ČNB > O ČNB > čnBlog > Půlstoletí Harcubovy pětikoruny

Půlstoletí Harcubovy pětikoruny

Mon Sep 05 10:23:00 CEST 2016

Ačkoliv se to příliš neví, rok 1964 představuje jeden z významných milníků československého mincovnictví. Jednak bylo tehdy po sedmileté přestávce obnoveno vydávání pamětních mincí, které se od toho roku vydávají každoročně bez přestávky. Současně ale také převzala pořádání výtvarných soutěží na umělecké návrhy mincí Státní banka československá (SBČS), a to po ministerstvu školství (dříve ministerstvu školství a národní osvěty). Zprvu se tak stalo na základě pověření ministerstva financí, později už však v rámci vlastní zákonné kompetence. A do třetice znamenal rok 1964 začátek další etapy zásadního přerodu soustavy československých platidel zavedených při peněžní reformě v roce 1953. Náhradou za státovky byly totiž vydány tříkorunové a pětikorunové mince. Nás dnes bude zajímat vznik pětikoruny, od jejíhož vydání uplynulo právě půlstoletí.

Podmínky neomezené anonymní soutěže na výtvarný návrh pětikoruny vypsala SBČS 28. května 1965 s uzávěrkou 15. října 1965. Na lícní stranu mince měli autoři umístit státní znak, název státu, letopočet 1966 a případně „drobné příhodné symboly“. Na rubové straně měla být ztvárněna „nápadná číslice 5“ se zkratkou měnové jednotky Kčs a vyjádřen „symbol anebo motiv ze současného života“. Soutěžní podmínky si osobně převzalo asi 100 osob a asi 120 výtisků rozeslala SBČS na vyžádání poštou.

Vypsání soutěže bylo impulsem pro profesionální výtvarníky, obeznámené se zákonitostmi medailérství (modelací nízkého reliéfu) a praktickými stránkami vzniku oběžných mincí, ale současně i pro laiky. Ti posílali svoje návrhy, omlouvajíce jejich kvalitu slovy jako např.: „jsem pouhý zámečník, toho času dělník pozemních staveb“ nebo pozdní odevzdání jako např. těmito důvody: „od začátku října mi postonává tříleté děcko, je víc doma než ve školce ... mám celkem 4 děti ... působím jako učitelka a celou domácnost vedu sama“. Jiný občan poslal svůj návrh dokonce z Tunisu, kde dlouhodobě pobýval. Někteří poslali místo sádrových modelů jen kresebné návrhy, které však byly v rozporu se soutěžními podmínkami, a SBČS je proto autorům obratem vracela. Občan z Krupky zaslal kresebný návrh pětikoruny se symbolem budování našeho průmyslu, občan z Ústí nad Orlicí zase jednoduchý návrh s přesvědčením, že „mince má být jednoduchá, výrazná a vkusná“.

Dva laické kresebné návrhy, jeden s jistou výtvarnou ambicí, druhý jen s funkční náplní
Dva laické kresebné návrhy, jeden s jistou výtvarnou ambicí, druhý jen s funkční náplní

Mnoho občanů poslalo namísto výtvarných návrhů jen náměty na ideovou náplň pětikoruny, která však nebyla předmětem soutěže. Příslušník Sboru národní bezpečnosti ze Slanské Huty navrhoval ztvárnit motiv dvou cvičenek III. celostátní spartakiády nebo sovětského a československého vojáka v objetí, případně zeměkouli a „uprostred tejto zemegule dať horiacu vatru a krížom cez vatru dať dve pušky, ktoré by znázorňovali zničenie smrtonosných zbraní“. Občanka z Prahy navrhovala ztvárnit první sovětský tank č. 23, občanka z Chrástu u Plzně zase československého a jugoslávského prezidenta, jak si tisknou ruce. Občan ze Zvolenu navrhl ztvárnit srp s chlebem a holubicí, kde „kosák znázorní žatvu ... chlieb znázorní pokrm ... a holubice znázorní šťastie a mier na celom svete“. Svůj dopis zakončil otiskem razítka svého zaměstnavatele DOMÁCE POTREBY ZVOLEN. Na ideové náměty odpovídala SBČS, že nejsou předmětem soutěže a „účastníkům soutěže se ponechává tvůrčí svoboda při zpracování symbolu nebo motivu ze současného života“. Ačkoliv náměty a návrhy obyvatelstva na novou pětikorunu působí laicky, naivně až komicky, je z nich patrný nestrojený zájem o „věci veřejné“, mezi něž podobu obíhajících mincí veřejnost zjevně počítala.

