ČNB > O ČNB > čnBlog > Jak se český lev na mincích měnil a moravská orlice v kraňskou převtělila – část 1 (1919–1939)

Jak se český lev na mincích měnil a moravská orlice v kraňskou převtělila – část 1 (1919–1939)

Fri May 09 14:04:00 CEST 2014

Státní znak, první oficiální státní symbol po vzniku samostatné Československé republiky, byl stanoven nařízením československé vlády 19. května 1919. Tímto dnem začíná novodobá etapa našich státních symbolů a také jejich používání na platidlech. Nejpoužívanějším z nich je český lev, který se jako státní symbol objevil pravděpodobně poprvé na denárech Soběslava II. (1173–1178) a jeho heraldické zobrazení pak na brakteátech Přemysla Otakara II. (1253–1278). Poté, co byl český lev za panování Habsburků z mincí odstraněn, vrátil se právě až na mincích Československé republiky.

První oficiálně vydané a obíhající československé mince však vznikly až po stanovení definitivních státních symbolů z roku 1920. Pojďme si ukázat, jaká cesta k tomu vedla.

Vzhledem k tomu, že se v dalším textu setkáme ještě několikrát s pojmy znak Čech, znak Moravy, znak Slezska a znak Slovenska či český lev, moravská orlice, slezská orlice, příp. slovenský kříž (i když toto pojmenování není heraldicky zcela korektní), nejprve si je definujme. Použijeme přitom heraldický popis, tedy popis nikoliv z pohledu pozorovatele znaku, ale z pohledu objektu znaku, tedy vlastně zrcadlově převrácený.

Znakem Čech je v červeném štítě vpravo hledící stříbrný dvouocasý lev ve skoku s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem se zlatou zbrojí. Znakem Moravy je v modrém štítě vpravo hledící čelně rozkřídlená stříbrno-červeně šachovaná orlice s otevřeným zobákem, vyplazeným jazykem a rozloženými ocasními pery se zlatou zbrojí. Znakem Slezska je ve zlatém štítě vpravo hledící čelně rozkřídlená černá orlice s otevřeným zobákem, vyplazeným jazykem a rozloženými ocasními pery s červenou zbrojí a zlatou korunou, na hrudi a křídlech se stříbrným perisoniem zakončeným na obou stranách jetelovými trojlisty a uprostřed s vyrůstajícím křížkem. Znakem Slovenska je v červeném štítě modré trojvrší, na jehož prostředním nejvyšším vrchu je vztyčen stříbrný patriarší kříž.

Poloha ve skoku znamená, že lev stojí na jedné (v případě českého lva na levé) zadní tlapě, zbývající tři tlapy pak směřují proti potencionálnímu protivníkovi. Otevřená (archaicky rozžavená) tlama či zobák a vyplazený (archaicky vyplazitý) jazyk dravých zvířat vyjadřují jejich bojovnost či útok. Zbrojí jsou jazyk, u čtyřnohých zvířat drápy, u ptáků pařáty s drápy a koruna (zvaná též čelenka). Pokud je všechna zbroj stejné barvy, popisuje se společně. Perisonium (zvané též pružina či pružec) je dolů prohnutý oblouk, někdy s listovým zakončením a uprostřed vyrůstajícím křížkem. Patriarším je kříž, jehož svislé rameno je symetricky přeloženo dvěma vodorovnými rameny, přičemž horní rameno je kratší.

Nařízení č. 300/1919 Sb. stanovilo, že „až do konečné úpravy státního znaku“ je znakem republiky dosavadní znak království Českého, tedy výše definovaný znak Čech. Autorem výtvarné podoby „prozatímního“ znaku byl kancelářský oficiál archivu ministerstva vnitra (a též autor československé státní vlajky) Jaroslav Kursa (1875–1950), který vytvořil nezaměnitelného lva se srpovitými chundely, zakulaceným jazykem a zvonkovitými ocasními třapci.

