ČNB > O ČNB > čnBlog > Tak trochu netradiční blog o tištění peněz aneb Reportáž psaná na rotačce

Tak trochu netradiční blog o tištění peněz aneb Reportáž psaná na rotačce

Je pondělí 10. října, pozdní odpoledne. Běžný pracovní den, ale pro mě přeci jen trochu výjimečný. Jdu na Institut ekonomických studií FSV UK přednášet do svého kurzu monetární ekonomie. To samozřejmě v průběhu semestru není nic mimořádného. Tentokrát si ale na flash disku nesu zbrusu novou přednášku o podstatě a fungování moderního peněžního systému. Přednášku, která v tomto kurzu dosud nezazněla, protože jsem tak nějak předpokládal, že studenti magisterského stupně už alespoň tuší, jak moderní peněžní systém funguje. Nicméně v posledních letech ve mě stále silněji dozrával pocit, že to nejspíš neplatí. Až jsem to prostě nevydržel a novou přednášku na toto téma zařadil; s omluvou na úvod pro všechny studenty, jimž by taková přednáška připadala příliš triviální.

V tom, že toto mé rozhodnutí bylo správné, mě nakonec utvrdila i sekvence „šokujících“ mediálních zpráv na téma ČNB a jejího „tištění peněz jako o závod“. Zde jen pro připomenutí pár titulků, snadno dohledatelných na webu:

04. 10. 2016: „V tisku peněz patří Česko k nejrychlejším na světě, objemem dominuje eurozóna“
05. 10. 2016: „Tištění peněz v Česku teď patří mezi nejrychlejší na světě. Rychleji přibývají jen v Číně“
06. 10. 2016: „ČNB tiskne peníze jako o závod“
07. 10. 2016: „ČNB řádí, rotačky tisknou peníze na 360% a doháníme Čínu“
09. 10. 2016: „Česko je na špici v rychlosti tisknutí peněz. Kvůli intervencím ČNB“
10. 10. 2016: „ČNB tiskne peníze jako o závod“.

Stmívá se a já mířím ze Senovážného náměstí do sídla školy v Opletalce. Nejkratší cesta vede Růžovou ulicí kolem Státní tiskárny cenin. Právě ji míjím a až na pár kanceláří je v celé budově zhasnuto. Rotačky nikde neduní. Nikde nestojí ani dlouhé řady kamionů rozvážejících právě zaschlé bankovky do ČNB, odkud by pak putovaly dále po celé české kotlině. Není divu. Oběživo v tuzemsku v současnosti roste asi o 8 % ročně. Přitom před krizí v letech 2002–2007 se jeho objem zvyšoval v průměru o 10 % za rok, a ani tenkrát nemuseli ve Státní tiskárně organizovat mimořádné směny. Nemůžu se ubránit lehce sarkastickému úsměvu – za nějž se sice vzápětí v duchu omlouvám, ale nemůžu si pomoct, je to prostě můj styl – a jdu dál.

Přednášku zahajuji otázkou, kolik studentů si myslí, že objem peněz v ekonomice kontroluje centrální banka, a kolik se naopak domnívá, že se sám přizpůsobuje vývoji ekonomiky. Při volbě první možnosti vidím les rukou, zato při volbě té druhé jen pár. Ach jo, tohle bude perná práce. Naštěstí jsem do přednášky vložil četné citáty i obrázky z článků spousty renomovaných ekonomů, kteří jsou bezesporu chytřejší než já a snad mi pomohou vysvětlit i zdánlivě nevysvětlitelné.

Abych byl spravedlivý, za poměr odpovědí na mou úvodní otázku nemůže hloupost studentů, ale my, vyučující ekonomie. V zastaralých učebnicích pro bakalářský stupeň dlouho přežíval – a leckde asi stále přežívá – mýtus, podle kterého centrální banka řídí množství peněz v oběhu tím, že kontroluje takzvanou měnovou bázi, neboli lidově řečeno „peníze, které sama vydává“, nebo ještě lidověji „tiskne“. Komerční banky lačně čekají, až centrální banka vydá nějakou další korunu, pak se na ni vrhnou a téměř přes noc ji předem známým a stálým koeficientem zmnoží (zmultiplikují). A protože peníze v ekonomice obíhají také předem známou a neměnnou rychlostí a dáno je rovněž množství věcí, které lze za peníze koupit, více peněz v oběhu nakonec vždy rychle vede jen a pouze k úměrně vyšší inflaci, tedy ke znehodnocení kupní síly peněz. Pokud někdo myšlenkově žije v takto popsaném světě, výše uvedené mediální titulky ho musí nutně – a notně – vyděsit. Takto to ale nefunguje a ani nikdy nefungovalo. Co je tedy na této historce špatně? Popravdě řečeno úplně všechno. Takže odkud při opravování mýtu začít?