Předložené návrhy hodnotila porota na schůzi, která se uskutečnila 26. října 1965 v budově ústředí SBČS Na Příkopě 28. Členy tzv. velké poroty, jež měla až 35 členů (a na začátku 70. let byla pro organizační nezvladatelnost změněna na tzv. malou komisi o méně než polovině členů), byli například profesor Akademie výtvarných umění Karel Hladík, výtvarný teoretik Jiří Mašín, sochaři Ján Mathé, Rudolf Pribiš, Bedřich Stefan a Fraňo Štefunko, zástupci státních orgánů a společenských organizací, ale také závodů ČKD Praha, SONP Kladno a Jednotného zemědělského družstva Kly na Mělnicku. Není bez zajímavosti, že členem poroty byl i ředitel Archeologického ústavu Československé akademie věd akademik Jan Filip, známý vedle svého vědeckého díla také tím, že použití jeho jména v televizním seriálu Jindřicha Poláka Návštěvníci a fyzická podoba s hercem Josefem Bláhou byly předmětem soudního sporu, na jehož základě musela Československá televize za účelem reprízování seriálu jméno Filip předabovat na Richarda.

Porota posuzovala celkem 131 předložených soutěžních návrhů, které představovaly 133 návrhů líce a 172 návrhů rubu mince, celkem tedy 305 sádrových modelů. Většina návrhů byla vyřazena z dalšího soutěžení už v prvním a druhém kole. Do třetího kola posuzování postoupilo 15 návrhů, které získaly ceny a odměny. Jako výtvarně nejzdařilejší a nejlépe odpovídající požadavkům pětikorunové mince hodnotila porota tři návrhy, kterým udělila tři snížené II. ceny po 5.000 Kčs. Byly to návrhy soutěžních značek III, Československo a Republika, jejichž autory byli akademičtí sochaři Jiří Harcuba, Zdeněk Kolářský a Jiří Prádler.

Návrhy Jiřího Harcuby, Zdeňka Kolářského a Jiřího Prádlera, které získaly snížené II. ceny
Návrhy Jiřího Harcuby, Zdeňka Kolářského a Jiřího Prádlera, které získaly snížené II. ceny

I. cena nebyla udělena, neboť žádný z návrhů nemohl být realizován bez dalších úprav. Udělena nebyla ani III. cena. Odměny získaly návrhy Adolfa Havelky, Evy Havelkové, Jozefa Soukupa, Luboše Růžičky, Františka Davida, Josefa Strahovského a další návrh Zdeňka Kolářského. Porota se dohodla se SBČS a ministerstvem financí, že všichni autoři provedou doporučené úpravy, z nichž pořídí Státní mincovna v Kremnici pokusné odražky. Ty měla porota znovu posoudit a nejvhodnější návrh doporučit k realizaci.

Na návrhu Jiřího Harcuby ocenila porota „jednotné pojetí averzu i reverzu a u reverzu pak zvláště grafickou čistotu dominující číslice i kresebného pozadí“. Doporučila však úpravy českého lva podle heraldických zvyklostí, zvýraznění siluety Kriváně a typografické úpravy. Harcubovo soutěžní podání mělo variantu líce a šest variant rubu, které ještě čekají na objevení v jeho sochařské pozůstalosti, o kterou od roku 2016 pečuje Česká národní banka.