Na definitivní státní symboly bylo třeba počkat deset měsíců. Až zákon č. 252/1920 Sb. stanovil vedle státní vlajky a státní pečeti také tři znaky – malý, střední a velký (zákonem nazvaný veliký). Malý znak byl obsahově totožný se znakem prozatímním, jen nesl na hrudi srdeční štítek se znakem Slovenska (z hlediska heraldických zásad jde ovšem o zásadní chybu – srdeční štítek má nést nejstarší nebo nejčestnější znamení, lze jej tedy interpretovat tak, že slovenská dynastie vládne českému státu).

Střední znak byl složitější, měl dva štíty, přední a zadní. Na předním štítu byl znak Čech obsahově totožný se znakem prozatímním. Zadní štít byl čtvrcený. V pravém horním poli byl znak Slovenska totožný se srdečním štítkem v malém znaku. V horním levém poli byl znak Podkarpatské Rusi , polcený (archaicky na zdél, tj. svisle rozdělený) štít, v jehož pravém modrém poli byla tři vodorovná zlatá břevna a v levém stříbrném poli stojící vpravo hledící červený medvěd. V pravém dolním poli byl znak Moravy a v levém dolním poli znak Slezska, jehož orlice z výtvarných důvodů hledí vlevo, aby přední část hlavy nebyla zakryta předním štítem.

Velký znak byl velmi složitý, a jelikož pro naše téma není tolik důležitý, konstatujme jen, že měl po obou stranách zlaté dvouocasé lvy jako štítonoše (strážce štítu) a v sedmi polích zadního štítu nesl dále znaky Těšínska, Opavska a Ratibořska. Na prozatímní znak z roku 1919 i všechny znaky z roku 1920 byl použit tzv. francouzský štít (nahoře rovný, dole půlkruhový, vybíhající v hrot), který však není předmětem heraldického popisu. Autorem výtvarné podoby malého, středního a velkého znaku z roku 1920 byl přední český malíř a všestranný výtvarník převážně ve stylu art deco František Kysela (1881–1941), který rovněž vytvořil velmi charakteristického lva s trnovitými chundely a ocasními třapci směřujícími k pravé straně štítu.
 

Prozatímní znak z roku 1919 a malý, střední a velký znak z roku 1920.

Prozatímní znak z roku 1919 a malý, střední a velký znak z roku 1920.

Tyto znaky zůstaly v platnosti i po územních ztrátách v důsledku tzv. Mnichovské dohody a vzniku Česko-Slovenské, tzv. druhé republiky. Fakticky byl však používán jen střední znak, který nejlépe vyjadřoval autonomní uspořádání nového státu. Ke stanovení nových státních symbolů došlo až po rozpadu druhé republiky vyhlášením samostatného Slovenského státu a protektorátu Čechy a Morava, na Slovensku v červenci a v protektorátu až v říjnu 1939.

A jakým způsobem se státní znaky z let 1919–1939 promítly na tehdejších československých mincích? Již v červenci 1919 zahájil Bankovní úřad ministerstva financí vydávání prvních platidel znějících na československé koruny, tzv. státovky I. emise. V únoru 1920 byla emise kompletní a devět nominálních hodnot od 1 do 5 000 Kč nahradilo v oběhu nejen bankovky Rakousko-uherské banky, okolkované při měnové odluce v březnu 1919 a bankovky nízkých hodnot nepodléhajících okolkování, ale také rakousko-uherské stříbrné mince, tezaurované během Velké války. Pouze haléřové hodnoty tak byly nadále zajištěny rakousko-uherskými mincemi, převážně železnými dvouhaléři a dvacetihaléři.

Jejich rychlá náhrada za nové československé mince však nebyla možná, pokud jejich výroba neměla být zadána do zahraničí a měla se uskutečnit v někdejší královské uherské, nyní československé státní mincovně v Kremnici. Na konci roku 1918 byla totiž podstatná část jejího vybavení včetně většiny strojů, nástrojů a kovů odvezena do Budapešti maďarskou správou, která tvořila převážnou část personálu. Kremnická mincovna musela být nejprve znovu materiálně a personálně vybavena a první československá mince – dvacetihaléř vzoru 1921 – mohla být připravena k ražbě až v lednu 1921 a do oběhu být vydána až v únoru 1922.