Co jsou a nejsou peníze

Za prvé, nepřesné je už samotné označení měnové báze za „peníze, které vydává (nebo dokonce tiskne) sama centrální banka“. Z měnové báze se totiž do peněžní zásoby (tj. peněz kolujících v ekonomice) počítá jen vydané oběživo, tedy bankovky a mince, a to ještě jen ta jejich podmnožina, která je v rukou lidí a podniků (nikoli část uložená v trezorech bank). Zbývající – a v současnosti v řadě zemí větší – část měnové báze jsou rezervy komerčních bank u centrální banky. Ty se mezi peníze nepočítají. Nemůžou totiž posloužit jako prostředek směny mezi jednotlivými lidmi a podniky. Navzájem platit si jimi mohou jen banky, což se děje mimo jiné při vypořádávání platebního styku mezi jejich klienty. Rezervy bank ale v tomto případě plní pouze roli „prostředníka“, který neopustí „brány“ (přesně řečeno účetní rozvahu) centrální banky. Peníze jako takové putují z účtu jednoho klienta banky na účet jiného klienta v další bance. Do peněžní zásoby se přitom počítá právě součet vkladů těchto klientů u komerčních bank, tedy peníze obíhající v ekonomice, nikoli rezervy „uzavřené“ v bilanci centrální banky. Zní to dost akademicky, ale jsem na univerzitní půdě, a tak si trochu té „pojmologie“ snad můžu dovolit.

Co dělá centrální banka

Za druhé, centrální banka měnovou bázi v naprosté většině případů nekontroluje. V normálních dobách je to proto, že jako svůj základní nástroj používá úrokové sazby, tedy lidově řečeno „cenu peněz“. Za tímto účelem musí bankám na jejich požádání dodávat za stanovenou úrokovou sazbu oběživo a rezervy (likviditu), nebo od nich likviditu naopak stahovat. Aktuálně pak ČNB nekontroluje měnovou bázi proto, že objemy intervencí v rámci udržování jejího kurzového závazku určuje devizový trh, nikoli sama centrální banka. Mimochodem, tuto část výkladu jsem měl v přednáškách obsaženou vždy; jen jsem si naivně myslel, že to stačí k tomu, aby studenti vnitřně pochopili i vše ostatní. Mea culpa, mea maxima culpa!

Role obchodních bank

Za třetí, banky s poskytnutím úvěru lačně nečekají na to, až nějakou tu korunu centrální banka vydá. Schválně se ptám studentů, kolik z nich kdy vidělo na dveřích své banky ceduli „Dnes úvěry neposkytujeme, nejsou rezervy“. Tentokrát žádný les rukou nad přednáškovou místností. Začínám vysvětlovat, že v praxi to funguje přesně naopak. Banka uvítá každého žadatele o úvěr, pokud ho vyhodnotí jako dostatečně solventního, neboli schopného úvěr splácet. Pak mu jej ráda poskytne, a pakliže nemá dost rezerv, opatří si je následně na mezibankovním trhu nebo přímo u centrální banky. A dokonce i pokud nějaké rezervy ona komerční banka u centrální banky má, neznamená to, že svému nově „ulovenému“ bonitnímu klientovi půjčí právě tyto peníze. Jediný způsob, jak by to teoreticky mohla udělat, je vybrat tyto peníze z centrální banky v hotovosti a úvěr pak svému klientovi poskytnout ve formě kufru plného peněz. Ani se už studentů neptám, kolik z nich někdy od banky dostalo úvěr v této podobě. Odpověď znám a už mě začíná trochu tlačit čas. Banka tedy úvěr poskytne tak, že na jednu stranu připíše „zbrusu nové“ peníze na účet svého klienta (které se počítají do peněžní zásoby) a na druhou stranu své bilance si zaúčtuje úvěrovou pohledávku vůči svému klientovi. Její rezervy u centrální banky případně vstoupí do hry až následně, když se její klient rozhodne zaplatit někomu na účet v jiné komerční bance; o tom už jsem ale mluvil. Když to říkám, vidím, jak student úplně vpravo nevěřícně a dost nesouhlasně kroutí hlavou. Vstřebat napoprvé tuto „nesnesitelnou lehkost tvorby peněz“ je opravdu těžké. Ale aspoň nespí…