Na lícní straně oceněného návrhu ztvárnil Harcuba státní znak z roku 1960, dvouřádkový opis ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA a letopočet 1966. Rubové straně dominuje velké hodnotové číslo 5 se zkratkou měnové jednotky Kčs na pozadí konstrukce stavebních jeřábů symbolizujících výstavbu. Doplňkovými motivy rubu jsou pěticípá hvězda a stylizovaný květ. Místo pro autorskou signaturu bylo naznačeno pěti malými čtverci, nahrazenými na definitivním modelu celým autorovým příjmením HARCUBA.

Motiv velkého hodnotového čísla s konstrukcí stavebních jeřábů však nebyl původním dílem pro pětikorunu. Tento motiv vytvořil Harcuba o půl roku dříve pro návrh tříkoruny, v jejíž neomezené anonymní soutěži dopadl podobným způsobem. Společně s návrhy Luboše Růžičky a Zdeňka Kolářského tehdy získal jednu ze tří III. cen, avšak k realizaci byl nakonec vybrán návrh Zdeňka Kolářského ve spoluautorství s Eduardem Hájkem.

Pokusné odražky tříkoruny a pětikoruny podle návrhů Jiřího Harcuby (u tříkoruny je však Harcubovým dílem jen rub, zatímco líc je dílem Luboše Růžičky, neboť při ražbě odražků došlo v kremnické mincovně k záměně lícních a rubových razidel návrhů obou těchto autorů)
Pokusné odražky tříkoruny a pětikoruny podle návrhů Jiřího Harcuby (u tříkoruny je však Harcubovým dílem jen rub, zatímco líc je dílem Luboše Růžičky, neboť při ražbě odražků došlo v kremnické mincovně k záměně lícních a rubových razidel návrhů obou těchto autorů)

Hned druhý den po zasedání poroty, 27. října 1965, se v atelieru profesora Hladíka uskutečnila informační schůzka s autory oceněných návrhů Zdeňkem Kolářským a Jiřím Prádlerem, kterým tlumočil doporučení poroty. Jiřího Harcubu, který od 1. října 1965 studijně pobýval a přednášel na Royal Academy of Arts v Londýně, zastupovala manželka Zdena Harcubová. Ta předpokládala, že manžel buď přijede na několik dnů do Prahy, nebo mu zašle modely k úpravám do Londýna. Zástupce SBČS, sekretář soutěžní poroty Julius Sém, však upozornil, že originály oceněného návrhu nelze odeslat za hranice, a proto bude nutné pořídit jejich odlitky. Nakonec však nedošlo ani k jedné z těchto možností a úpravy Harcubových modelů prováděl podle jeho pokynů asistent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, akademický sochař Jiří Laštovička.

Mezitím byla v hale budovy SBČS Na Příkopě uspořádána volně přístupná výstava soutěžních návrhů, které postoupily alespoň do druhého kola hodnocení. Výstava byla otevřena v pracovní dny od 29. listopadu 1965 do 10. ledna 1966 od 7 do 18 hodin a navštívilo ji asi 2 200 tuzemských i zahraničních zájemců. Ohlas měla zejména mezi výtvarníky a studenty výtvarných oborů.

Menší část návštěvníků zaznamenala svoje postřehy a kritické poznámky k návrhům do návštěvní knihy. Jednoznačně největší sympatie s nejméně dvanácti kladnými reakcemi získal návrh značky Trojúhelník I akademického sochaře Jozefa Soukupa, který obdržel v soutěži režijní odměnu 400 Kčs. Jeden návštěvník ho označil jako „jediný možný“, který je mincí, zatímco ostatní oceněné návrhy „jsou spíše odznaky ke sjezdům“. Jiný návštěvník u něj zase nakreslil oběšence na šibenici – těžko říct, zda patřila autorovi či porotě. Více než pěti kladnými reakcemi byly hodnoceny také návrhy Československo Zdeňka Kolářského, Republika Jiřího Prádlera a Symbol Františka Davida. Jiný návštěvník však návrhy Republika a Československo zhodnotil jedním slovem „přeplácáno“.

