ČNB > O ČNB > VlogČNB > 2017 > VlogČNB

VlogČNB


(video včetně anglických titulků)

Vojtěch Benda: Zlatý poklad je mýtus (2. část)

Česká národní banka se koncem 90. let zbavila většiny svých zlatých rezerv. Zlato totiž již několik desítek let nehraje v měnové politice roli, říká člen bankovní rady ČNB Vojtěch Benda v druhé části rozhovoru na téma devizové rezervy. Diskusi o nákupu zlata v příhodnou chvíli se přesto nebráním, i když by jeho bezpečný podíl na devizových rezervách ČNB nikdy neměl překročit tři procenta, dodává Benda.

Součástí rezerv centrální banky je taky zlato a právě ČNB bývá často kritizována za to, že se velké nebo drtivé části svých zlatých rezerv na konci 90. let zbavila. Co tehdy vedlo ČNB k tomuto rozhodnutí a nebyla to chyba?

Já jsem tehdy ve vedení centrální banky nebyl, tak nemůžu říct přesně, jak probíhala tato debata. Každopádně v té době v převážné části rozvinutého světa převažoval názor, že zlato již nemá žádnou faktickou hodnotu pro naplňování měnové politiky a neplní roli devizových rezerv v tom pravém slova smyslu. Dále není dostatečně likvidní, těžko se prodává – většinou se neprodává vůbec. Navíc jsou s jeho držbou spojené vysoké náklady, protože se musí platit oprašování zlatých cihel v různých depozitářích. Zlata se zbavovala nejen centrální banka u nás, ale i jinde ve světě, například i taková renomovaná instituce, jako byl Mezinárodní měnový fond. Z tohoto hlediska to byl v té době naprosto logický krok a není důvod to nějakým způsobem kritizovat. Argumenty proti tomu jako to, že mezitím zlato posílilo, jsou sice pravda, ale vzrostla i cena akciových indexů nebo taky dluhopisy vytvořily poměrně slušný příspěvek k růstu (hodnoty devizových rezerv). Takže z tohoto hlediska není důvod říkat, že by prodej zlata byla nějaká zásadní chyba.

Proč je ale podle vás právě zlato a jeho prodej tak citlivě vnímanou otázkou ze strany české společnosti nebo veřejnosti?

Myslím, že to není jen u nás. Viděli jsme to například v prezidentské kampani ve Spojených státech, že jedním z  taháků byl návrat ke zlatému standardu. Lidé pořád mentálně žijí v té představě, že měna je krytá zlatem, nějakým kovem. Pak se musíme ptát, proč zrovna zlatem. Proč ne wolframem, stříbrem nebo jinými kovy? Každopádně kdybychom chtěli zlato na pokrytí české měny, potřebovali bychom na těchto 600 miliard (korun) asi 600 tun zlata. To by pak ale nebylo dostatek zlata na krytí všech měn všude ve světě. Proto se od zlata upustilo, protože jeho způsob krytí a zajištění měny není nikdo schopný dostatečně zajistit a nějakým způsobem dlouhodobě garantovat. Navíc v podstatě pokud bychom chtěli udržovat nějaký pevný poměr ke zlatu, tak to velmi sváže ruce centrální bance v provádění měnové politiky. Tím, jak roste ekonomika, roste potřeba množství peněz v oběhu a centrální banky by musely neustále přikupovat zlato, aby udržely stejný poměr. Tato metoda nebo režim, který trval po 2. světové válce, byl v 70. letech opuštěn, právě protože se ukázalo, že je neživotaschopný a dlouhodobě neudržitelný z hlediska provádění měnových politik.

Vojtěch Benda: Zlatý poklad je mýtus

To znamená, že režim měnové politiky se dávno změnil, ale ten emotivní vztah lidí k tomu přetrvává jako pozůstatek právě toho zlatého standardu, který jste zmínil a který byl opuštěn v 70. letech?

Ano. Já si myslím, že to je sentiment. Druhá věc je, co by měla vlastně měnová politika dělat, vůči čemu by měna měla být stabilní. Má být stabilní vůči nějaké komoditě, ať už je to kov nebo cokoliv jiného, anebo by měla být stabilní vůči nějakému koši zboží, které lidé spotřebovávají – oblečení, potraviny, bydlení, pohonné hmoty. Tento koncept v podstatě existuje dnes. To je to, čemu říkáme inflační cílení, udržování cenové stability, tedy udržování hodnoty a víceméně velmi stabilní hodnoty domácí měny k tomu koši zboží, které lidé nakupují, aby jim kupní sílu té měny, jejich úspor a mezd, neničila inflace.