Za čtvrté je mylná představa, že komerční banka jen tak obratem rozmnoží rezervy od centrální banky do nových úvěrů. Banka musí nastavit úrokovou sazbu z úvěru tak, aby jí pokryla cenu peněz na mezibankovním trhu, kterou zase svou úrokovou sazbou bezprostředně ovlivňuje centrální banka. Musí si k tomu také přirazit prémii za přijatelnou míru rizika, která se v čase mění. Banka dále potřebuje hlídat, aby soustavně plnila požadavky na kapitálovou přiměřenost, likviditu apod., kterou jí předepisuje regulace a tzv. mikroobezřetnostní dohled. Pak ji čeká ten nejtěžší úkol – najít klienta, který takto nastavené úrokové míře a definované „přijatelné míře rizika“ odpovídá. Je-li v ekonomice nálada na nule a ziskových projektů poskrovnu, ani sebevětší zvyšování rezerv komerčních bank u banky centrální k úvěrovému boomu nevede. Pokud ale naopak zavládne všeobecný optimismus a banky svorně začnou půjčovat příliš lehkovážně, může je nově začít brzdit tzv. makroobezřetnostní politika, například stanovením proticyklické kapitálové rezervy nebo regulací parametrů hypoték. Prostřednictvím zvyšování úrokových sazeb pak může případně zasáhnout i měnová politika. Celkově tento systém v čase pružně pokrývá měnící se potřeby ekonomiky a – až na občasné historické excesy – funguje při správné kombinaci měnové, mikroobezřetnostní a makroobezřetnostní politiky až překvapivě dobře.

Nestabilní rychlost oběhu peněz

Za páté, peníze zdaleka neobíhají v ekonomice stabilní rychlostí. Teorém „neutuchajícího permoníka“ otáčejícího měnovým kolem neměnnou rychlostí v praxi mnohokrát selhal. O tom však víc až na další přednášce. Později si řekneme něco o tom, že nekonvenční měnová politika centrálních bank funguje zcela jinými převodními mechanismy, než je mýtus o multiplikaci centrální bankou „vytištěných“ peněz. Teď už musím končit. Omlouvám se za přetažení časového limitu – to už je zkrátka můj styl. Za domácí úkol prosím prostudujte následující graf – zvláště pan kolega úplně vpravo.

Švýcarsko – celková změna od září 2008 do září 2016

Epilog

Z přednášky jedu domů se spokojeným pocitem, že jsem zase pár studentům nasadil brouka do hlavy a snad alespoň trochu naboural zažité a mnohdy značně zavádějící mýty o měnové politice. Těším se na večeři a zaslouženou sklenku vína. Po příjezdu ale zjišťuji, že na elektrokotli svítí signál blokace, a doma se tudíž netopí. Rutinně dopouštím vodu do kotle a jdu se převléct. Po chvíli se vracím a zděšeně zjišťuji, že se kotel přetlakoval a na zem vyteklo několik litrů horké vody. Nechápu to, až později se dozvídám, že se mi v kotli kdosi laicky „vrtal“. Zaplaťpánbůh, že tohle se v měnové politice stát nemůže; alespoň ne do té doby, dokud o ní budou někteří „odborní“ mediální komentátoři jenom psát a ne se v ní přímo „vrtat“.

P.S. Zájemcům o vysvětlení téhož ve standardnějším provedení doporučuji přečíst si paralelně zveřejňovaný skvělý článek kolegy Petra Krále. Oba texty tvoří kompaktní „dvojblog“.