Návrh Jiřího Harcuby hodnotila veřejnost spíše neutrálně. Za jeho klad označili návštěvníci výstavy zejména funkčnost: „… číslice udávající hodnotu by měla být zvláště výrazná, tomu vyhovuje z vystavených např. II. cena Jiří Harcuba“. Jiný občan zaslal novinový výstřižek se všemi oceněnými návrhy a vyznačeným Harcubovým návrhem – „tato, nová 5ti Koruna“. Zaznělo ale také, že „v žádném případě Harcuba, spíše Kolářského“ či „Harcubův návrh je rozestavěná Praha nebo schody do nebe?“. Nejhůře dopadl v očích návštěvníka autor návrhu Píseň, který „to snad ani nemyslí vážně!“. Zaznamenány byly také řečnické otázky a výzvy „o co vám jde?“ či „polepšete se!“ a jeden návštěvník chtěl rovnou vyměnit porotu. Slovy „vše hluboko pod úrovní nové tříkoruny“ či „nic nového, vesměs staré motivy“ se vyjádřilo také několik výtvarných skeptiků. Návštěvník-poeta připojil dokonce verš: „Ať jsou lidé staří nebo mladí, všichni ministrovi dobře radí: Než učiníš rozhodnutí, s lidmi poraď se vždy s chutí“. Skutečnou uměleckou úroveň nejlepší části soutěžních návrhů asi nejlépe vystihuje záznam: „Vzorky pětikorun jsou všechny hezké, každá jinak“.

Návštěvníci se však nezabývali jen výtvarnou stránkou návrhů, ale také jejich funkčností: „mince se musí rozlišovat velikostí, hmatem, a né hlavou nebo orlem, jsou stejně vždy na jedno brdo“ a jejich vzájemnou zaměnitelností: „dělejte mince, aby se nápadně od sebe rozlišovaly“. Ze záznamů je zřejmé, že veřejnost si ještě nezvykla na dvě nové mince – padesátihaléř (vydán r. 1963), který si pletla s korunou, a tříkorunu (vydána r. 1965), kterou zaměňovala za pětadvacetihaléř. Veřejnost však zjevně trápilo i celkové množství nominálních hodnot mincí (počet nominálů se v letech 1957–1966 zvýšil z pěti na devět, i když haléř a tříhaléř již vycházely z používání), a tak „na kovové mince dejte nám pytlík místo peněženky“. Nejméně čtyřikrát zaznělo doporučení ponechat papírové pětikoruny, i když jiný návštěvník k názoru „Nechte papírové!“ připojil rezolutní „Ne!“.

Na začátku prosince odevzdal Jiří Laštovička i oba další ocenění autoři upravené modely, ale kremnická mincovna po jejich obdržení sdělila, že závady modelů nedovolují jejich redukování a úpravy nemůže provést sama. Zdeněk Kolářský a Jiří Prádler byli proto vysláni k provedení úprav přímo do Kremnice, ale Jiří Laštovička nemohl odcestovat z Prahy pro služební povinnosti a Jiřímu Harcubovi byl pobyt v Londýně prodloužen až do 15. ledna 1966. SBČS proto navrhovala, aby byl odražek Harcubova návrhu proveden z modelu ve stavu, jak je, protože jde jen o náhled. Kremnická mincovna však 17. ledna 1966 dálnopisovala, že úpravy provedla sama (nejspíš je provedl vedoucí kremnického atelieru akademický sochař Andrej Peter) a že Jiřího Harcubu netřeba vysílat do mincovny, neboť definitivní úpravy by se prováděly až v případě, že by byl k sériové výrobě určen právě jeho návrh.

Další schůze soutěžní poroty se uskutečnila 3. února 1966 a porota doporučila k vydání právě návrh Jiřího Harcuby. Nejvíce k tomu zřejmě přispěla kremnická mincovna, jejíž zástupci se jednání z pracovních důvodů nezúčastnili, ale jejich názory den předtím zaznamenal a porotě tlumočil Julius Sém. Mincovna byla proti přijetí návrhu Zdeňka Kolářského, „který nevyhovuje z hlediska výtvarného a asymetrická plochá obruba u této mince je nevhodná“. Stejně tak se jí nelíbil ani návrh Jiřího Prádlera, kde „lev nedosahuje úrovně předcházejících mincí a písmo má nedostatky“.