Česká národní banka dnes drží ve svých sejfech zhruba 10 tun zlata. Není to v porovnání s ostatními zeměmi, například s Bundesbankou, přeci jen málo? Navíc se to současné zlato postupně používá na výrobu nových zlatých mincí. Neuvažujete o tom, že by se časem zlato dokupovalo?

Zlato je takový, jak se tomu v ekonomii říká, talisman, má talismanickou hodnotu. Je určitě pravda, že pro velkou část veřejnosti je jakýmsi garantem, byť neprávem, stability měny a směnitelnosti měny. Já bych se nebránil debatovat o tom v budoucnosti. Za příhodných podmínek můžeme navýšit devizové rezervy (ve zlatě) nebo případně překlopit část devizových rezerv do zlata. Druhá věc je kolik, protože ani ty nejprogresivnější investiční strategie – například pro privátní investiční fondy – nedoporučují investice do zlata nebo do komodit obecně, které přesahují řád procent. A to právě proto, že jejich cena je nevyzpytatelná, jejich budoucnost je velmi nejistá. Třeba z hlediska investic je mnohem zajímavější, než kupovat přímo fyzické zlato, kupovat si akcie firem, které zlato těží, protože ty jsou schopny mnohem lépe odolávat případným výkyvům komoditních cen. Centrální banka má momentálně poměrně velký podíl akcií, které jsou z tohoto hlediska investičně zajímavější než zlato. Nebráním se do budoucna o tom diskutovat, ale není na to jednotný názor ani mezi centrálními bankami. Máme centrální banky jako Bank of Canada, která nemá zlato vůbec žádné. Přitom emituje rezervní měnu, která je mezinárodně uznávána – i my ji máme ve svých devizových rezervách – a nikomu nevadí, že není krytá zlatem. Zlatem nemá krytou měnu Norsko ani Chorvatsko. Pak jsou státy, které mají velmi nízké devizové rezervy ve zlatě, jako je například Maďarsko. Nevidím v tom žádný zásadní problém a nemyslím si, že by se tím něco zásadně změnilo, ale pokud tím budeme moci podpořit případně větší důvěru domácností a českých firem v domácí měnu, tak bych se nebránil debatě o mírném navýšení devizových rezerv ve zlatě.

Jaká by měla být ta maximální bezpečná výše nebo maximální bezpečný objem zlata jako součásti devizových rezerv podle vás, v případě České národní banky?

Z hlediska celkových rezerv by to nemělo být více než dvě nebo tři procenta. Myslím, že spíš méně, protože skutečně, jak jsem již řekl, komodity obecně zažívají během svého ekonomického cyklu poměrně velkou volatilitu, která se nedá předvídat. Ceny stoupají, pak zase prudce klesají, takže z tohoto hlediska je to sice potenciálně výnosnější část devizových rezerv, ale z hlediska nějakého konzervativního přístupu, který by centrální banka měla udržovat, je to aktivum s velkou volatilitou a tím pádem s velkým rizikem pro hospodářský výsledek. Tím pádem bych s tím velmi šetřil.

Vojtěch Benda: Zlatý poklad je mýtus

Kdybyste měl tu maximální bezpečnou výši vyjádřit v tunách, kolik by to pro Českou národní banku znamenalo tun zlata?

To nejsem schopný teď spočítat, bylo by to v řádu desítek tun. Naše maximální držba devizových rezerv za první republiky ve 30. letech byla asi 100 tun zlata. To byl ten vrchol. Proti tomu ten tzv. pověstný zlatý poklad, který nashromáždily domácnosti i firmy ve sbírkách určených pro vznik české (československé) měny, představoval 300 kilogramů zlata. To je zlomeček, asi tři desetiny celkového objemu zlatých rezerv v té době.

Takže to je svým způsobem mýtus, že zlaté rezervy centrální banky po vzniku Československa zajistili občané svou sbírkou?

Je to skutečně mýtus. 300 kilogramů zlata, to je pár cihel, to by skutečně na zajištění stability měny nebo pokrytí naší měny zlatem nestačilo. Zlato se potom nakupovalo na trzích, což dělala centrální banka. Je to stejný mýtus jako to, že se Národní divadlo postavilo ze sbírek. Přitom se ví, že největším podílem přispěly české stavy a habsburský dvůr. Skutečně, zlato, které se nashromáždilo z těchto sbírek po druhé světové válce, se vrátilo v  podobě zlatých slitků, a tudíž už není v podobě prstýnků a řetízků tak, jak tomu bylo za první republiky.

Děkuji za vysvětlení a za všechny odpovědi a budu se těšit na shledanou.

Děkuji.

14. 9. 2017