ČNB > O ČNB > čnBlog > Řešíme skutečné problémy evropského bankovnictví?

Řešíme skutečné problémy evropského bankovnictví?

Thu Jul 17 15:29:00 CEST 2014

Jsou-li ekonomové v posledních letech dotazováni na hlavní problémy evropských bank, tak většinou hovoří o nadměrné velikosti celého sektoru i některých jednotlivých bank, o vysokém zatížení domácností a podniků bankovními úvěry a o jejich ne vždy dobré kvalitě. V řadě dokumentů a vyjádření představitelů EU se za hlavní problém označuje fragmentace bankovního sektoru eurozóny i celé EU. A při vytváření bankovní unie je jedním z klíčových komunikačních východisek potřeba tuto fragmentaci eliminovat. Pod termínem fragmentace se přitom v kontextu bankovnictví EU obvykle rozumí odlišné úvěrové podmínky včetně úrokových sazeb z úvěrů či emitovaných dluhopisů v jednotlivých členských zemích. A za zdroj fragmentace jsou mj. považovány bariéry pro volný tok kapitálu a likvidity mezi zeměmi EU, tj. zejména mezi součástmi přeshraničně působících bankovních skupin. Je skutečně fragmentace až tak velkým problémem? Nebo je fragmentace spíše odrazem specifik bankovnictví a snahy o její eliminaci mohou přinést v konečném důsledku i rizika?

V prvé řadě je nutno uvést, že fragmentace není něco, co vzniklo po nástupu krize, a že jejím zdrojem nejsou pouze regulace a odlišné dohledové přístupy. Bankovní sektory v jednotlivých regionech či zemích EU se vždy v řadě věcí lišily. Dobře viditelné je to v oblasti poskytování hypotečních úvěrů. V některých zemích jsou poskytovány úvěry spíše s plovoucími sazbami, zatímco v jiných převážně s delšími fixacemi. Stejně tak se liší způsoby získávání zdrojů pro poskytování hypotečních úvěrů. Důvody jsou historické či zvykové. Místní experti nemají často jednoznačnou odpověď na otázku, proč tento trh v jejich zemi vypadá právě takto. Kvůli odlišným cyklickým a strukturálním charakteristikám ekonomik členských zemí rozdíly v úvěrových podmínkách existovaly i před finanční krizí.

Nicméně v průběhu systémové krize eurozóny v roce 2011 rozdíly v úvěrových podmínkách výrazně narostly, přičemž v periferních ekonomikách obzvláště malé a střední podniky trpěly horším přístupem k úvěrům, které byly navíc výrazně dražší než v zemích jádra eurozóny. Je evidentní, že přísnější úvěrové podmínky se projevovaly v zemích, kde předkrizový úvěrový a nemovitostní boom dosáhl nejvyšší intenzity. Rovněž výnosy požadované investory do státních dluhopisů se mezi jednotlivými zeměmi značně lišily. To bylo možné vysvětlit odlišnou mírou udržitelnosti veřejných financí. Opatření a přísliby ECB postupně rozdíly v úvěrových podmínkách a úrokových sazbách snížily, i když ne zcela. Přesto (či právě proto) se jedním z deklarovaných cílů ustanovení bankovní unie stalo fragmentaci ukončit a výše uvedené rozdíly na jednotném trhu eliminovat. Kromě vzniku společného mechanismu dohledu a rezolučního mechanismu by k dosažení cíle měly přispět transferové mechanismy založené na principu solidarity a aplikace skupinového zájmu jak na finanční skupiny a jejich součásti, tak na členské státy.

Ve stejné chvíli ale proti představám o jednoznačných výhodách zcela volného a jednotného trhu bankovních služeb začaly působit rostoucí snahy o ohraničení určitých aktivit na národním či lokálním principu (ring-fencing). Jde zejména o tlak na dostatečné vybavení bank působících na národním trhu vlastním kapitálem a bilanční likviditou (ať domácích bank nebo dcer či poboček zahraničních bank). To by nemělo být překvapivé, neboť jednou z hlavních lekcí finanční krize je, že velké, komplexní a přeshraničně operující bankovní skupiny se mohou stát silným zdrojem systémového rizika, přičemž bariéru jeho přenosu představuje právě regulatorní ohraničení segmentů jejich podnikání ve smyslu produktových linií i regionálních aktivit. Přeshraničně působící bankovní skupiny snahy o ohraničení aktivit samozřejmě nevítají. Jejich přirozeným zájmem je centralizované řízení kapitálu a likvidity. Je však nezbytné si uvědomit, že proti tomu stojí zájem veřejnosti na stabilitě finančních trhů. V případě české ekonomiky to platí dvojnásobně, neboť instituty skupinového zájmu a vnitroskupinové podpory vytváří potenciál pro vznik autonomního kanálu přenosu případných problémů zahraničních mateřských skupin do bilancí českých bank i do makroekonomického vývoje.