Za dobu existence prozatímního znaku tak nebyla vydána žádná mince, avšak vznikly první návrhy československých mincí, z nichž významné jsou pro nás práce Otakara Španiela, dovedené až do etapy zkušební ražby v podobě odražků, které vznikly jako Španielova soukromá zakázka v mincovně ve Vídni. Právě na některých z nich je ztvárněn prozatímní znak.

První oficiálně vydané a obíhající československé mince tedy vznikly až po stanovení definitivních státních symbolů z roku 1920. V roce 1922 byl vydán dvacetihaléř, padesátihaléř a koruna, v roce 1923 pětihaléř a desetihaléř, 1924 dvouhaléř, 1925 pětikoruna, 1931 desetikoruna, 1933 pětadvacetihaléř a nominálovou řadu uzavřela v roce 1934 dvacetikoruna. Kromě nich byly vydány dvě pamětní mince, v roce 1928 desetikoruna a 1937 dvacetikoruna. Jako obchodní mince (které nejsou součástí soustavy zákonných peněz a není na nich uvedena hodnota denominovaná v tuzemské měně) byly vydány v roce 1923 dukáty a dvoudukáty a v roce 1929 pětidukáty a desetidukáty.

Rubové strany drobných mincí československé 1. republiky.

Rubové strany drobných mincí československé 1. republiky.

Rubové strany pamětních mincí československé 1. republiky a lícní strany československých dukátů, tzv. svatováclavských svatováclavských (u dukátů nebyla v rozporu s tradicí a nepsanými pravidly republikánských mincí zvolena za lícní ta strana, na níž je ztvárněn státní znak, ale strana se zobrazením svatého Václava jako symbolu suverenity českého národa a znak nepřetržitosti státní a národní myšlenky, tedy symbolu nadřazenému československému státnímu znaku).

Rubové strany pamětních mincí československé 1. republiky a lícní strany československých dukátů, tzv. svatováclavských (u dukátů nebyla v rozporu s tradicí a nepsanými pravidly republikánských mincí zvolena za lícní ta strana, na níž je ztvárněn státní znak, ale strana se zobrazením svatého Václava jako symbolu suverenity českého národa a znak nepřetržitosti státní a národní myšlenky, tedy symbolu nadřazenému československému státnímu znaku).

Zatímco na nižších nominálních hodnotách do 5 Kč včetně a dukátech byl používán malý znak, na vyšších hodnotách od 10 Kč to byl střední znak. Před pokusem o hodnocení způsobů ztvárnění státních symbolů na našich mincích si nejprve jednotlivé znaky prohlédněme.

Prozatímní znak na zkušebních ražbách československých mincí s letopočtem 1920 (Otakar Španiel), malý znak na nízkých nominálních hodnotách mincí 20. let (Otakar Španiel) a malý znak na pětikoruně vzoru 1925 (Otto Gutfreund).

Prozatímní znak na zkušebních ražbách československých mincí s letopočtem 1920 (Otakar Španiel), malý znak na nízkých nominálních hodnotách mincí 20. let (Otakar Španiel) a malý znak na pětikoruně vzoru 1925 (Otto Gutfreund).

Malý znak na dukátu a dvoudukátu vzoru 1923 (Otakar Španiel a Jaroslav Benda), malý znak na pětidukátu a desetidukátu vzoru 1929 (Otakar Španiel a Jaroslav Benda) a malý znak na pětadvacetihaléři vzoru 1933 (Otakar Španiel).

Malý znak na dukátu a dvoudukátu vzoru 1923 (Otakar Španiel a Jaroslav Benda), malý znak na pětidukátu a desetidukátu vzoru 1929 (Otakar Španiel a Jaroslav Benda) a malý znak na pětadvacetihaléři vzoru 1933 (Otakar Španiel).