Hodnocení kremnické mincovny, že je třeba zachovat Harcubovou myšlenku „aby to byl Harcuba“, svědčí o velkém citu a pochopení pro jeho dílo již v samotných počátcích Harcubovy mincovní tvorby
Hodnocení kremnické mincovny, že je třeba zachovat Harcubovou myšlenku „aby to byl Harcuba“, svědčí o velkém citu a pochopení pro jeho dílo již v samotných počátcích Harcubovy mincovní tvorby

Tyto názory vzala porota na vědomí a byl s nimi projeven souhlas. Zástupce SBČS zdůraznil „nutnost snadného rozlišení mince od ostatních hodnot jak na líci, tak rubu, čemuž odpovídá právě veliká číslice 5 a zvláštní, odlišné řešení lícní strany Harcubova návrhu“. K realizaci byl tak doporučen návrh Jiřího Harcuby, který osobně provedl poslední úpravy v kremnické mincovně 10. února 1966. Podle tehdejších pravidel musela být ještě schválena podoba státního znaku orgánem s neuvěřitelně dlouhým názvem Komise pro zpodobňování ústavních činitelů a jiných významných osobností rozšířená pro schvalování rozmnoženin státního znaku při ministerstvu školství a kultury. Ke schválení došlo 14. února 1966 bez připomínek a 6. dubna definitivně schválil Harcubův návrh k realizaci ministr financí Richard Dvořák.

Jiří Harcuba ve svém atelieru v druhé polovině 60. let
Jiří Harcuba ve svém atelieru v druhé polovině 60. let

O vydání pětikoruny do oběhu se původně uvažovalo ve druhém čtvrtletí 1966, ale v důsledku zdržení přípravy výtvarného návrhu byl termín posunut na 1. červenec a nakonec na 1. srpen 1966. Nová pětikorunová mince byla vydána vyhláškou ministra financí č. 61/1966 Sb., přičemž předtím muselo být podle tehdejších pravidel vládním nařízením č. 105/1965 Sb. vyhlášeno doplnění soustavy zákonných peněz kovovou tříkorunou a pětikorunou.

Část textu pracovního předpisu správy peněžního oběhu SBČS č. 108/1966 z 15. června 1966
Část textu pracovního předpisu správy peněžního oběhu SBČS č. 108/1966 z 15. června 1966

Harcubova pětikoruna byla ražena ze slitiny mědi a niklu, tedy nemagnetického mědiniklu o 80 dílech mědi a 20 dílech niklu, ačkoliv SBČS pro tříkorunu a pětikorunu původně doporučovala hliník. Argumentovala nižší hmotností, neboť v pobočkách SBČS, poštovních úřadech a spořitelnách docházelo k „přepočítávání na prknech, skladování do vysokých polic v trezorech, přenášení, přičemž jsou takřka výlučně zaměstnány ženy“. Pětikoruna měla průměr 26 mm a hmotnost 7 g, na hladké hraně se opakovaly kosočtverce a vlnovky, provedené technikou vlisu.

Část reportáže M. Šulcové o Jiřím Harcubovi a nové pětikoruně v deníku Večerní Praha
Část reportáže M. Šulcové o Jiřím Harcubovi a nové pětikoruně v deníku Večerní Praha

Harcubova pětikoruna byla ražena v původní podobě v letech 1966–1990 a v upravené podobě v letech 1991–1992 s vynecháním ročníků 1971, 1972, 1976 a 1977. Až do roku 1980 totiž ještě nebyly vydávány sady oběžných mincí, a proto se výroba objednávala jen v letech, kdy bylo třeba doplnit zásoby pro zajištění plynulého peněžního oběhu. Od roku 1980 se již razily všechny ročníky, ale v letech 1986, 1987, 1988 a 1992 jen do zmíněných sad. Do oběhu se tak dostávalo jen malé množství vyrobené nad potřebu sad, které by ale nebylo hospodárné ničit.

