banka (instituce), která převod provedla, popřípadě neprovedla.
U přeshraničních převodů je více pravděpodobné, že nastanou problémy s dodržením lhůt, dojde k prodlení a bude třeba uplatňovat úrok z prodlení podle ustanovení § 9, které přesně stanoví pravidla jeho placení klientovi. Platba se může dokonce ztratit, což předvídá zmíněný § 11 zákona. Na druhé straně vidím určitou záruku v tom, že partnery našich bank budou evropské instituce a že všechny členské státy implementovaly tutéž evropskou směrnici. Přibude však nových deset států, které s aplikací této normy nemají zkušenosti.

NAŘÍZENÍ 2560/2001/ES O PŘESHRANIČNÍCH PLATBÁCH V EURECH

V souvislosti s přeshraničními převody podle směrnice 97/5/ES, resp. zákona o platebním styku je třeba vzpomenout Nařízení EP a Rady 2560/2001, které se dnem 1. května 2004 stává součástí českého právního řádu bez nutnosti jeho transpozice. Toto nařízení užívá stejnou definici přeshraničního převodu, avšak týká se pouze přeshraničních plateb denominovaných v eurech a švédských korunách, nikoli v měnách ostatních členských států. Nařízení stanoví různé povinnosti, z nichž zmiňuji pouze ty, které souvisejí s povinnostmi stanovenými pro přeshraniční převody v zákonu o platebním styku. Nařízení zavádí povinnost instituce informovat předběžně klienta o částce, kterou zaplatí za přeshraniční a za odpovídající tuzemskou platbu. Jde o obdobu zmíněné povinnosti předběžné informace podle § 7 zákona. Zatímco tento zákon umožňuje sdělit pouze způsob stanovení výše ceny převodu, nařízení ukládá informovat o konkrétní částce. Býváme dotazováni, zda nejde o rozpor obou norem. Normy nejsou v rozporu, obě musí být dodržovány. Půjde-li však o převod v působnosti nařízení, bude instituce povinna postupovat podle přísnějšího ustanovení tohoto nařízení, neboť to má vyšší právní sílu než zákon o platebním styku.
Nařízení dále stanoví, že ceny za přeshraniční převody, jestliže jde o transakci do 12 500 EUR, musí být stejné, jako u podobných převodů v tuzemsku. Nejen v laické veřejnosti, ale i v bankovní komunitě se stále setkáváme se špatnou interpretací. Cílem nařízení není srovnání cen přeshraničních převodů v eurech na ceny tuzemských korunových převodů, ale opět na ceny domácích plateb v eurech (švédských korunách). V naší praxi to neznamená přílišnou změnu, neboť většina bank provádí tuzemské eurové platby prostřednictvím nostro účtů v zahraničí.

K ZÁKONU O FINANČNÍM ARBITROVI

Ještě poznámka k institutu finančního arbitra. Ke dni vstupu ČR do EU se v návaznosti na účinnost ustanovení zákona o platebním styku o přeshraničních převodech rozšiřuje automaticky působnost finančního arbitra o tento typ převodů. Podle mého názoru to nebude jen rozšíření formální, ale skutečné, neboť v této oblasti lze očekávat spory spíše než v tuzemském platebním styku.
Ráda bych také zhodnotila roční působení zákona o finančním arbitrovi ze svého pohledu, neboť jsem se od počátku podílela na jeho tvorbě a jsem v ČNB odpovědná za odbornou spolupráci právě s finančním arbitrem. Jak jsem již naznačila, institut finančního arbitra byl do českého právního řádu zaveden především za účelem implementace směrnice o přeshraničních převodech. Všechny členské státy jsou povinny mít efektivní postupy pro mimosoudní urovnání sporů z platebního styku k větší ochraně klienta-spotřebitele. Členské státy EU i další státy (USA, Kanada, Austrálie) mají ombudsmany, různé mimosoudní orgány a instituce. Ti mají různý záběr kompetencí a odpovědnosti - od "pouhého" sporu z přeshraničních převodů podle směrnice 97/5/ES až po celé finanční služby včetně kapitálového trhu.
V ČR při tvorbě zákona musela být zprvu existence a potřebnost tohoto institutu vysvětlována a obhajována. Jeho kompetence byla stanovena v souladu se zákonem o platebním styku a týká se převodů podle části druhé zákona a dále části třetí upravující elektronické platební prostředky. Po více než ročním působení si myslím, že smysl a užitečnost institutu finančního arbitra již nelze zpochybňovat.
Na základě praktických poznatků navrhl arbitr rozšíření svých kompetencí do oblastí, kde dochází k častějším pochybením. ČNB, která připravovala návrh novely zákona o finančním arbitrovi, rozšíření kompetencí podpořila. Do budoucna by měl arbitr řešit spory vzniklé z opravného zúčtování bank a z inkasní formy placení. Opět připomenu význam nové vyhlášky ČNB č. 62/2004 Sb., která mimo jiné upravuje pravidla inkasní formy placení a postupy bank při opravném zúčtování. Pro rozhodovací praxi arbitra, přijme-li Parlament novelu, bude vyhláška cennou pomůckou. Vládní návrh novely byl v dubnu příznivě přijat rozpočtovým výborem PSP a čeká nyní na druhé čtení.

***

"Jsem přesvědčena, že oba zákony - o platebním styku i o finančním arbitrovi - připravily pro platební styk pozitivní právní prostředí a jejich existence je opodstatněná. Nyní začíná další etapa, kdy bude prověřena zákonná úprava přeshraničních převodů, kompetence finančního arbitra i připravenost bank a dalších institucí," říká JUDr. Michaela Žlebková, která působí v České národní bance jako zástupce ředitele odboru metodiky a rozvoje platebního styku.

JUDr. Michaela Žlebková, zástupce ředitele odboru metodiky a rozvoje platebního styku ČNB.