Na první pohled idea jednotného trhu EU s ohraničováním aktivit na lokální úrovni moc dohromady nejde. Ale bankovnictví není běžné odvětví. Je vysoce regulované, neboť pracuje ve velkém rozsahu s cizími penězi. Jeho problémy mohou mít velké dopady. A co je možná důležitější, bankovní obchody byly ze své podstaty vždy spíše lokální činností založenou na schopnosti bank vyhodnotit informace o klientech, které znají. Ohraničení rizik určitě vytváří pro přeshraničně působící instituce své náklady, které lze ale vnímat jako poměrně malou cenu za podporu finanční stability. Zastánci volného pohybu kapitálu a likvidity v přeshraničních skupinách naopak argumentují, že absence ohraničení umožňuje v krizi centrále banky stabilizovat zahraniční části, které se dostanou do potíží. I když tomu tak v některých případech může být, empirické studie dokumentují, že tento efekt není příliš silný a že v případě let 2008 až 2009 matky nebyly významným zdrojem síly pro své dcery.1

Součástí diskuze o fragmentaci je i postavení a fungování zahraničních poboček bank. V průběhu finanční krize se v některých zemích projevila rizika plynoucí ze situace, kdy domovská dohledová autorita nemá dostatečnou pravomoc nad pobočkami zahraničních bank působících v dané zemí prostřednictvím evropského pasu platného v rámci jednotného evropského prostoru. Případ britské a nizozemské pobočky islandské banky Landsbanki ilustroval, že členský stát nemusí být vždy schopen dostát svým závazkům z pojištění depozit sbíraných domácí bankou v zahraničních pobočkách, což vyvolalo o praxi „nedohlížených“ poboček v hostitelské zemi pochybnosti. Na tuto skutečnost reagovala směrnice o kapitálových požadavcích (CRD) alespoň částečně tím, že zavedla koncept významné pobočky, na jejímž dohledu se může podílet i hostitelský regulátor. Ve světě se ale prosazuje stále více názor, že zahraniční banky by na národních trzích vůbec neměly působit ve formě poboček, pokud by tyto byly systémově významné. V některých mimoevropských zemích již regulátoři takovou volbu neumožňují.

Dalším důvodem, proč lokální ohraničení, a tím pádem i určitá míra fragmentace, může být žádoucí, je nižší schopnost bank výrazně zvyšovat rozsah aktivit financovaných ze zahraničních zdrojů v optimistické fázi úvěrového cyklu. V tomto smyslu jsou žádoucí ty typy ohraničení, které zabrání tomu, aby byly v lokální ekonomice poskytovány úvěry v rozsahu, který zásadně nekoresponduje s výší lokálně dostupných úspor. I v tomto ohledu lze jako rizikovou hodnotit situaci, kdy na národním trhu působí systémově významná pobočka. Právě v boomu se mohou pobočky stát zdrojem nadměrného růstu úvěrů poskytovaných s neadekvátně nastavenými úvěrovými podmínkami, které k podobnému přístupu „strhnou“ i ostatní banky působící na lokálním trhu. V krizi pak může naopak dojít k výraznému utlumení aktivit zahraničních poboček s cílem přispět ke zlepšení kapitálové pozice celé přeshraniční skupiny či samotné matky. A pokud by se celá skupina dostala do potíží, autority v hostitelské zemi by neměly možnost zajistit stabilizaci pobočky prostřednictvím rekapitalizace, i když by byla na trhu systémově významnou institucí.2

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že obzvláště rizikovým trendem by se mohla stát motivace mateřských bank přeměnit velké a systémově významné dcery na pobočky bez právní subjektivity. V současnosti jsou dceřiné pobočky dohlíženy národním regulátorem, který dohlíží nad jejich dostatečnou kapitalizací, adekvátními zdroji pro financování aktiv a dostatkem rychle likvidních zdrojů. Bankovní unie sníží pravomoci národních orgánů dohledu i nad dceřinými společnostmi, nicméně převodem na pobočku by tyto pravomoci v rozhodující míře přešly na domovský orgán dohledu. Důsledkem by bylo sdílení veškerých rizik bankovní skupiny i zahraniční pobočkou, aniž by ČNB jako hostitelský orgán dohledu mohla případné negativní důsledky takového sdílení omezit.3

Riziko přeměny dcer na pobočky vyžaduje pravidelně hodnotit, zda se podmínky pro působení bank v ČR ve srovnání s jinými členskými zeměmi nezhoršují tak, aby vznikala motivace pro mateřské banky k přeměně přistoupit. Zároveň je nezbytné nastavit podmínky pro případnou přeměnu tak, aby byla dlouhodobá obezřetnostní rizika takového kroku v maximální míře snížena. Existence velkých a složitých zahraničních poboček není atraktivní ani pro autority domovské země, neboť ta v konečném důsledku přijímá širokou zodpovědnost za vývoj na trhu, kde má v některých oblastech omezené pravomoci. Pokud by přece jen došlo k přeměně systémově významné dcery v ČR na pobočku, byl by namístě posílený monitoring její činnosti a v případě identifikace rizik aktivní využívání výše zmíněných možností, které nabízí institut významné pobočky.

___________
1 Viz např. De Haas, R. a Van Lelyveld, I. (2014): Multinational Banks and the Global Financial Crisis: Weathering the Perfect Storm? European Bank for Reconstruction and Develop¬ment Working Paper 135, prosinec 2011.
2 Na význam tohoto faktoru upozorňuje studie Fiechter, J. a kol (2011): Subsidiaries or Branches: Does One Size Fit All?, IMF Staff Discussion Paper, březen 7, 2011. Podobně pro EU pak studie Fáykiss, P. a kol.(2013): Transforming Subsidiaries Into Branches − Should We be Worrying About It?, MNB Occasional Papers 106, září 2013.
3 Tato rizika nejsou hypotetická. České banky tradičně poskytují úvěry z domácích zdrojů a v rozhodující míře v domácí měně. V některých jiných zemích EU však mateřské banky prostřednictvím centrálních zdrojů poskytovaly úvěry na bydlení v zahraničních měnách a podporovaly tím bublinu na trhu nemovitostí, jejíž splasknutí pak mělo značné dopady na finanční stabilitu i reálnou ekonomiku příslušných zemí. Národní autority přitom měly velmi omezené pravomocí, jak této situaci zabránit.