Pětikoruna zůstala v oběhu i poté, co byl Jiří Harcuba za návrh medaile k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 propuštěn z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a na přelomu let 1971 a 1972 strávil čtyři měsíce ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Poté působil několik let jako samostatný výtvarník, avšak s velmi omezenou možností realizovat a vystavovat svá díla. Stalo se tak díky dohodě výkonných pracovníků SBČS a federálního ministerstva financí a s tichým souhlasem rozumně uvažujících představitelů těchto institucí.

Na základě vyhlášky č. 60/1991 Sb. byla pětikoruna po 1. dubnu 1991 vydávána v upravené podobě. Se všemi mincemi vydanými před rokem 1989 dostala novou společnou lícní stranu, jejímž autorem byl Miroslav Ronai, se zkratkou nového názvu státu ČSFR a jeho novým státním znakem. Na rubové straně pak byla odstraněna pěticípá hvězda v rámci zbavování se komunistických symbolů ze všech haléřových hodnot, dvoukoruny a pětikoruny (nezměnila se jen zcela neutrální jednokoruna). Vznikla tak výtvarně velmi nesourodá mince, která však měla být jen krátkodobým provizorním řešením do vydání úplně nové emise československých mincí, k čemuž ale v důsledku rozpadu Československa už nedošlo.

Původní podoba pětikoruny z let 1966–1990 a upravená podoba pětikoruny z let 1991–1992
Původní podoba pětikoruny z let 1966–1990 a upravená podoba pětikoruny z let 1991–1992

Celkem bylo v letech 1966–1992 vyrobeno, resp. účetně dodáno SBČS 192 895 949 kusů pětikorun, ražených převážně ve Státní mincovně v Kremnici. Jen v roce 1991 bylo vyrobeno 18 564 000 kusů v Kremnici a 10 000 000 kusů z kapacitních a cenových důvodů v britské Royal Mint ve velšském Llantrisantu.

Platnost Harcubovy československé pětikoruny byla na území České republiky ukončena vyhláškou č. 143/1993 Sb. dne 30. listopadu 1993 a od 1. prosince 1993 do 31. března 1994 ji vyměňovaly Česká národní banka i obchodní banky. Od 9. června 1993 byla v oběhu postupně nahrazována současnou českou pětikorunou, raženou rovněž podle návrhu akademického sochaře Jiřího Harcuby. Československé pětikoruny ukončily svůj „životní cyklus“ jako druhotná surovina, prý převážně pro výrobu armatur.

Pětikoruny i ostatní československé oběžné mince byly po svém stažení sváženy z poboček České národní banky a obchodních bank do několika uschovacích míst ke zpracování, vybalení a odvozu k likvidaci. Není bez zajímavosti, že jako pracovník ČNB na úseku zpracování hotovostí po česko-slovenské měnové rozluce byl zaměstnán také tehdy budoucí a dnes už bývalý slavný fotbalista Jan Koller
Pětikoruny i ostatní československé oběžné mince byly po svém stažení sváženy z poboček České národní banky a obchodních bank do několika uschovacích míst ke zpracování, vybalení a odvozu k likvidaci. Není bez zajímavosti, že jako pracovník ČNB na úseku zpracování hotovostí po česko-slovenské měnové rozluce byl zaměstnán také tehdy budoucí a dnes už bývalý slavný fotbalista Jan Koller

Harcubova československá pětikoruna byla v platnosti 27 let, z nichž 24 let zůstávala nejvyšším mincovním nominálem. Nejen těmito dlouhými dobami, ale i svým velkým průměrem a výrazným nekonvenčním výtvarným řešením zůstává jen těžko zapomenutelnou součástí našeho tehdejšího každodenního života. S novou pětikorunovou mincí se naše veřejnost postupně seznamovala v těchto týdnech právě před půlstoletím.