Střední znak na pamětní desetikoruně vzoru 1928 (Otakar Španiel), střední znak na běžné desetikoruně vzoru 1930 (Jaroslav Horejc) a střední znak na běžné a pamětní dvacetikoruně vzorů 1933 a 1937 (Jaroslav Horejc).

Střední znak na pamětní desetikoruně vzoru 1928 (Otakar Španiel), střední znak na běžné desetikoruně vzoru 1930 (Jaroslav Horejc) a střední znak na běžné a pamětní dvacetikoruně vzorů 1933 a 1937 (Jaroslav Horejc).

Z přehledu je zřejmé, že malý znak ztvárňovali autoři bez štítu, tedy při striktním výkladu vlastně nešlo o znak, ale pouze českého lva se srdečním štítkem se znakem Slovenska. Dobová praxe však při označování malého znaku nerozlišovala, zda je lev ve štítě či bez něj. Malý znak včetně štítu je ztvárněn pouze u dukátů. Na pětidukátu a desetidukátu jde o štít španělský (nahoře rovný, dole půlkruhový), kterému správně odpovídá i tvar srdečního štítku. Na dukátu a dvoudukátu štít neodpovídá žádnému základnímu heraldického typu, jde o jakousi modifikovanou kombinaci štítu anglického a francouzského. Ve spojení s neuzavřeným kruhem a oblouky obklopujícími znak může vzniknout otázka, zda se vůbec jedná o štít, či jakési dekorativní orámování, dobový popis je však za štít považuje („ … po obou stranách štítu…“). Spoluautor těchto mincí Otakar Španiel se k podobným orámováním lva vrátil na pamětních mincích z přelomu 40. a 50. let, a proto se k nim ještě vrátíme.

Pokud jde o srdeční štítky se znakem Slovenska, i zde požívali autoři značné volnosti modifikováním francouzských a španělských štítů. Poprvé na dukátu a dvoudukátu a o deset let později i na pětadvacetihaléři vytvořili autoři srdeční štítek v prostorovém ztvárnění, poněkud v rozporu s plošným ztvárněním lva. Na pětidukátu a desetidukátu je při striktním posouzení možné považovat srdeční štítek za chybně umístěný, neboť spíše než hrudí lva je nesen jeho předníma nohama.

Naproti tomu střední znak ztvárňovali autoři s oběma štíty. Ponechali si však určitou volnost, pokud jde o tvary štítů. Pouze dvacetikoruna respektuje francouzský tvar pro přední i zadní štít. U pamětní i běžné desetikoruny vytvořili autoři štíty specifických tvarů a v rozporu s heraldickými pravidly nerespektovali požadavek shodného tvaru pro štít přední i zadní.

Střední znaky a malé znaky se štíty je možné spolehlivě orientovat podle rovnoběžných a svislých částí štítu. Naopak u lvů bez štítu není orientace tak jednoznačná. Je otázkou, zda lvy orientovat podle jiných rovnoběžných částí reliéfů, bodů (protilehlé hroty šesticípé hvězdy či jiné rozdělovací ornamenty) nebo linek (horní okraj srdečního štítku či ramena patriaršího kříže). U sochařských (reliéfních) ztvárnění však nelze zcela spoléhat na grafickou přesnost všech prvků reliéfu. S vědomím těchto možných nepřesností lze nicméně konstatovat, že v některých ztvárněních lev nestojí na levé zadní tlapě a tedy že heraldicky nejde o lva ve skoku.

Samotná kresba, resp. modelace heraldických zvířat, tedy lva, orlic a medvěda, připouští značnou míru výtvarné licence autora, neboť zvířata se ztvárňují v heraldice přiměřeně stylizovaná. Všichni autoři ztvárnili heraldická zvířata působivým způsobem bez základních zoologických rozporů, diskutabilní může být snad jen tvar hřívy lva na pětidukátu a desetidukátu. Právě tyto mince však patří k našim nejoriginálnějším. Značnou volnost si autoři podrželi i v tvaru trojvrší a patriaršího kříže, jehož svislé i vodorovná ramena jsou různě dlouhá a široká, někdy pravoúhlá, někdy na koncích rozšířená.

Zajímavá je také otázka šrafování. Heraldické tinktury (tj. kovy, barvy a kožešiny) byly ve znacích obvykle ztvárňovány kresbou barevně, avšak po vynalezení jednobarevného tisku byla potřeba nahradit barvy jiným grafickým ztvárněním. Z více způsobů se nejvíce rozšířilo šrafování, odlišné pro každou tinkturu (např. zlato–tečky, stříbro–prázdné, červená–svislé čáry, modrá–vodorovné čáry, zelená–kosmé čáry, černá–pravoúhlá kombinace svislých a vodorovných čar atd.). Nebarevné reliéfní ztvárnění znaků nabízí stejně jako jednobarevný tisk použití této heraldické konvence, avšak využilo se jí jen velmi zřídka, snad proto, že je u všeobecně známých znaků zbytečná a v reliéfním ztvárnění heraldických figur by mohla působit i rušivě.

Na sledovaných mincích se objevuje jen ve dvou či třech případech, a to vždy jen na jedné tinktuře, tedy nedůsledně. Otázkou je, zda skutečně jde o heraldické šrafování nebo jen výtvarný záměr, v každém případě je však šrafování použito správně. Na Gutfreundově pětikoruně je šrafován srdeční štítek lva (svislé čáry–červená) a na Horejcových dvacetikorunách jsou šrafována vodorovná břevna ve znaku Podkarpatské Rusi (tečky–zlatá). Na pětidukátu a desetidukátu je hlavní štít při pravém i levém okraji doplněn svislými čarami. Ani zde nelze vyloučit, že jde o náznak heraldického šrafování, v opačném případě má jen dekorativní účel a je výtvarnou licencí autorů. Dobové popisy mincí každopádně ve všech uvedených případech o šrafování mlčí.

Z ukázek je zřejmé, že žádný z autorů těchto mincí – Otakar Španiel, Jaroslav Benda, Otto Gudfreund a Jaroslav Horejc – nerespektoval úřední podobu znaků v provedení Františka Kysely, ale v různé míře se jí jen přiblížil. Všechny výtvarné odchylky však byly v době vzniku mincí považovány za přijatelné v rámci tzv. výtvarné licence autora a snad byly i vítanou změnou v unifikovaném ztvárnění státních symbolů na úředních budovách a dokumentech.

Státní znak měl být ztvárněn také na stokoruně s názvem hřivna, která měla být vydána na základě opatření Stálého výboru č. 166/1929 Sb., o konečné úpravě Československé měny, jako kurantní (plnohodnotná) mince v rámci plánovaného obnovení zlatého standardu. Vládní nařízení o její ražbě však následkem Velké hospodářské krize, nezavedení zlatého standardu a devalvace československé koruny nebylo nikdy vydáno. Hřivna měla mít ryzí hmotnost 4,458 g, při ryzosti 900/1000 tedy hrubou hmotnost 4,953 g. Podle síly (tloušťky) přijatelné pro ražbu lze odhadovat možný průměr 20–25 mm. O devět let později nedošlo v důsledku politických a hospodářských změn ani k vydání niklových desetikorun a stříbrných padesátikorun podle zákona č. 101/1938 Sb., o soustavě drobných peněz.

První část pojednání o státních symbolech na našich mincích po roce 1918 můžeme tedy zakončit konstatováním, že naši předkové se na mincích nesetkali s prozatímním znakem ani velkým znakem, ale malým znakem na nižších a středním znakem na vyšších nominálních hodnotách. Žádný z autorů se přitom nedržel úřední podoby znaků, ale vytvořil vlastní výtvarné pojetí, které přispělo k jedinečnosti našich mincí té doby.

V další části, kterou přineseme v rubrice čnBlog v příštích dnech, se budeme věnovat období 1939–1960.